Posláno autorem: Vesper | 12.7.2017

Zachovejte zmatek

Týden, co měl tři víkendy, jsem strávila mezi domovem a jízdárnou. Narodila se prasátka a vyrovnala mnohatýdenní koňskou přesilovku. Všechno šlo podle předpovědi. Jak jsem je uviděla, stal se ze mě ortodoxní vegetarián. Věrna poučce, že maso začíná od vepřového (ryby a kuřecí se tedy nepočítá), jsem ho zařadila vedle jehněčího a telecího, které mi také nesmí na talíř. Prostě už nebudu jíst ani vepřové. Rozhodně ne vepřové z našich prasátek.

Jsou maličká, roztomilá a vypadají opravdu jako z obrázkové knížky nebo jako moje plyšové prasátko. Čtyři jsou růžová a pět je černých, dvě bohužel umřela. Nechrochtají, zatím jen piští nebo kníkají, ale z jejich devítihlasého sboru zaléhají uši nejen nám, ale i koním. Nejvíc Stakymu, jehož box s nimi sousedí. Staky na ně kouká přes přepážku a bručí. Asi je uspává. Selátka rostou jako z vody, po deseti dnech jsou dvojnásobná a když se nekrmí nebo nechrní, lítají po kotci a perou se. Nebo ožužlávají svou trpělivou a trpící mamku. A smrdí. Ale strašně. Nejradši mám samozřejmě to nejmenší, pro jehož adopci jsem doma zahájila mohutnou kampaň. Chci ho, jenže zatím jen já. Ani můj návrh, že až vyroste, půjde o dům dál a bude třeba farářem v našem kostele, neprošel.

Na Jana Husa jsme u stáje za sborového chrastění sirkami grilovali kuře a přizvali k tomu jednoho z těch drobečků. Ve vší něžnosti, samozřejmě. Kupodivu nenaříkalo, že jsme ho vzali od mámy, ale zvědavě koukalo, co mu z toho kápne. Káplo. Všichni si ho chtěli pochovat a tak nakonec rodina čuníků obědvala spálené kuře. :)

Trenér vyprávěl o starých zlatých časech, kdy nechával prasátka volně pobíhat po pastvě s koňmi. Do zelí si nelezli, protože žádné nepěstoval. Paní čuníková se prý vždycky dopoledne vytratila, a když se objevila, neměla zájem o žrádlo. Trenéra to znepokojovalo a tak ji jednou stopoval. Ukázalo se, že madam chodí postávat na můstek, přes který vede zkratka z ostrova do zoo. Dopoledne, kdy tudy procházely školní třídy, se tam ometala, tvářila se hladově a somrovala svačiny, které si děti nesly s sebou. Když se vracely, už lenošila doma, dobře věděla, že co nevyžebrala ráno, připadlo divé zvěři, potažmo stánkařům v zoologické zahradě. Její selátka se s touhle výchovou a genofondem jistě ve světě neztratí.

Docela lituji, že nebudou i jehňátka. Spejbl i Hurvínek jsou totiž ovečky. Pro Vencu s Venouškem zas bohužel nemáme na skladě vhodnou kobylku. Chuť na potomstvo by měli, a jakou, viděla jsem Venouška stavět se na zadní, jak jen na něj Bellinka mrkla (a trenér přitom bůhvíproč halekal, „Venoušku – blbe!“).

Myslím, že Venoušek je mystik. Ti také intenzivně prožívali vášnivý celibát, v němž si užívali žhavých platonických lásek. V poslední době jsem po kontaktu s ním jak ocucaný bonpari s koňskou příchutí.

Legíny, které jsou na ježdění bezvadné, mají jednu zásadní vadu. Nemají kapsy a tak vyvstává otázka, kam schovat pamlsek poslední záchrany dřív, než nasednete a svěříte se vyšší, půltunové moci. Holky ho obvykle dávají do podprsenky, což koně vědí, takže šacování, které nastane ve stejné vteřině, kdy na vás kůň dosáhne, dostává jasný cíl a směr. Standarda stájového nemravy zatím patří Montymu, který pro cukrátko z vloček a medu prokousne i kostice. A Venoušek mi málem svlékl tričko, než objevil, že mám mrkev lstivě ukrytou za pasem. Jsem holka k nakousnutí. A Venoušek rozhodně JE mystik.

Mé malé pokroky se staly zcela zanedbatelnými v den, kdy jsem na jízdárnu přivedla Elischku. Trenér byl zcela okouzlen, podkoní, který tam obvykle jen čpí, se zamiloval, a já vypadala jako její původní a notně sepraná verze. Poté, co Elischka podruhé v životě nasedla do sedla, slunce zašlo na oubytě zcela oslněno. Ne, nemluví ze mě žárlivost, ale upřímný obdiv. Překvapený byl i Venoušek, který mi den poté kajícně přiběhl dát koňskou pusu na tvář, přičemž zanechal svého jezdce v dáli za obzorem. A já od té doby musím poslouchat trenérovy tirády na Elischku, a kdykoli udělám další malý krůček od kategorie Nemehlo směrem k vysněnému Nešikovi, i konstatování, že má sestra by tohle uměla už dávno. Ne, nežárlím, fakt. Naopak, jsem natolik dospělá a velkorysá, že ji tam ráda přivedu znovu. Tedy pokud ji cestou omylem neutopím. ;)

Venoušek je nejen mystik, ale taky vykuk. To takhle jednou náhodou vykoukl z okýnka boxu, náhodou když jsme venku zrovna sprchovali DJ. Zato určitě naschvál utrousil koňsky poznámku o tom, že DJ už chybí jen plovací kruh a šnorchl, protože ten se málem urval, aby si na Venouška došlápl. Darebáci.

Jednu sobotu v noci trochu sprchlo a jízdárna se ocitla pod vodou. Trenér vypustil Vencu a Venouška ven, aby se proběhli alespoň sami a bratři se jaksepatří vyváleli. Vilík se naopak rád válí v suchu a soukromí. Tuhle jsme ho vzali na piknik, tedy vlastně nám dělal společnost z vlastní vůle, když jsme ho vypustili na pastvu. Kdyby měli koně indiánská jména, Vilík by byl Melancholik, a dalšími členy kmene by byli Salámista, Něžný Zmatkář, Princezna, Mystik, Moula, Princ Krasoň a Elle Woodsová. Vilík je poslední dobou posmutnělý, i když měl teď kvůli vyrážce volno od práce. Dřív prý jezdil Velkou pardubickou, až si poranil nohu a teď ho jezdí děti. Chová se kultivovaněji než ostatní, postrádá hravost, spolu se Stakym působí jako jediný dospělý ve stádě. Ale smysl pro humor má, když jsme ho učesali na pankáče, užíval si to, a taky je zdravým oportunistou jako všichni. Když jsme ho lákali  zpátky do stáje, ignoroval stájnici s mrkví a šel si ověřit, jestli nemám něco lepšího. Věděl, že tu mrkev dostane tak jako tak.

S Venouškem pilujeme klus bez sedla. Jsem samá modřina, ale už se mi ho daří usedět a jsem na to náležitě hrdá. Venoušek se ke mně chová blahosklonně a doufám, že mě má i trochu rád, i když chtít důkazy lásky od koně je dost pošetilé. Myslím, že mě vnímá jako „tu, kterou snáším, protože má vždycky něco na zub“.

Nedávno mi kamarád svěřil svou touhu projet kus světa v sedle. Jako Dominika na cestě, on by ale jel na koni. Jak z konverzace vyplynulo, nikdy koně neviděl, i upozornila jsem ho na několik základních rozdílů oproti motorce. Kůň například nemá řídítka. Zato má mnohem větší nároky na palivo, parkování a nutná je i častější údržba. Přejet s koněm hranice je jednodušší technicky, ale papírově není o co stát. Asi teď vypadám jako suchar, ale má oponentura byla zapříčiněna tím, že mě dotyčný předtím žádal, abych ho seznámila s trenérem. Živě vidím, jak ho přesvědčuje, aby mu půjčil Montyho na výlet Mongolska.

Tak a to je konec dalšího deníkového zápisku z naší zoologické. Zdánlivý zmatek je přesné pojmenování trvalého stavu, jaký na této malé zvířecí farmě panuje. O Bajčině astmatu, o tom, jak si trenér poradil s čarodějnicí a jak jsem se přes koně seznámila s chovatelem slonů, si povíme zas příště.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: