Posláno autorem: Vesper | 12.5.2017

Jak tančím s koňmi dešťový tanec

Ve snaze zjistit, jak by se dalo pomoct Stakymu, jsem se ponořila do studia koňské literatury. Asi to byl až příliš hluboký ponor, protože jsem objevila i věci, které by měly zůstat někde na dně.

Venouška přestalo bolet rameno a DJ začala bolet záda. A kobylky vesele říjí, což vede k řadě romantických dramat, naštěstí zatím se šťastnými konci. O některých jsem jen slyšela, jiných jsem se zúčastnila blíže, než mi bylo milé. Pojďme si porovnat poznatky z jedné moudré knihy s nedávnými událostmi z naší stáje. Věděli jste třeba, že tato pozemská stvoření s vesmírným chápáním nesnášejí, když o nich mluvíte v jejich přítomnosti? Tak bacha, tohle jim nečtěte.

Akt rozmnožování je posvátný rituál. Aby byl potomek zdravý na všech úrovních, musí dojít k posvátnému tanci mezi otcem a matkou. Dva partneři z vlastního rozhodnutí promísí své energie, aby uvítali v matčině těle duši nového koně a zplodili jí tělo, kterému oba poskytnou to nejlepší, co v nich je.

Vzpomínám na situaci, kdy trenér jel na Vencovi, a já stála u ohrady a naslouchala jeho kázání o přirozeném výběru. „Poslyš, má pěnu u huby,“ upozornila jsem ho. „Slintá,“ konstatoval trenér, „cejtí Bajku, prasák jeden.“ Je pravda, že trenér považuje poezii za projev duševní retardace, ale také je fakt, že slinta Venca opravdu vypadal, že myslí spíš na prasečinky než na posvátný tanec.

O den později došlo kvůli vrané krasavici Taře málem k bratrovraždění. Právě divoch Venca, co ve volných chvílích s oblibou demoluje stání, aby dosáhl pozornosti, obdivu a mrkve, se nějak dostal ven a vletěl na jízdárnu, kde se popral s Venouškem. Ten se bránil zuby kopyty a jezdci nestačili zdrhat. Vypadalo to, že se ti dva zabijou a vezmou s sebou všechno živé v okolí, nakonec ale sourozenecké hašteření skončilo jen odřeným kolenem, které už další den Venouškovi nestálo ani za kulhání.

Tuto knížku jsem nezaložila na hovorech s jednotlivými koňmi, spojila jsem se s vědomím koní jako druhu. (…) Božské vědomí se vyjadřuje jazykem srdce, mezidruhové komunikace a pochopení. (…) Začala jsem „slyšet“ myšlenky a pocity zvířat a vnímat jejich představy.

To takový Monty kulhá často a záměrně. Jakmile ale jezdec, který mu nejde pod nos, seskočí, je ihned jako křepelička a s dalším už zase skáče přes kaluže. Minulý týden jsem byla svědkem, jak jezdí pravý mistr světa. Fotila jsem dvě holčičky, které čistily Vanessu, a borec „trénoval“ Montyho. „Je moc těžkej a jezdí jako dement,“ podotklo jedno z děvčátek mile. A mělo pravdu. Monty dával všemožně, ale stále ještě zdvořile najevo, že ho ten pytel brambor na hřbetě sere. Klopil uši, házel hlavou, zastavoval, hrabal. Alfa blbec se vztekal a sprostě na něj řval. Když Monty začal vyhazovat, musel dolů. Doběhl pro bič, ale když ho chtěl použít, Monty toho měl právě dost a postavil se na zadní. A co se nestalo? Maestro si pelášil stěžovat trenérovi, že má blbý koně. Přitom být to jiný koník, už by si přepočítával kosti.

Vstřebáváme kopyty energii země, nohama prochází do těla a odtud ji vysíláme zpátky do země. Toto sepjetí je podmínkou našeho zdraví. (…) Nasloucháme zemi a ona nám vždycky sdělí, co potřebujeme vědět.

S Montym jsem měla další karambol. Hezky jsem chlupáče vypucovala, až jsme vypadali jako dvojčata, a vyjeli jsme si. Společnost nám dělala Tara se svou jezdkyní. Monty měl jeden z lepších dnů, což se ale náhle změnilo, když se Tara nečekaně přiblížila, tiše, zezadu a příliš blízko a Monty se rázem ocitl na růžovém obláčku divokých hormonů. Vytrhl mi uzdu a vrhl se na svou vyvolenou. Její jezdkyně zazmatkovala, Tara se po Montym ohnala a ten se začal točit a kopat do všech stran. Jedna stájnice přiběhla a poskakující Monty pohřbil její nohu hluboko do země. Taru se naštěstí podařilo vzdálit, Montyho jsem strhla stranou a uklidnila, abych mohla seskočit, zezelenat a schovat se do jeho hřívy. Po pár něžných chvilkách a spoustě kajícného očichávání a olizování jsme obnovili naši důvěru, založenou na řadě dramat pravidelně po sobě jdoucích. Možná bych to zvládla líp, kdybych nejela bez sedla. I když to nakonec dopadlo dobře, takhle si zřejmě už brzy vysloužím přiléhavou přezdívku Padák.

Koně se jako druh rozhodli přivést nás zpátky k jednotě se sebou samými a s dalšími tvory na naší planetě. Člověku stačí jen pomyslet, co od koně chce, a zvíře to vykoná. Komunikace probíhá hladce a bez námahy, kůň s jezdcem vytvoří jeden celek. Pokud k tomu dojde, kůň ponese svého jezdce k místu splynutí po celý zbytek života. Říká se tomu „vesmírný tanec“. Máte-li takové štěstí a zažijete něco podobného se svým koněm, podařilo se vám nahlédnout do extatického znovusplynutí se životem, Láskou a Stvořitelem.

O koňský fous to bylo i to odpoledne, kdy se Venoušek a Vilík dostali se svými jezdci na vyjížďku do parku. A stalo se, co se stává, splašili se a oba vyrazili tryskem vpřed rovnou za nosem. Z koňské stezky mají v případě neštěstí všechny ostatní živočišné druhy vzít nohy na ramena, vyskytoval se tam ale i jeden vozíčkář, zřejmě ten typ, co je přesvědčený, že jemu je povinen uhnout i padající meteorit. Vilík se mu stihl vyhnout, jezdkyni na Venouškovi narazila větev helmu na oči, takže ho nemohla vést, což bylo možná dobře, protože Venoušek se ani nepokusil postiženého obejít ale s přehledem a rezervou ho přeletěl. Takový vodopád nadávek, co prý vzápětí vytryskl z nedotčené kriplkáry, se prý jen tak neslyší. Jiný by byl přitom rád, že si neodváží svou hlavu v klíně.

Koně mají velmi vnímavý povrch těla a citlivé energetické pole. (…) Když se na vás váš koník podívá, vnímá nejen vaši tělesnou podobu, ale přečte si i vaše energetické pole, které tělo obklopuje. (…) Často k sobě mají duše člověka a koně tak blízko, že reinkarnují společně. Kůň, který měl k člověku blízko v předešlém životě, po něm bude toužit i v těch následujících.

Škoda, že jsem neviděla, jak koníci reagovali, když trenér spravoval vyhořelou pojistku háčkem na čištění kopyt a kopl ho elektrický proud. Musel mít energetické pole jako slon.

Tuhle nám na jízdárně spadla malá holčička. Jela krokem na Vilíkovi, který vypadal, že každou chvíli usne, což nebavilo Stakyho, který se poflakoval kolem jako obvykle. Bafnul na Vilíka, ten se rozběhl a holčička spadla. Vilík se zmateně zastavil, vrátil se a začal ji ošetřovat po svém, stájnice a já jsme vletěly do ohrady, protože brečela, že se nemůže hnout. Vytáhla jsem ji zpod Vilíka a po pár aplikovaných odstavcích z učebnice první pomoci bylo zřejmé, že se nestalo nic, co by nespravil kousek koláče a pár historek o filmových kaskadérech, kteří za pády z koně berou těžký prachy. Mnohem větší práce byla s vyplašenými stájnicemi. Vilík a já jsme v tu chvíli byli na jízdárně jediní dospělí a uklidnění dvou cácorek nám dalo zabrat. Tohle se na zdravotnických kurzech neučí.

Steroidy, antibiotika a protizánětlivé léky nás neléčí. (říkají koně) Od přírody máme předpoklady léčit se akupunkturou, jelikož zasahuje energetické systémy, pomáhá uvolnit zablokované toky energie a pomáhá vyvážit a přesměrovat proud energie naším tělem.

Povím to té stájnici, které Monty hupls na nohu. Bolest je záležitost psýchy, a kdyby v tu chvíli přeřadila rychlost své energie, nic by necítila… A já se zase naučím nová slova. :)

Pokud zaregistrujeme v blízkosti jiné zvíře a jeví se nám jako přátelské, třeba srnce, přivítáme je a telepaticky probereme věci, které nás zajímají.

Nechci si ani představovat, jak nás koně pomlouvají mezi sebou. Třeba Venoušek s Montym si rádi špitají do ucha, když jsem u nich, ale moc telepaticky to nezní. O čem si vykládají s prasaty a ovečkami, nebo s pejskem Kryštofem, co je chodí navštěvovat, asi není pochyb. Autorka, která mimochodem tlumočí nejen zvířatům, ale i rostlinám, doporučuje lidem, aby byli alespoň na pár minut denně jako koně. Musím říct, že je to inspirativní. Nebo vy snad nezažíváte situace, kdy byste strašně rádi místo nekonečných diskusí, korektnosti a uhlazenosti prostě zdvihli ocas a dali najevo, zač jsou toho koblihy? :)

Nemyslím si, že knížka od Kate Solisti-Mattelon je vysloveně špatná. Že koně nejsou rádi sami, že potřebují lásku a kontakt, je nepochybně pravda. Jestli si nejraději povídají s kočkami-léčitelkami nebo jestli je život v dešti a slotě posílí na duchu, nevím. Myslím si ale, že tvrzení typu žádné stvoření na této planetě není podřízené jinému nebo že si koně ošklivé zážitky z minulých životů nesou stále s sebou, jsou hovadiny ve smyslu hovadin. Alespoň, že autorka připouští, že koně nemají vlastního boha, ale že Jeden vládne všem. :o) Já si ale myslím, že koníci věří spíš v Truhlíka. :)

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: