Posláno autorem: Vesper | 26.6.2017

Síly jsem nechala u koní

V posledních týdnech jsem unavenější, ale nestěžuju si. Ono totiž 80 % lidí, kterým o svých problémech povíte, to nezajímá a 20 % je rádo, že je máte.  Někdy mám dojem, že je to u mě naopak, ale výsledek je stejný. Trenér mě sundá z Venouška už za půl hodiny, pokud mě Venoušek nesundá dřív, a říká, že to, jak ztrácím váhu, začíná být děsivé. Je fakt, že o sexappealu mám taky jinou představu. Cokoli s bujnou hřívou a nad 500 kilo je pro mě neodolatelné.

Můj milý Venoušek, jeden z mužů mého života, nejen štípe, ale i kope, darebák jeden. Mně a trenéra ne, protože buď k nám dvěma lne tajemným poutem, máme stejně vybarvenou auru, byli jsme v minulých životech žábami ve stejném rybníku, anebo je to tím že trenér ho krmí a já na něm jezdím, takže na mě nedosáhne. Že se se mnou chodí vítat bez ohledu na jezdce, se stalo hezkou tradicí, teď se se mnou začal i loučit. Už bývá zaparkovaný ve stáji, ale díky okýnku vycítí nebo uvidí nebo uslyší, že jdu pryč a začne bořit box. Naučil se to od Vency a dělá to s takovou razancí, že se železné dveře vyboulují a střecha nadskakuje skoro jako já, když na něm klušu bez sedla. Venca vzhledem k nové konkurenci začal v boxu vykopávat plnou silou zadními a nejen DJ, ale i Bajka už zjistili, že je to prima. Až se to naučí ostatní, uděláme technoparty.

Jezdím teď na Venouškovi v sedle a tím se odbouraly jeho raketové starty hned po dosednutí. Ono když vás trenér koni na hřbet vyhodí, dopadnete jako pytel brambor, ať vážíte, kolik chcete, zatímco se třmeny není problém dosednout předpisově jako pírko. Větší potíže máme s uzdou. Bez sedla dávám Venouškovi pokyny hlavně nohama a přenášením váhy a šlape jako hodiny, v sedle jsem víc odkázána na uzdu a tak se trochu pereme, protože ruku mám až moc jemnou a Venoušek naopak vůli příliš pevnou. Sem tam se ale rozhodne udělat mi radost a předstírá, že poslouchá a já předstírám, že ho řídím a oba víme své a trenér nás pochválí, tedy za předpokladu, že nás pozoruje z dostatečné vzdálenosti. :-)

Rozkaz na sobotu odpoledne zněl jasně: koupání. Byly jsme na to jen dvě, takže jsem už nemohla jen koukat, ale musela taky koupat. Vzhledem k tomu, že cesta na pláž vede asi 300 metrů po silnici, kde se vyskytuje veškerá zvěř i sběř slunečného víkendového odpoledne v pražském parku, braly jsme koně po jednom. Vanessa se bojí inlajnistů, Vilík nesnáší bajkry, Bajku znervózňují psi a vůči Montymu jsme byly v těžké menšině. Navíc cesta vede kolem jiných stájí a na silnici se vyskytují i různá vozidla od čtyřkolek po cisterny, kterých se koně bojí všichni do jednoho. S Vanessou šlo všechno hladce, až na vřeštící dítě, které se k ní vrhlo s nadšeným pokřikem v nelidské tónině. „To je velikánskej koníček, viď,“ juchala matka. Když jsme pak stejnou cestou vedly Vilíka, neměla slov. Vanessa je německý pony, takže neklame tělem chundelatého plyšáka jako shetlandi Bella s Ferdou. Německý pony je zmenšenina jezdeckého koně s tváří hříběte. Pravdaže jsem si dřív taky myslela, že Vanessa ještě vyroste.

Vilík se rád prošel, ale do vody nešel a nedostalo by ho tam ani stádo slonů, pokud by šlo náhodou kolem a zkusilo ho odtáhnout. Umyly jsme to tedy centimetr od vody, kde se zašprajcoval. Co se dalo dělat. Vilík, stejně jako Monty, začíná zlobit a jeví všechny známky otravy neschopnými jezdci. Naopak Bajka je skutečná dáma. Když vám zadupne bosou nohu hluboko do asfaltu, je jí to opravdu líto. Na rozdíl od Vilíka, kterého jsme nemohly dostat do vody, Bajku jsme nemohly dostat z vody. Pomohl až zdatný kynolog se dvěma pitbuly, který na naši žádost, aby si ty dělové koule raději vzal na vodítko (na pláži se koupaly i děti a mohly by se splašit), dělal, co mohl a na psy, kteří ho vůbec nevnímali, hystericky řval, seč mu plíce stačily, což přimělo Bajku raději se před ním dát na ústup a dětičky se naučily spoustu nových slov.

Vsuvka: Prvně jsem viděla koně spát vleže a byla to Bajka, která si dopřála většího šlofíka po nedělním obědě. Chrupkala a hrabala nohou, určitě se jí zdálo, že běží. Spící kůň je roztomilý, ať je jakkoli velký nebo zlobivý.

S Montym jsme na pláž nedošly, protože se v necelé čtvrtině cesty rozhodl, že se mu nechce a nepude, nikam, ani ho nenapadne. A Montyho rozhodnutí se rovná ztuhlému betonu, tak jsme to po krátké přetahované a vyčerpání zásoby úplatků vzdaly. Monty v současnosti nesnese, aby se mu člověk podíval do očí, což vzájemnou komunikaci značně komplikuje. Ale žijeme ve svobodné zemi, jestli se rozhodl, že odteď bude baziliškem, je to jeho právo. Hlavně, že není levičák.

Největší překvapení nám připravil Staky, z něhož jsme byly nejvíc nervózní. Vzhledem ke svému traumatu je extrémně lekavý i na koně, takže pouhý padající list může způsobit katastrofu. Brát ho na veřejnost je riskantní, ale Staky si to zřejmě uvědomuje a je vděčný, když se toho někdo odváží. Vedla jsem ho já a auta, lidi, psy i lákavou trávu minul zcela bez povšimnutí, protože ze mě nespustil oko a mou ruku z huby. Na prázdném úseku jsme si vyzkoušeli i „napojení“, kdy koně člověk nevede, ale kůň jde za ním sám a ze své vůle, jakoby připoután neviditelnou nití. Při práci s koněm a především s problematickým poznáte, že většinu svého úsilí používá kůň k odvrácení jakéhokoli kontaktu, ať fyzického nebo mentálního, píše jeden z mála skutečných zaříkávačů, Buck Brannanman, který pomáhá traumatizovaným a „ztraceným“ koním. Staky konečně polevil a jak jsem sledovala jeho pohled, byl konečně klidný.

Nejlépe se nám ale šlo, když jsem vzala Stakyho až u huby (na což třeba Venoušek reaguje okamžitým zubním chňapem). Staky mi spokojeně cucal ruku, a když jsme šli domů, olizoval mi i předloktí a hluboce předl. Nenašly jsme jiné vysvětlení, než že tímto způsobem děkuje za zpestření programu. Koupání si slinta moc užil, jen se neustále ujišťoval, že jsem nablízku, když jsem si místo s ním, hrála s foťákem. Už také dovedu zavést koně do boxu tak, abych neskončila zašlapaná pod podestýlkou, i když Staky vzhledem ke své velikosti a mé neschopnosti odlišit pravý roh od levého se mi musel pečlivě vyhnout. Den nato jsem za ním zašla a ocucával mě zas, takže zřejmě nešlo jen o chvilkový dobrý rozmar. Také mi poprvé dovolil, dotýkat se ho po celé hlavě i na citlivých místech, což ještě před pár týdny nepřipadalo vůbec v úvahu. Venoušek mě na přivítanou líbne na tvář a Staky mi dá rovnou francouzáka do ruky. Nejsou ti koně úžasní?

A dědic impéria, tedy stáje, se mě zeptal, jestli už třeba nejsem k mání, že by jako rád stál v první řadě. Samozřejmě nejsem, navíc teď, když o mě soupeří vraník s ryzákem, jsem na nejlepší cestě stát se mnohočetnou -gamistkou.

Koňské koupání jsem odnesla nohama rozbitýma z říčního dna, které je zřejmě pobočkou městské skládky, rukama popálenýma od vodítka (Monty, ty bejku) a spáleninami od slunce. Zato jsem objevila nejlepší peelingovou metodu na nohy všech dob. Zde je návod: potřebujete 1-4 koně, 1 písečnou pláž a 1 jezdecké holínky. Koně odvedete k vodě, tam si holínky sundáte, po koupání se do nich s nohama obalenýma pískem obujete a jdete v nich až do stáje a zpátky s dalším koněm. Opakujte, dokud vám zbude nějaká kůže. :-) Ale fakt, když zvládnete tu bolest, výsledek stojí za to. A bolest je pro onu část populace, která si dobrovolně vytrhává obočí, maličkost.

Taky jsem dělala společnost Belle a Ferdovi na pastvě. Poníci pokojně okusovali trávu a v pravidelných intervalech mě chodili šacovat, protože tušili nelegální množství cukru. A prvně v životě jsem si pohladila prase. Drsný je to. Zatím jsem se nestala vegetariánkou jen proto, že mi doma přísahají, že maso roste v obchodech.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: