Posláno autorem: Vesper | 22.5.2017

Poníci a koníci sliny ronící

Nevinně jsem se zeptala, jak správně vyčistit zrcadlovku od rozžvýkaného sena a jablkové šťávy, a dostalo se mi jen zhnusených citoslovcí a dávivých poznámek. A to i od majitele největšího psího slinty na světě i celé Moravě. Koně slintají, je to jejich přirozenost, ale stejně si je ošklivíme. Zato když se mimoděk odtáhnete od zapraseného dítěte, za oškliváka bude vy.

Seznámila jsem trenéra s poznatky o vesmírných bytostech, které chová ve stáji, tedy alespoň podle jedné knížky, ze které jsem si nedávno dělala legraci, a byla jsem přesvědčena, že jeho zemitá racionalita ji okamžitě zadupe pod zem, ale nestalo se. Hluboce se zamyslel nad energetickými poli, posvátnými tanci a snad bych nakonec nechtěně zapříčinila aplikovanou energetiku a jeho zmrzačení, kdyby zkusil zapichovat do koní jehličky. Ještěže zrovna inspirace posedla Taru, která objevila, jak se otevírají dveře boxu a vyšla si hned několikrát během dne na špacír. Víte, jak se chytá kůň bez ohlávky, který si vyšel na vandr a nově nabyté svobody se nemíní hned tak vzdát? Blbě.

Přijeli kováři, aby koníky okovali. Měli zástěry, kladiva, jen živý oheň nebyl. Pach pálené rohoviny je hrozný. Jako když vám zubař vrtá zub, ale koně to nebolí. Když přišla řada na Stakyho, trenér, jakmile to vyčíh´, tak vzal rychle do zaječích. :) Jak to probíhalo, nevím, ale stáj pořád silou vůle stojí a ty hrobečky za ní s tím nemají vůbec nic společného… ;)

Trénuju teď s Venouškem. Bez sedla, poslepu a bez držení nohama, samozřejmě tohle jen s dozorem a na jízdárně, kde je to vcelku bezpečné. Má to posílit důvěru mezi jezdcem a koněm. Musím říct, že napoprvé to byl velký zážitek. Podruhé se Venoušek, rozjařený tím, že má na chvíli vedení i oficiálně, trochu víc rozběhl a já zas rychle prohlédla. :) Venoušek mě přestal okusovat, při vodění se přetlačujeme už jen, když uvidí obzvlášť chutnou zeleň, couvání nám jde výborně a na rozdíl od Montyho Venoušek na lonži nikdy nezkoušel to, čemu říkají Francouzi elegantně tirer au renard nebo encapuchonner a koňáci tahat lišku a být v kapuci. Maximálně se o mě občas podrbe nebo si do mě kultivovaně otře pysky jako do ubrousku a za jízdy mě starostlivě oprašuje ohonem. :) Nevadí mi to, protože jinak je slušně vychovaný. Koprofagii ani jiné perverzity prý v soukromí nepěstuje a na rozdíl od jiných je vegetarián.

Přečetla jsem si, že koně mají dichromatické vidění (a oko větší než slon nebo velryba), ale barvy je moc neberou. Hm. A čím jde teda vysvětlit, že všichni hřebci svorně nesnášejí zářivě růžovou sedlovou deku, zřejmě pozůstatek z natáčení Zkrocené hory? I na tom, že děti padají líp než dospělí, možná něco je. Nedávno jsem fotila holčičku, co skákala s Bajkou přes překážku. Po jednom doskoku sletěla Bajce pod kopyta, ale ani jednu to nerozhodilo. Bajka odběhla, holčička vyskočila, znovu nasedla a jelo se dál, jakoby nic.

Novým přírůstkem do zvěřince je další stájník. Přišel, viděl a Vanessa dostala koliku (naštěstí se šťastným koncem). Ohnilý zvěromil je asi stopadesátiletý Old Wabble, šilhá tak, že i koně dost často přehlédne, holuby oslovuje Kevin a sám vyžaduje, aby se mu říkalo Kostner, protože jediný film, který kdy viděl, byl Tanec s vlky. Já se tomuhle králi kovbojů nejspíš ukrutně líbím, protože když jsem se vrátila s Venouškem z projížďky, nabídl mi sklenici s podezřelou hmotou, kterou předtím vyjídal prstem a přikusoval k tomu kamenný chleba pro koně a galantně se otázal: „Dáš si sekanou?“ Zatvářila jsem se býložravě a raději se s Venouškem podělila o jablíčko.

zdroj: http://www.daildeli.cz

Trenér systematicky pracuje na posilování mého podlomeného sebevědomí, Venouškově trpělivosti a důvěře mezi Venouškem a mnou. Podle mě dost odvážným způsobem. Poprvé nás vypustil do světa mezi prostý lid. A mezi auta, kola, psy, kočárky, bruslaře, důchodce, děti a jinou havěť, co se obvykle za slunného odpoledne v parku vyskytuje. Museli jsme kousek po silnici, když nás natěsno míjel třetí náklaďák, začínal se ze mě stávat rosol, Venoušek se ale nevzrušil ani při ráně z výfuku. Houkání parníku, kodrcání vlaku, civilisti a cyklofašisti, motající se na koňské stezce mu byli také ukradení, nelibě však zareagoval na jakési mládežníky, sborově pějící nábožnou píseň. Začal se točit a řehtat, nejspíš to vypadalo na pronásledování křesťanů, ale ve skutečnosti hrozil spíš úprk před křižáckým vojskem. Když jsme jeli zpátky, už nezpívali. Cpali se manou, kobylkami a medem divokých včel a Venoušek se omezil jen na pohrdavé zafrkání. Protože před pár dny ztratil podkovu, zjistila jsem, jaké to je, když kůň kulhá. Houpe to. Mořskou nemoc jsem nikdy neměla a naštěstí zatím ani koňskou. :) Venoušek jinak přesně dostává obecné charakteristice svého plemene. Je dobře krmitelný, od trávy ho neodtáhne ani vlečňák, rád si sám popoběhne nebo poskočí jen tak pro radost (ne kvůli tomu, že ho jezdec štve) a občas je těžko zastavitelný. Třeba když vytáhnete mrkev, začne se řídit pudy a pude po vás. Přiměřeně temperamentní, učenlivý, snaživý, jo, to on je. Když se mu nelíbíte, snaží se kousat.

Že taková vyjížďka na veřejnost není nic jednoduchého, tvrdí i zkušení jezdci, což já nejsem ani ve snu. Není to okamžik, kde se můžete romanticky zasnít, klusat s větrem ve vlasech a očima upřenýma k nebi za zvuku poetické melodie v pozadí. Pokud jde o maminky, běžce či cyklisty, většinou je k zastavení donutí skákající půltunový kolos, píše známá trenérka Dana Kusebauchová v knize Jezdectví bez iluzí. To je pravda. Pejskaře, okázale ignorující značky přikazující psům, aby drželi své majitele na vodítku, stačilo Venouška zahlédnout, aby se stali zodpovědnými občany. S matkami je to horší. Jestli jsou to hormony nebo arogance, co v nich vzbuzuje představu, že kůň musí vždy s klidem vydržet vřeštění a pobíhání jejich ratolestí, nevím, ale může to být dost nebezpečné. Alespoň respektovat značení by to chtělo. Situace, kdy jdete s koněm a proti vám jede například maminka s kočárkem, dítě začne křičet a kopat, z kočárku vylétne deka či hračka (… lze zaměnit za cokoliv, například auto, pes, běžec nebo popelnice) jsou vysloveným „škádlením kobry bosou nohou“. A co teprve, když natrefíte na katolické kytaristy.

Další situací je ta, kdy jdete na uvolněném koni, volná otěž a kochání se. Zpoza rohu vyběhne běžec, kolo či jiný objekt. Kůň se v tu chvíli zmenší o půl metru a už už se otáčí a prchá pryč. Chvilku trvá, než poberete otěže. Tady je rada jen jedna. Předvídejte. Předvídala jsem, jak to jen s mou krátkozrakostí šlo a dojeli jsme dobře. Trenér byl nadšen, že jsem se vrátila na koni a stájnice střízlivě konstatovaly, že to bylo jen štěstí nováčka. Taky myslím.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: