Posláno autorem: Vesper | 16.6.2017

Noviny z koňské rodiny

Koupací den. Kůň se myje hodinu. Když není moc velký, když spolupracuje a když má alespoň dvoučlenný tým vizážistů a všechny potřebné podmínky a nástroje: teplé počastí, hadici s vodou, aspoň litr pěny (s aloe vera je nejlepší), mycí houby, utěrky, stěrky, rýžové a žíněné kartáče, hřebeny a gumičky na hřívu a ocas, háček, olej a štětec na kopyta a takové věci. Kůň se zašpiní za minutu. Hlavně, když úspěšnou očistu oslaví hned po skončení válením.

„Z Belly je tuleň, jdeme na Ferdu,“ pravila jedna ze stájnic, a vší silou přidržovala načesanou, navoněnou a naštvanou Bellu, která žádostivě táhla směrem k bahnité louži, pozůstatkem její perličkové koupele. Mokrý koník a poník ještě víc, opravdu vypadá jako tuleň – srst má spláclou jedním směrem a dělá „kchchch!“, aby dostal vodu z nozder.

„Takový, jako ste vy, krokujou na Vilíkovi až do zblbnutí. Nechápu, že jezdíte takovýho hřebce,“ řekla mi jedna z těch cácorek, co skáčou metr padesát, pyšní se aspoň desítkou pádů a uklízet po sobě helmu a chránič je pod jejich úroveň. Zauvažovala jsem, jestli naráží na můj věk (na Vilíkovi ale jezdí děti, nic obstarožního jsem na něm neviděla), mou váhu (Vilík je drobnější, ale uveze mě jako nic) nebo na mou legendární lekavost, která konkuruje té koňské. Kůň se totiž bojí dvou věcí: těch, které se hýbou a těch, co se nehýbou. Nakonec jsem to ale nechala plavat a nadmula se pýchou nad skrytým komplimentem na Venouškovu krásu a velikost, i zadostučiněním nad cácorčinou neskrývanou závistí. Cácorka jezdí Bajku, která je sice prima, ale proti takovým hřebcům jako jsou Venca s Venouškem je nesmělou Popelkou na prvním plese.

Však se taky do prince zamilovala, bohužel do nevyrovnaného krasavce Stakyho. Od Tary Bajka odkoukala, jak si otevřít box a několikrát se vypravila za svým vyvoleným na pastvu. Trenér z nich byl na prášky, naštěstí ani před Bajčinu evidentní zamilovanost nedošla známost dál než k tulení, něžnému okusování a pošťuchování. Trenér má až do podzimu víc starostí, než kdyby byl tátou čtyř krásných, dospívajících dcer.

DJ Moula, jak mu říká trenér, je v posledních dnech unavený, mrzutý a ospalý, Vencu se stájníci snaží odnaučit kopání do boxu rafinovaně zaklíněnými vidlemi a můj Venoušek objevil, že z nového okýnka nemusí vystrkovat jen ocas (čímž zřejmě dává najevo svůj názor na politickou situaci a stav společnosti), ale i loudit a sledovat dění ve světě kolem stáje. Taky jsem zjistila, že stařešinou stáje je Monty s patnácti lety, což by mohlo vysvětlovat jeho rostoucí nechuť k práci a sníženou trpělivost k pytlům brambor na hřbetě.

Když nejsem na koni nebo někde poblíž, nebo nespím a o koních se mi nezdá, většinou o koních čtu a pak konfrontuju knihy s trpělivostí trenéra a realitou svého zrzavého čtyřnohého zázraku s hvězdou na čele, který většinu nabytých teoretických znalostí nonšalantně popírá. Velká kniha jménem Kůň mj. praví, že koně vyleká nezkušený jezdec, klouzající sedlo nebo i přelétnuvší stín nebo přítomnost prasete. Venoušek si to klidně metelí náklaďáku vstříc, protože na rozdíl ode mne rozpozná přednost zprava. Naši koníci bydlí ve stáji s prasátky Vodkou a Tequilou. Hádají se, překřikují, ale známky strachu nejeví žádná ze stran. Bývá pak zcela přirozené, že začne vyhazovat, bezúčelně pobíhat nebo se bude vzpínat. Mezi známky strachu patří také to, že se kůň třese, koulí očima tak, že ukazuje bělmo, nebo se potí. Venouškovi, když mě uvidí, málem vypadnou kukadla z důlků a vzápětí mě začne vyděšeně očichávat a šacovat, bez sebe hrůzou funí, frká a vehementně se dožaduje mrkve, jablíčka nebo alespoň podrbání a celý vyděšený zvedá nohu a slintá. Kůň na zhroucení. :)

Někdy kůň může kousat z čiré rozpustilosti. Venoušek kousat umí, o tom žádná, i když u něj jde spíš o koňské „štípání“. Mně vzal ruku do huby jen jednou, když měl odřený koutek a udidlo ho bolelo, ale neměla jsem ani škrábnutí. Viděla jsem ho však už víckrát symbolicky kousat po některé stájnici. Trenér jakoukoli Venouškovu zubní aktivitu popírá a já ho samozřejmě neprozradím. Naposled rafnul po oné výše zmíněné drzé cácorce. :) Je to gentleman.

Kůň, který sám od sebe mění chod, je znuděný, nebo nespokojený. Nevrlost se projevuje taky šviháním ocasem. Stejně tak může jít o nadšení, vzrušení, přebytek energie nebo prostě dobrou náladu. Snad to takhle neznám jen proto, že Venouška jsem už zažila unaveného i bolavého, ale nikdy bez nálady, nebo že by pracoval s nechutí, pokud se mu člověk trochu přizpůsobil. Nemá rád silnější pokyny, asi že to uráží jeho inteligenci, se kterou bez problémů identifikuje i nepatrný náznak vůle „shora“. Že vyrazí hned, jak mě ucítí na hřbetě, je samozřejmě zlozvyk, ale zvykla jsem si a trenér tvrdí, že se Venoušek jen „těší jako debil“. Ocasem mě plácne, když už je hodně unavený, potřebuje zastávku, aby odpověděl na volání přírody, nebo má žízeň.

Koně nedovedou logicky myslet, na což mnozí jezdci stále zapomínají. Zapomínají na to, protože vědecké výzkumy a praktické zkušenosti se příliš nekryjí. Nedávno Vilík, ten laskavý, nekonečně trpělivý, pracovitý, bezelstný a jemný Vilík si odskočil z jízdárny ke kýblu s vodou. Bylo vedro, tak mu nikdo nebránil. Jenže minuty ubíhaly a ukázalo se, že Vilík už se dávno napil a jen stojí s hubou ve vodě a filmuje pití, aby se nemusel vrátit do práce. Když byl podvod odhalen, zatvářil se prý tak rošťácky a potměšile, že o jeho úmyslech nebylo pochyb. Ulil se pomocí vody, lišák v rouše koníka. :)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: