Posláno autorem: Vesper | 7.6.2017

Ten pravý a ti ostatní

Dokončila jsem první část jezdeckého výcviku. Po začátcích s Vilíkem a peripetiích s Montym je zřejmé, že Venoušek je ten pravý, ořechový, rezavý. Trenér nás posledně sledoval při práci a smál se. „Venoušku, ty se jen vznášíš! Nezapomeň, koho máš na hřbetě!“ Venoušek poslouchá, ale když má radost, chová se jako hříbě a když toho má dost, pleskne mě ocasem po hlavě, což znamená „tak padla, už mě berou záda“. Jezdím totiž pořád bez sedla a trenér mi zakázal dál hubnout. Ale pokud platí, že kůň je naše zrcadlo, je na nás v poslední době docela hezký pohled.

Photo © Gaumont

Sestavili jsme tréninkový plán na další měsíce. Jezdit častěji. S tím souhlasím. Nejradši bych s Venouškem bydlela, ale to mu jako dáma samozřejmě nemohu nabídnout. Cvičit jako dosud, ale s rozumem. Ten rozum mi dělá problém. Občas mé úsilí připomíná počínání jistého Jigginse, na kterého vzpomínal Stephen Leacock: Po večerech doma zvedával železné traverzy, dělové koule, vzpíral činky a vytahoval se zuby ke stropu. (…) Polovičku noci trávil tím, že šplhal v pokoji po nábytku. Říkal, že mu to pročišťuje mozek… Jiggins je mrtev. V rozkvětu mládí se učinkoval k smrti. Leacock navrhuje, někoho si na cvičení najmout a poctivě ho při tom sledovat.

Víc jíst. V téhle disciplíně vyniká víc Venoušek, který je ochoten sežrat cokoli, co běhá pomaleji, než on. Váhu mám optimální, což jde ruku v ruce s paranoiou z kalorií, která mě občas nutká celý den nejíst a ve tři ráno, když se probudím nepříčetná hlady, zhltnout na posezení celý banán v čokoládě. Trenér doporučuje jíst úměrně cvičení a naopak. Dana Kusebauchová píše: Rozhodnete-li se jezdit na koni, je vaší povinností (v dobrém slova smyslu) dát do toho vše. U koní není možné dělat věci jen napůl nebo vůbec a čekat, že je někdo udělá za nás. Dělám, co můžu. Když dostanu Kindervajíčko, dovedu se ovládnout natolik, ne čokoládu nechám potřebným a sežeru žloutek.

Sledovala jsem trenéra, jak cepuje DJ. Je mu asi šest let, takže je na oné magické hranici dospívání a dospělosti, kdy už máte občanku, ale ještě můžete legálně být rozmazleným prevítem. DJ poslouchá – jak kdy a jak koho. Trenér mu nekorektně nadává do Arabášů a snaží se ho na poslední chvíli vychovat. Prvně jsem slyšela, jak koník mručí, když je utahaný jako kůň.

Není to JEN zvíře, kůň je jen trochu JINÁ bytost, než jsme my. Není však horší, podřadná nebo méněcenná. Naopak mnoho koní by mohlo být pro spoustu lidí vzorem, někteří lidé koním nesahají ani po kolena. Pokud budete s koněm jednat jako s bytostí, kterou obdivujete a respektujete, stejného jednání se vám dostane od koně. (equisvet.cz)

Osmdesát procent lidí, co se učí jezdit, si prý plete koně se strojem z posilovny, kterým mohou pětkrát týdně machrovat před kolegy v kantýně nad svíčkovou z pytlíku a tahat si triko před užaslými dítky, nábožně shromážděnými kolem hlavy rodiny, tedy televize. Já sice slovo skromnost neznám v žádném jazyce, ale ani nemám kolegy a dítka, která znám, jezdí líp než já i ve spánku, takže triko i ego zůstávají na svých místech a já ortodoxně vyznávám, že kůň je krásný a inteligentní dopravní prostředek, co nejlíp jede na cukr.

Alespoň se snažím, aby se kůň pode mnou i přes mé neumětelství cítil dobře. S Venouškem se to už párkrát podařilo. To jsou ty okamžiky, kdy se lidem tají dech, kdy kůň i jezdec splynou v jeden harmonický celek a kůň předvede to nejlepší co v něm je sám od sebe, s lehkostí a radostí. (equisvet.cz) Taková chvíle rozhodně stojí za všechnu dřinu při cvičení, ústupků v životosprávě a přemáhání vrozené lenosti, která u mě dosahuje velikosti vzrostlé sekvoje. Mimochodem, udržování kondice je mnohem otravnější záležitost než hubnutí v problémových partiích (jako je třeba podjazyková uzdička). Při zeštíhlování sem tam uvidíte výsledek. V udržovací správě poznáte jen, když to zkoníte.

Bez sedla lze na koni cválat tryskem po loukách, provádět drezurní kroky i skákat 1,5 metrové překážky. Podmínkou je dobrý vztah s koněm, perfektní balanční sed jezdce, zkušenosti i trocha odvahy. Oproti chybné domněnce lidí, kteří na koni nikdy neseděli, není potřeba se při jízdě svého čtvernohého partnera jakkoliv „držet“. Svírání stehen a křečovité ztuhnutí těla ničemu nepomohou – nejlépe funguje zdánlivě nedělat nic a jednoduše sedět. (zoomagazin.cz) S Venouškem většinou rotujeme po jízdárně nebo okolí a v poslední době trénujeme skákavý klus. Sem tam si dopřejeme procházku bez tréninku, kdy se jen tak couráme a když se nikdo nedívá, Venoušek se pase a já na něm trénuji wc sed.

Photo © 1990 Metro-Goldwyn-Mayer Studios Inc.

Tuhle si Venoušek na jedné naší projížďce našel klacík a nesl si ho v hubě jako trofej. Vypadal jako velvyslanec archy Noemovy. Nechala jsem ho, ostatně takový zaprášený kus dřeva musí být oproti kovové chuti udidla vskutku labužnickou žvejkačkou. Dojeli jsme ke stáji, uviděl nás podruh Bárta a dostal na klacík chuť. Venoušek ho ovšem vydat nemínil, nastalo přetahování a Venouškovi rychle docházela trpělivost. Křikla jsem na Bártu, ať si jde po svých, dokud je má vcelku, Venouška vykrokovala, a když jsem seskočila, dala jsem mu mrkev jako obyčejně. Ožužlaný klacík mi v klidu přenechal a zpátky už ho nechtěl. Jak jsem zjistila, někteří koně si takhle prostě hrají a smradlavý podruh jen záviděl. Zeptám se trenéra, jestli by taky mohl pracovat s udidlem v hubě.

Trenér mi přinesl fotky rodičů Vency a Venouška. Maminka je Bavoračka a tatínek byl slavný francouzský šampion. Oba prý byli skvělí, ale tatínek se vyčerpal závoděním a trvalo asi rok, než se dal do kupy. Tento mezičas byl ale plodný. Venca a Venoušek jsou navíc vlastní sourozenci a podědili po obou rodičích to nejlepší, včetně životního stylu. Svého času si taky užívali života na vysoké noze: vířivek, saun, masérek, pravděpodobně měli i svého pedikéra a tým kadeřníků. Což by vysvětlovalo, proč Venoušek nechce nosit ani culík a dává přednost pečlivě učesanému polodlouhému rozcuchu. Tuhle jsem si všimla, že mu trochu odrůstá do plava, takže jsme si k nerozeznání podobni. Až na to, že on je frajer.

Photo © 2003 Buena Vista Pictures Distribution

Tak dlouho jsem prudila, až trenér taky udělal Venouškovi v boxu okno. Jsem totiž ten fantasticky neodolatelný typ, který dovede soustavným a vytrvalým otravováním dostáhnout i vychýlení zemské osy. Myslela jsem, že by Venoušek taky ocenil výhled na jízdárnu, ale on z okýnka nevystrkuje hlavu jako ostatní koně, ale ocas. Tak nevím. :)

Za největšího salámistu byl přitom donedávna flegmouš Vilík. Tuhle jsem ho ale viděla zaseknout se po Montyho způsobu a když jezdkyně seskočila a domlouvala mu, začal vykopávat levou zadní. Sice tak, aby nikoho netrefil, ale u Vilíka je to jev alarmující. V takovém případě se doporučuje okamžitě koníka plácnout, aby věděl, že kopat po člověku je zakázáno, když to ale není váš kůň, není to tak jednoduché. Přikláním se k teorii, že většina běžných koní vykopne, protože chtějí dát najevo, že jim máme vlézt na hrb a dát jim pokoj, že o naši společnost nestojí (equichannel.cz). Vilík pracuje nejvíc ze všech, navíc hlavně se začátečníky a kovanými dřevy, a ač má svatou, tak ne nekonečnou trpělivost.

Old Wabble zmizel a trenér má před stájí zbrusu nový a přepečlivě zrytý záhonek. Vzhledem k tomu, že ho neruší padající střecha, čerpadlo slepené izolepou a zčernalé zásuvky, je to víc než podezřelé. Rajčata si u něj nedám.

Spolu s trenérovým zahradnickým experimentem vzrostl ve stáji zájem o koňské výtrusy. Hnojiva už je hromada ve výši urostlého muže a je zdarma, ale má to jeden háček. Jedna z jezdkyň si stěžovala, že ji s napchanou igelitkou vyštípali z tramvaje. Přitom ona cítila jen slabou vůni melounů. Lidská závist je hrozná.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: