Posláno autorem: Vesper | 20.6.2017

Já mám koně, mokrý koně

Jeden klasický koňácký vtip praví: kdysi jsem měl čas, peníze a přátele, teď mám koně. U mě platí: nikdy jsem neměla čas ani peníze, a nemám je ani teď, když jsou mými přáteli koně. Ale je pravda, že spolu s nimi se okruh mých blízkých rozšířil i o stádo svérázných dvounožců, koňáků a koňomilů. A v jedné věci jsem mnohem klidnější. Když někdo vyjekne „bacha, je to Arab“, nezalezu do skříně v brzkém očekávání přesunu do křemíkového nebe, ale natěšeně se rozhlížím, kde se tu vzal plnokrevník.

Tara je pryč. Její majitelka s ní přesídlila do nové stáje a v jejím boxu teď bydlí Stakouš. Je to velký úspěch, uvážíme-li, že ještě před pár měsíci byl tenhle nešťastný fešák schopen maximálně přijít do stáje přespat nebo se nakrmit, když to jediné zelené široko daleko byl polámaný slunečník, uklizený za stájí na úhledné hromadě haraburdí. Dnes už Staky uzavřený prostor ocení a chová se na rozdíl od některých Venců tiše a způsobně. Akorát hned první týden dostal červíky.

Bellu bolí ucho, dostala tam infekci z hmyzího kousance a tak kouše všechno, nač dosáhne. Děti nejradši. To můj Venoušek s uchem nic nemá, ale také kouše po všem, co se hýbe. Zahřálo mě u srdce, když jsem jednou přišla neplánovaně a zrovna ho zajížděla jedna ze stájnic. Venoušek mě uviděl, úplně zapomněl, kde je, co dělá a že na něm někdo sedí, a pelášil ke mně. Po něžném uvítání a spoustě neněžných slov odněkud shůry mi nezbylo, než vylovit z batohu jablíčko a jít se zabukařit tak, aby na mě neviděl a spolupracoval, alespoň dokud si nevezmu helmu a úplatky a budu moct sama do sedla. Ano, poprvé jsem na něm jela v sedle a musím říct, že je to pro nás oba pohodlnější, i když ne tak fyzicky intenzivní zážitek. Pro naše obratle myslím. Taky se líp sesedá a nasedá, ale stejně se asi vrátíme k původnímu stylu. Když jsme ho pak dávali do stáje, jedna z malých stájnic mi vyprávěla, jak díky koním bylo vynalezeno kolo a mezi řečí na Venouškovu adresu způsobně podotkla, že je úchylák a Venoušek ji kousl do zadku.

Něco na tom koni je, ačkoli já stále hájím stanovisko, že za všechno může příroda, ne kůň. Tuhle jsem jela na Venouškovi a všechno bylo fajn, až najednou nebylo. Venoušek pode mnou celý zkameněl, začal jít do hodin, házel hlavou a cukal se. Jednou jsme to rozchodili, ale za chvíli to začalo znovu a Venoušek začal signalizovat, že se vzepne, případně udělá ještě jinou koninu. Měla jsem jen beránka a neměla na to nervy, tak jsem ho zastavila a seskočila, abych zjistila, kde je zakopaný koblížek. Nic ho nebolelo, nebyl moc utažený, nebyl to hmyz, ten uličník byl prostě – no – nadržený. A jak. Nejdřív se mi ulevilo, že jeho vzrušení nebylo způsobeno mnou (doufám teda!!! ;), nikde jsem se ale nedočetla, co se v takovém případě má dělat (snad to bylo vlevo dole a já to přehlédla), tak jsem mu povolila řemínky a šli jsme za trenérem. Ten se smál, až padal, ale smát se i padat přestal, když přesně v ten okamžik dorazily na projížďku dvě malé holčičky a – nu, pokud si do toho dne myslely, že hříbata nosí Santovi sobíci, tak teď už si to nemyslí. A jistě i doma neopomněly nahlásit, že už vědí, že koně se množí pučením. Pučíte si Venouška a je to.

Co Venouška tak rozburácelo, se nám zjistit nepodařilo, ale protože se Bajka i Bella toulají po okolí, mohl to být čerstvý vzkaz plný vášně od kterékoli z nich. Olonžovali jsme ho, ale i když se hormonální tornádo přehnalo, dát ho do stáje bylo, jako když oznámíte jezdcům z Apokalypsy, že teď budou bydlet všichni v jedné maringotce bez televizního signálu. Na Venouška jsem se samozřejmě nezlobila, ani za to, že jsem málem sletěla, ani pro onu delikátní situaci, do které mě přivedl (protože nadupaného jsem ho ke stáji přivedla já). Je to koneckonců hřebeček, žádný kriplíček a navíc měl ten den narozeniny, tak proč by si nezablbnul. Jak se říká, v některých dnech je dovoleno vše. Nebo téměř vše. A nic to neznamená.

Spejbl a Hurvínek se budou stříhat. Předpokládané rodeo se uskuteční v kůlničce na dříví, kam je trenér hodlá zahnat spolu se svým dosavadním kamarádem veterinářem. Co z toho vyleze, ví Bůh. Ostatně ovečky se prý po stříhání perou (mezi sebou navzájem, ne v pračce), protože se vzájemně nepoznávají. Což zrovna moc nekoresponduje s poetickými biblickými příběhy. Ostatně tyhle dvě špinavé koule dřevité vlny taky nejsou zrovna zářnými příklady svého druhu. Sem tam se po nich slehne zem, ale po čase se vždycky zas objeví, nebo je možná jen někdo vrátí. Dohonit, chytit a ukrást je na delší dobu by byl skutek tak šílený, že by pachatele možná městapo i odhalilo.

V neděli bylo horko a tak jsme se šli koupat. Bajku a Stakyho jsme vzali s sebou. Kousek po silnici a podejít most, pak pěšinkou mezi stromy a objeví se malá písečná pláž. Dno je kamenité a rychle se svažuje a uprostřed je pořádný proud. Tedy pro člověka, co má jen dvě nohy, navíc nacpané v gumových jezdeckých holinkách. Ty jsou mimochodem při koupání s koňmi víc potřeba než kdykoli jindy, protože kůň sice skrz vodu vidí, ale šlápnout na nohu vám může snadněji než na souši.

Po cestě jsme míjeli ohradu, kde se proháněli tři bělouši. No, ohradu, takový provázek, označující kus louky od všech ostatních kusů. Když nás viděli, vzpínali se, ržáli a kolemjdoucí zdrhali. Vypadali jako z Apassionaty.

Taky jsem znovu viděla, jak rozdílně reagují lidé, když potkají koně. Od matek, které draply robě do náručí, nechaly kočárek i se zavazadly osudu a jaly se škrábat na nejbližší svah či mostní pilíř, po třísetkilového mameluka s IQ vypuštěného bazénu, který se slovy „jééé, mááámo, kóóónýýýčééék“ zkusil spáchat harakiri tím, že hmátl Stakymu – doposud naprosto klidnému – po ohlávce. To je podobný případ, jako když vás občan Lakatoš požádá o prachy a vy mu svévolně zlomíte břitvu. Lidi, na cizí koně, psy a děti se nesahá! Koušou všichni.

Koním trvá, než se osmělí, ale z vody je nejde dostat. Vodní bitvu jsem s nimi zažila poprvé. Koně umí cákat a rádi cákají, když na ně cákáte taky. A pokud mají pocit, že prohrávají, srazí vás do vody a radují se jako malé děti. Staky předl nadšením jako parní lokomotiva a Bajka vrněla jak lednička a dělali jsme takový rámus, až se na mostě vysoko nad námi sešlo asi padesát lidí a sázeli. Na koně. Po nějakém čase se k nám přidal i maličký strakatý poník (proti našim spíš poníček) s blízké pony školy a dva psi. Byla to legrace, do stáje jsme se vrátili jak vodníci, koním se zvlnila hříva a z nás crčelo. Mimochodem, mokrej kůň nesmrdí.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: