Posláno autorem: Vesper | 7.4.2017

Lodě na vodě a plachtění z koně (víkendové okénko)

Celý týden tělocvičím jak maniak a pak stačí jeden okovaný záškodník a je ze mě invalida. Dlouho jsem jezdila na Vilíkovi. Ryzák v nejlepších letech, nejspíš křížený s beránkem. Bezvadně jsme si rozuměli, ostatně Vilík je takový pohodář, že je schopen zdřímnout s jezdcem na hřbetě a po našich společných intimních chvilkách jsem olízaná jako nanuk. Pak mi ale trenér představil Venouška a pohody byl konec.

Venoušek je ryzák s bílou lysinkou a darebáckým pohledem, jeden z těch obrovských koní, kteří nejspíš spásají anabolika. V kohoutku je o dvacet čísel nade mnou, takže jeho dojem, že má navrch, nebyl tak úplně mylný. Pyšní se klasifikací „pro velmi zkušené jezdce“, dlouhým francouzským titulem a nemá rád cukr a nejistotu v sedle. Takže jsme si zpočátku moc nesedli. Když jsme se procházeli, párkrát mě zkusil přetlačit a párkrát se mu to povedlo. Půl tuny převahy v tom hrálo jistou roli. Pak pod záminkou, že se chce podrbat, zastavil, a škádlivě mě kousl do lokte. Ještě že se ještě nosí dlouhé rukávy. Cucflek od koně by mi asi málokdo věřil. Když mě na něj pak trenér vyhodil (zkoušeli jsme jízdu bez sedla), byla jsem samozřejmě naprosto klidná. Venouška baví klusat, a abych se cítila ještě pohodlněji, ovíval mě ocasem. Sem tam se prudce zastavil, aby zjistil, co to se mnou udělá, anebo se ze stejného důvodu sám od sebe rozběhl. Ne že by mě chtěl shodit, to by mu moc práce nedalo, ale ustát přechod z kroku do cvalu když nemáte třmeny ani se čeho zachytit a zachovat si při tom obratle pohromadě (důstojnost nikoho nezajímá), to je fuška. Když jsem pak seskočila, Venoušek se ke mně lísal jako kajícník, frkal mi do vlasů a s mottem „bez jablka neodejdu“ zaboha nechtěl jít do stáje. Vyváděl tak, že mě omylem žďuchl kopýtkem. Po každém ježdění chodím houpavým kovbojským krokem a bolí mě nohy, teď jsem byla ráda, že vůbec chodím. Jo a ukázalo se, že Venoušek má blechy. Tedy – měl… :)

Další týden jsem jela náměsíčného bělouška. Oba jsme skončili na zemi. Dopadli jsme naštěstí dobře, nikomu kromě mě se nic nestalo.

Taky jsem se seznámila s Venouškovým horkokrevným bratrem. Jmenuje se velmi zkráceně Venca, je to hnědák s bílou lysinkou a ještě větší anabolik. Má roztomilý zvyk zuřivě kopat do stěn svého kotce, pokud (dokud) veškerá pozornost není věnována jeho maličkosti velikosti a hlasitým řehtáním se vyjadřovat ke světovým problémům. Nevím, co přesně chce říct, ale zní to šťavnatě. Když jsem ho hřebelcovala – vzhledem k jeho vzrůstu v baletním postoji relevé – rozhodl se mě pojmout za manželku, zatarasil dveře a hrozilo, že budu muset odejít oknem. Naštěstí se ukázalo, že na rozdíl od mladšího bráchy si Venca nepotrpí na zdravou stravu a úplatky mu taky nejsou proti mysli.

zdroj: http://www.mtboliga.cz

Protože jsem na jízdárně přišla o svůj oběd – koně jsou mistři v šacování a prý nepohrdnou ani řízkem – stavila jsem se na Festivalu delikátních chutí na Novoměstské radnici. Věděla jsem, že stačí pár velkých nádechů, a budu i po večeři. Jídla bylo dost a lidí víc než dost. Slogan pravil, že celý svět bude na talíři, ale byl spíš nad talíři. Svět chutnal nechutně přeplněně. Dala jsem si jihočeskou levandulovou limonádu ze sirupu od Vladimíra (bacha, vyrábí i Dračí dech :) a potkala Nebeské zákusky bez mouky, tyrolské jelení klobásky, irské fish&chips, somálské ovoce, francouzská vína a klášterní produkty. Mexický stánek byl ozdoben sombrery, Irové hráli o sto šest, brazilské sendviče vypadaly lákavě, ale fronta na ně už míň, sicilské a italské speciality mám raději venku a ještě raději v Itálii, už vím, jak se dělá srbská pljeskavica, přemýšlím, kde je asi Gruzie, Barma a Pákistán, a myslím si, že food festival by se neměl konat v budově. Lidé o sebe zakopávají, vůně a pachy prolínají a člověk neví, čeho se bát dřív – že vám někdo vybrabčí kabelku nebo že vám do ní nadělí pelmeně.

V neděli byl Den Vltavy. Pražané se mohli projet po své Žluté řece zdarma. Pokud se ovšem na loď procpali přes davy dočasných imigrantů ze všech koutů světa, co už snědli na Festivalu delikátních chutí všechno včetně stolů a organizátorů a teď dostali zálusk na frutti di fiume. Já chytla malou lodičku na Santa Maria Boat Port, kam nebyl problém se dostat. Do mořeplavení to má daleko, ale moc mi chybí houpání paluby pod nohama, šplouchání vln, narážejících do lodi a paprsky slunce tancující na hladině. Podvědomě jsem čenichala po známé vůni prosolené vody. Bylo to malé, ale hezké plutí.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: