Posláno autorem: Vesper | 1.6.2017

Tahat koně za ocas

Krásná, jemná, omamná noc! Mimoděk jsem pustil uzdu a sepjal ruce, najednou mě přepadl zvláštní pocit štěstí nad tím, že jedu tou nocí, že dovedu tohle všechno chápat a cítit. Jel jsem a jel, oddávaje se ne myšlenkám, spíše neurčitým, blahým pocitům, pádil jsem daleko vpředu před ostatními, aniž bych si byl vědom něčeho kolem sebe, soustředěn jen k sobě, k tomu nádhernému zážitku noci. Kdyby se Old Shatterhand takhle opájel v sedle v okruhu deseti kilometrů od našeho trenéra, dozvěděl by se brzy takové věci, že by ho blahé pocity rychle opustily. V knize Old Surehand ho probere plesnivý Old Wabble, kterého znervózňuje, že si plete prérii s kapličkou. Mě už taky trenér upozornil, abych dávala bacha a neusnula, když jezdím na Venouškovi se zavřenýma očima. Já myslím, že to nehrozí, už proto, že Venoušek si rád řehtá do kroku.

Náš král kovbojů se velice podobá zlé verzi své literární předlohy, tedy Old Wabbleovi po konverzi ke zlé straně Síly, kdy začne zatápět svatému Shatterhandovi a jeho učedníkům. (Stejně mu to není nic platné. Při umírání ho „nesnesitelně arogantní všeználek Karl“ dostihne, a protože Wabble je na tom bledě a nemá jak utéct, nemilosrdně ho dorazí nábožnou písní.) Náš Old Wabble koním nadává, ženské považuje za import z jakési primitivní mimozemské civilizace a klisny za pohromu, kterou vesmír vyvinul speciálně kvůli němu. Může za to Tara. Jak jsem už psala, dveře boxu drží jen na dobré slovo a ona umí vyslovit to zlé. Nejspíš se ho naučila od Wabblea. Tuhle se odebral za vydatného remcání místovat. (To je jako kydat, ale u koní se to nesmí říkat, protože to koníčky miláčky uráží, víme…? Jazykoví puritáni a rozumbradové, co chtějí mermomocí vypadat jako bigotní koňáci, vám to potvrdí. I když náš trenér klidně říká „kydat“ a taky říká o Wabblovi, že je to degen a debil, tak si vyberte.) Zkrátka, Wabble uklízel Taře v pokojíčku, oblažoval ji svým ostrovtipem a ta nevděčnice ho měla najednou dost a vydala se na vandr. Wabbla při nárazu postihla menší turbulence a přistál v kolečku. Naštěstí to, čeho bylo plné, zbrzdilo jeho pád. Těžké zranění jeho důstojnosti by se dalo uhrát na nešťastnou náhodu, kdyby za sebou Tara pečlivě nezavřela a trenér ani nikdo jiný se náhodou celého půl dne k dotyčnému boxu, z něhož se ozývaly zvuky připomínající býčí zápasy, nepřiblížil. Všichni intenzivně chytali uprchlou Taru, což nebyla žádná legrace, když se poklidně popásala o celých deset metrů dál spolu s Ferdou, Bellou a ovečkami.

Když už jsme u těch přízvisek, zapátrala jsem po tom, proč se koně pojmenovávají tak složitě a podivně, když se jim pak říká přezdívkou nebo všeobecným pojmenováním jako Ty-dobytku nebo Půjdeš-do-salámu. Proč se koni, co se jmenuje Subren, říká Šuplík, Políšek je vlastně Apollo, Thessalon je Tesák, z Calvery je Kája, kobylce Fionmaye se říká Paštika, z Bentleyho je Bizon a z Lone Beache se vyklubal Louda.

U oficiálních jmen hraje často roli počet písmen, které se pojí s různými pověrami, svůj význam mají také paragrafy Dostihového řádu. Koně často dědí jména nebo jejich části po rodičích, hřebčíně nebo třeba důležité životní etapě majitele (dočetla jsem se o kobylce, nosící jméno Deprese nebo o koni pojmenovaném Money For Danny). V Čechách se střetává lobby za česká jména s příznivci anglických. Pokud majitel sní o zahraniční kariéře svého koně, jména jako Čertík Bertík, Čaroděj Dobroděj nebo Zázrak Mimoňský by si měl raději schovat pro kanára. Zato Honzik Chipera, současný dostihový favorit, má krásné jméno. :) Pro zájemce doporučuji článek Martina Vlčka, který mimo těch, co jsem uvedla, vzpomíná například na koně pojmenované Arrrrr, Double Problem, Alphabet Soup nebo peripetie se jménem Angry And Hungry. Pro naše koně platí, co kdosi kdesi napsal: všichni spolehlivě slyší na slovo „Na!“ v kombinaci s nataženou dlaní. :)

V souvislosti se jmény jsem taky začala číst o koňské inteligenci a chování. Zrovna nedávno vědci zjistili, že koně dokáží rozpoznávat emoce z lidského obličeje pouze z obrázku (velké, barevné fotografie), aniž by dotyčný byl přítomen. Zde se jednalo pouze o šťastné a rozzlobené tváře, kdy při ukázání té rozzlobené koním začalo bušit srdce rychleji a natáčeli hlavu tak, aby na obrázek viděli levým okem. Informace z levého oka totiž zpracovává pravá mozková hemisféra, která je právě zaměřená na nebezpečí. (…) Koně mají 17 různých výrazů obličeje, kterými vyjadřují své emoce. Koně jsou však také velmi senzitivní a emoce dokáží i vycítit. Kůň ani člověka nemusí vidět, stačí, že na něm sedí a kůň dokáže vnímat, jak se jezdec cítí. U labilnějších koní to bývá problém, protože například nejistý a nervózní jezdec přenese tyto pocity na svého koně, který rovněž znervózní, a pak děj se vůle Boží. Naopak vnitřně klidný a pevný člověk dokáže vystresovaného koně uklidnit jen svojí přítomností. (www.equisvet.cz) Nejistý a nervózní jezdec je v mém případě eufemismus jako hrom, mé ježdění spíš charakterizují výrazy jako: exploze vrozeného srabství, smrt v očích, absence zdravého úsudku a naopak prezence hladiny adrenalinu přetékající přes okraj hrnce. Trenér tvrdí, že když si sednu na Venouška, líbí se mu to, ale má nedůvěřivost mi našeptává, že nám spíš maže med kolem udidla. Venoušek často zpočátku vesele poskakuje a švihá ocasem (ale spíš z radosti, že jde ven, lhostejno s kým), ale pak se uvolní a užíváme si to oba. Je taky fakt, že prostě nejsem schopná koně nakopnout, ani to tahat za hubu, ale Venoušek si potrpí na velejemné pokyny, tak asi proto si rozumíme. Couvání, hodiny, změna směru, jízda bez rukou, nohou, očí i mozku, a to všechno bez sedla, nám jde znamenitě. Mou ambicí je zhubnout natolik, že nezpozoruje, když na něm přistanu. Což by omezilo horkou chvilku, kdy se natěšeně rozejde, ještě než se uvelebím. Vážím pětapadesát kilo a proti zbytku stáje si pořád připadám jako paleta cementu.

Venoušek dokáže být i vynikajícím posluchačem. Když postávám u boxu, opře si o něj čelo, takže máme oči v jedné rovině, a bez hnutí sleduje, co mu vykládám. I když při tom asi spíš myslí na mrkev. Když vlezu do boxu, „podává pac“, aspoň trenér to tvrdí. Při hřebelcování je klidný, někdy až moc. Tuhle se mi k tomu nasomroval Wabble, aby mi sdělil, že „čistim jako ženská“. Hmátl Venouškovi na místo, kde to nemá rád, a musí se tam s kartáčem zajet až ve finále, Venoušek zadupal a Wabble vystřelil jak motorová myš. Pokračovala jsem po svém a za chvíli jsem zjistila, že Venoušek spí. :)

Henry Blake v knize Jak myslí koně, uvádí, že nejhloupější kůň je na úrovni velmi hloupého 7 letého dítěte, kdežto nejchytřejší kůň je na úrovni chytrého 9 letého dítěte. Tak to já jsem průměrně inteligentní kůň.

Většina koní jsou žárlivky v mnoha ohledech. (…) Koně umí pěkně žárlit, když jejich oblíbený člověk nebo koňský kolega věnují pozornost nějakému jinému koni a hned se jdou vnutit také. Fakt že jo. Často to vyžaduje mnoho týdnů či měsíců a hodně důvěry koně ve svého člověka, ale také hodně pomáhá právě vrozená zvědavost a touha všechno prozkoumat. Jen velmi málo lidí dokáže v koni během chvíle vzbudit důvěru, ale možné to je. Ono je to složité i naopak. Venoušek mi věří a práce ho baví, a já ho mám moc ráda. Ale když se postaví na zadní, pořád ještě zdrhám nebo kolabuju.

Koně jsou schopni nenávisti, kterou mohou cílit téměř proti všemu, i proti člověku. Kůň může člověka nenávidět z celého svého srdce, pokud mu člověk ubližoval a při každé snaze člověka o přiblížení může kůň ze strachu útočit. A koně mohou taky upadnout do deprese. Dokonce jsem se dočetla, že jsou schopni sebevražedného jednání. S tím se trenér nedávno setkal, ale nebylo to z deprese a nešlo o koně. Projížděl se s Vencou po parku, a kde se vzal, tu se vzal, otec blbec na kole s dítkem na řídítkách. Chytil Vencu za ocas, jako že se povozí. Ano, velkého Vencu, největšího fotbalistu z celé stáje. Ten to ale naštěstí ustál, zato trenér ne. Seskočil, uvázal ho a vydal se otce roku zdupat sám a vyjasnit, co a kdo je ocas. Setkal se ale s přívalem uražených nadávek a několika kameny, tak radši jel dál, aby ještě Venca nezvlčil, nepochytil nějaké neslušné slovo nebo si svou chvilkovou mírumilovnost nerozmyslel a přeci jen cykloteroristu nezakopal hodně hluboko pod asfalt. Teď prý pár dnů trenér na veřejnost nepojede. Obává se návratu idiota.

Nu a na závěr k těm všem citacím ještě doplním moudrý výrok, který mě ze všech koňských přísloví a ponaučení nejvíce zaujal: Nedřepejte si s ostruhami. :))

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: