Posláno autorem: Vesper | 16.5.2017

Yves Montand: Hlava plná slunce

Štěstí někdy můžeš potkat, ale hodně pospíchá.

Autobiografie šansoniéra a herce Yvese Montanda se špatně shání, a přitom je vynikající a v mnohém odlišná od životopisů jiných osob a osobností ze světa ozářeného reflektory. Montand píše lehkou rukou, chvílemi to vypadá, jako kdyby psal zadanou slohovou práci do školy, jindy si ho zas představíte, jak ve chvíli volna nechává své vzpomínky plynout v oblaku cigaretového kouře. Jeho ospalá tvář s lehkým úsměvem byla stejná i v drsných kriminálkách. A přesně takové je jeho povídání o životě.

V mých prvních dětských vzpomínkách se vlní obraz moře.

Probleskuje tam i nebe se sluncem, skupina borovic, zahrada, mělký bazén s tichou vodou. Především však moře.
Moře je nesmírné. Pohltilo sluneční svit i žár, všechny barvy a obrazy.
Moře mlčí.
Moře je pohroužené do sebe a nemá konce. Čeká. Parníky se po něm plouží za svým vlastním dýmem a poslušně se vzdávají hněvivým ramenům přístavních jeřábů.
Obraz moře se třpytí v temnu. Žije v mé paměti jako prastará věc v ponuré síni tichého musea.

Yves se narodil 13. října 1921 jako Ivo Livi ve vesničce Monsummano Alto na úbočí Alp, nedaleko Florencie. Jeho první vzpomínky ale pocházejí z Marseille. Byl ještě v peřince, když jeho rodiče a dva starší sourozenci uprchli před fašistickým terorem do Francie. Byli velmi chudí, i jídla měli málo, rodina ale držela při sobě v dobrém i ve zlém. Yves začal pracovat už v jedenácti letech, poté, co se jeho otci Giovannimu nevydařil obchod s košťaty. Nejprve jako pomocný dělník v továrně na těstoviny, později jako kadeřník v salonu své starší sestry Lydie. Na vlastní kůži jsem poznal, co je dřina, co je ničím nezastírané vykořisťování. Bylo mu jen třináct let, když se v továrně vzepřel křivému nařčení od svého šéfa a dostal první vyhazov.

Malá revoluce, kterou jsem provedl na svou pěst, rodiče trochu pobouřila. Poučovali mě, že spravedlivou věc je třeba hájit, ale nejde to bez obětí, a každý si takové oběti nemůže dovolit.

Yves na své chudé dětství ve špinavých přístavních a továrních čtvrtích vzpomíná hezky, jako většina lidí, co nechtějí své vzpomínky cenzurovat a připustit, že to či ono bylo z dospělého hlediska špatně, ale úmyslně je zanechají zahalené v oparu bezstarostnosti. Že měli někdy tři děti na celý den k jídlu jen jediné vejce? To nebyl problém. Potíž byla, jak rozdělit to nesmrtelné, věčné vejce. S láskou popisuje i svého starostlivého tatínka, který byl vtělená důkladnost, spolehlivost, čestnost a přímost, ale především laskavý člověk, i maminku Giuseppinu, která dovedla především vytvořit i z nejnuznějšího domu domov.

 Když se k vám život zachová tak macešsky, že od něho očekáváte už jen kopance a schválnosti, nemáte téměř čas zamýšlet se nad tím, proč na vás padl nepříznivý los. (…) Ale snad si dětství samo vytvoří zázračně účinné ochranné látky proti nástrahám bídy, vyhne se jejím léčkám a jedovatým zubům.

V škole byl Yves zasněným dítětem, které psalo zajímavé slohy, v nichž se díky toulavé mysli ztrácel nejen on sám, ale i učitelé. Jako by se mi to všecko jen zdálo, tak obhajuje velkou mlhavost svých školních let. Tehdy se toulal nevědomky v myšlenkách, později začal snít o plavbě do Ameriky a utíkat ze zaměstnání, aby se mohl procházet jen tak. Jeho okolí ho považovalo za lehkomyslného nebo znuděného a pravdaže se v prvních pracích Yves nudil k smrti. Každé, i nejobtížnější a nejnepříjemnější zaměstnání má v sobě něco, čím se mohou utěšovati, kdo si je vybrali. (…) Když člověk přijde k řemeslu jako slepý k houslím a nikdy předtím na ně ani nepomyslel, zřídka v něm najde zalíbení. Obyčejně ho mrzí, že se nerozhodoval úplně svobodně, a to neblaze působí na jeho elán a chuť k práci.

V memoárech Yvese Montanda, které zachycují jen první části jeho života a kariéry nenajdete ani náznak jakékoli pikanterie. I setkání se svou femme fatale Simone Signoret popisuje tak poeticky, jako by to bylo ve snu nebo v tom nejromantičtějším filmu. Přišel jsem na to, že ženy jsou nekonečně složitá a nestálá stvoření a že láska není vždycky tak prostá, jak se o ní zpívá v naivních písničkách.

Dost často se autor propadá do nesouvislých hořkých monologů, hovorům, které prý často vedl sám k sobě, kdy se přesvědčuje o smyslu života, správnosti svého chování nebo naopak vyslovuje hluboké pochybnosti a obavy. Občas je vyprávění nesouvislé, ale o to působí upřímněji. Koneckonců, nakupené vzpomínky se podobají dešti. 

V době dospívání Yves propadl filmu a touze stát se jedním z hrdinů stříbrného plátna. Od těchto mladických snů a fantazií se posléze odvíjely jeho první stylizace na jevišti, nejdříve na pouliční scéně v Marseille a později v Paříži. Ve filmu vládla naděje, vítězilo dobro nad zlem, a byl to ideální únik ze světa, který se řítil do pekla druhé světové války. Podobně ho oslovovaly veselé písně Charlese Treneta, jemuž se toužil vyrovnat. Ale hned v začátcích poznal, že doufat v zázrak, v sebe a mít rád hudbu nestačí. Před vystoupeními ho ubíjela zničující tréma, která z něj spadla v okamžiku, kdy předstoupil před „své“, které pro něj nebylo jen pasivním posluchačem, ale partnerem.

Člověk není spokojen, když nevidí plody své námahy. Jeho úsilí je jako potůček dešťové vody, hledá si bezradně cestu v prachu a za chvíli se vsákne do země. Yvesovi prvních padesát franků za vystoupení připadalo jako velké vítězství a doufal, že po překonání první mety už má cestu umetenou. Jenže pak se ocitl na šest měsíců v pracovním táboře mládeže a po návratu musel začínat zase od začátku. Musel se vykoupit od prvního impresária, provozovatele oněch pouličních estrád, a začal na sobě pracovat pod vedením Émile Audiffreda a vystupovat v revue Bláznivý večer, s níž objížděl jižní Francii. V roce 1944 se vydal zkusit štěstí do Paříže, kde se mu pomocí Édit Piaf nakonec podařilo prorazit.

Když jsem se pokoušel pod Bonbonovým vedením o první umělecké krůčky, netušil jsem, jak rozvážně a umírněně se má postupovat vpřed, ať je to v jakémkoli oboru. Věřil jsem spíš v náhlá vnuknutí, v inspiraci, která člověka najednou osvítí. Za takové klamavé osvícení považuje Montand ve svých vzpomínkách svůj první velký film, Brány noci, který ve své době sklidil kritiku, danou hlavně tím, že původně měli hrát hlavní role Jean Gabin a Marlene Dietrich. Montand jako nováček si bral kritiku hodně k srdci a trpěl pocitem, že se flirtováním s filmem zpronevěřil svým posluchačům. Následovala ťafka od rozhlasu, když se ukázalo, že jeho kabaretní repertoár se do tohoto média nehodí. Byla to velká lehkomyslnost. Podceňoval jsem význam práce a hloupě jsem uvěřil, že mám kdovíjaký talent, který mi bez přípravy zajistí úspěch. Yves věděl, co je neúspěch od svého otce, kterého dávný finanční krach dovedl až na okraj psychických sil. I každé své klopýtnutí si bral nesmírně k srdci. Starosti neblaze působí na svou oběť. Rostou jako obludné cizopasné houby a dusí všechny zdravé a tvůrčí myšlenky. Naplňují duši tíživými představami.

Yves Montand se ale nevzdal a po čase si znovu vydobyl přízeň publika i úspěch na stříbrném plátně. V roce 1951 natočil Mzdu strachu, nadšení filmového fanouška vystřídala pečlivá herecká příprava a úspěch se dostavil. Podobně tak Yves poctivě pracoval na svých sólových koncertech i rozhlasových vystoupeních. Filmovat už nepřestal do konce života, objevil se i na divadelních prknech. Sám deklamuje, že nikdy nepřestal být dělníkem, způsobem myšlení i stylem práce. Byl jsem vychován dělníky… Poznal jsem pravdu tam, kde se projevuje nejzřetelněji a nejvýrazněji. I když se později setkal s odvrácenou stranou slávy, závistí, pomluvami a osočováním, reagoval na ně mírně a s údivem dítěte, které nechápe, proč mu někdo nepřeje to, co si zasloužilo. Nikdy bych se nechtěl podobat domýšlivým pánům, jejichž vysoké kvality neuznává nikdo jiný než oni sami. Je směšné, dělat ze sebe poloboha. Snad to bylo tím, že Yves vyšel z chudého prostředí, na stránkách své knihy působí skromně a velmi sebekriticky. Chudoba vtiskne člověku zvyky, kterých se těžko zbavuje, a naučí odpovědnosti, kterou nelze jen tak lehko setřást.

Vzpomínám ovšem jen na nejkrásnější dny. Přeskakuji od jednoho k druhému, jako bych přecházel horskou bystřinu a skákal z balvanu na balvan. Tvořím si tak nádherný, ideální život. Krásné dny jsou drahocenné zboží. Vyplouvají vždy na povrch paměti, jsou bez tíže, nesmrtelné. (…) Šťastné dny má každý v paměti; jsou jako loďstvo plující při slavnostní přehlídce na klidném moři. (…) Dny nabité činností se kutálejí jako biliárové koule, zapadnou přímo do otvorů a už se s nimi neshledáš… Jeden je jako druhý, a kdyby nebylo otvorů, do nichž se propadají, člověk by mohl věřit, že začíná pořád týž den…

Yves Montand: Hlava plná slunce
Z francouzského originálu: Du Soleil Plein La Tête
Vydalo: Mladá fronta, nakladatelství ČSM
Rok: 1958
Formát: 138 stran

Barbara (+ video)

Chanson

Le jardin

Le miroir brisé

Les enfants qui s’aiment

Les feuilles mortes (+ video)

Les Routiers

Paris at night

Sanguine

Sous le ciel de Paris (+ video)

zdroj: mag.sapo.pt

zdroj: http://www.edition-originale.com/fr/

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: