Literární záblesky – jaro 2019

A už zase budu dělat chytrou. :) Ale je fakt, že během jara jsem objevila několik opravdu skvělých knih, které si pár řádek zaslouží.

Pokračovat ve čtení „Literární záblesky – jaro 2019“

Reklamy

Naděje x vyhynutí – to druhé je navždy

Výstavy fotografky Ami Vitale jsem se trochu obávala. Pohled na zvířata v ohrožení ve mně vyvolává pocit bezmoci, lítost i vztek. V jejích snímcích je ale hlavně naděje. Ne že by na výstavě nebyly i smutné záběry, převládá však pozitivní obrazová výpověď o práci v záchranných stanicích a o úsilí lidí, kteří zasvětili život a schopnosti záchraně zvířat, která si sama nepomohou. Na všech vystavených fotografiích Ami Vitale je láska.

Pokračovat ve čtení „Naděje x vyhynutí – to druhé je navždy“

Literární záblesky – zima 2018/19

Pamatuju si toho čím dál míň a tak jsem se inspirovala na blogu Jany LeBlanc a pokusím se o vlastní čtenářský deník. Od malička si dělám z knih výpisky, ale u celkových dojmů z přečteného jsem se až dosud spoléhala na paměť. Teď budu spoléhat na internet. ;)

Vynechávám koňáckou literaturu, kuchařky a poezii, které se čas od času věnuji v samostatných článcích.

Pokračovat ve čtení „Literární záblesky – zima 2018/19“

J. H. Krchovský: Tak ještě jedno jaro tedy

na kraji divného města dům, v domku – on
divný muž, jemuž už nic není divné

Melancholie beznaděje, x-tý kruh pekla. Brutální humor, v zářivých barvách vyvedená sprostota, okázalá morbidita, fatalismus smíchaný z opojení i otravy životem. Krchovského básnický výběr je zvláštní. Na první pohled nesympatický týpek, co vás najednou upozorní na drobnou krásu vedle nás, ale ve chvíli, kdy jej pasujete na jemného, kultivovaného umělce s vytříbeným stylem, schválně šlápne do louže špinavé pouliční erotiky. Vzápětí mu odpustíte, protože odevzdaně oznámí, že na jaře už nezaseje. Můžete si vybrat tu z jeho stylizovaných tváří, která je vám právě teď nejbližší, protože snažit se pochopit celek znamená hodně věcí přehlédnout.

Pokračovat ve čtení „J. H. Krchovský: Tak ještě jedno jaro tedy“

Transformace geometrie: tonoucí se přímky chytá

Výstava Transformace geometrie v Městské knihovně v Praze je skutečně abstraktní. Velká část exponátů nese název Bez názvu, ty méně šťastné jsou pouhými čísly. Co jimi chtěl autor říci, se nedozvíte, takže vás občas napadne i rouhavá myšlenka, parafrázující Leacocka: autor žádný význam nezná. A to všechno otevírá široký prostor kreativnímu podvědomí. Vlastně jediné, co mi chybělo, byly skupinky lidí, znalecky pokyvující a analyzující.

Pokračovat ve čtení „Transformace geometrie: tonoucí se přímky chytá“

Já, gaučový světoběžník

Že za láskou šel bych až na kraj světa,
sním doma na gauči už celá léta.

Nic mne však nenutí sbalit si saky paky.
Co ve světě našel bych, mám na gauči taky…

(Filip Gülsen)

Pokračovat ve čtení „Já, gaučový světoběžník“

Denis Thériault: Podivuhodný život osamělého pošťáka

Vířící jako voda
když potká kámen
čas jde ve smyčkách

Pošťák Bilodo je Robinsonem života, vnitřně tisíce námořních mil vzdálený i od těch několika málo lidí, kteří se pohybují v jeho blízkosti. Bydlí v kanadském Montrealu se zlatou rybičkou jménem Bill, svědomitě chodí do práce, obchází stále tutéž trasu, obědvá ve stejném podniku, každý jeho další den by se dal předpovědět minutu od minuty. Jedinou jeho známou vášní a pozoruhodností jeho nezajímavé existence je láska ke kaligrafii. O té druhé vášni, hluboké, silné a vášnivé neví nikdo na světě. Jmenuje se Ségolène, žije v Pointe-à-Pitre v Guadeloupe na Malých Antillách.

Pokračovat ve čtení „Denis Thériault: Podivuhodný život osamělého pošťáka“