Posláno autorem: Vesper | 17.3.2017

Dny jako korálky

Jacques Prévert napsal, že je-li život náhrdelník, je každý den perlou na jeho šňůrce. Já to nevidím tak poeticky, myslím, že dny jsou spíš korálky, které v šeru vypadají jeden jako druhý a nejsou ničím zajímavé, ale když vyjde slunce, některé se sytě vybarví, jiné mají ojedinělý tvar a některé se rozzáří tisícem odlesků, až připomínají brilianty i když je to jen sklo. Ve slunci na tom nezáleží, protože důležité je slunce, nikoli korálek.

I moje dny jsou z různých barev, tvarů a materiálů, některé se rozzáří úplně nečekaně jako perleť uvnitř lastury, některé jsou naopak těžké a studené jako onyx. Takhle jsem jednoho onyxového dne potkala Největšího psa na světě. Klasik praví, viděl jsem Pes, odborná literatura má pro něj jméno turecký pastevecký pes. Můj bývalý šéf měl šarplaninského pastevce jménem Paroubek, tedy tvrdil, že ho má, když Paroubek nebyl v doslechu. Vlastnická práva nebyla mezi těmi dvěma nikdy úplně vyřešena. Paroubek byl obrovská chlupatá bestie, k němuž byl kynologický slovník, označující jej za nevypočitatelného, těžko ovladatelného psa s vynikající pamětí, příliš laskavý. Paroubek rád svačil pošťáky a bezpečně vycítil, koho můj bývalý šéf nesnáší a nesnášel dotyčnou osobu desetinásobně. Tak se stalo, že prakticky zazdil šéfovu tchyni, když ji zatlačil hluboko do schnoucí omítky, v níž zůstal mastný flek.

Největší pes na světě byl ještě větší. Vypadal trochu jako labrador retrívr, zvětšený na velikost malého zubra. V kohoutku skoro metr, naše pohledy se tedy setkaly prakticky na stejné úrovni, když jsem si sedla, měl navrch. Obojek silný jako moje noha, pacička medvědích rozměrů, ocásek, který vám způsobí přátelskou podlitinu, jazyk, co by ve vteřině umyl nádobí po rodinném obědě. Byla jsem okouzlena. Pes vypadal bohorově jako člen smečky olympského božstva, vědom si své všemohoucnosti a absolutní převahy nad těmi hemžícími se drobečky okolo sebe. Pokud má zdravé sebevědomí personifikaci, je Největším psem na světě. (foto: https://janedogs.com)

Říká se, že psi se časem začnou podobat svým pánům a naopak. Jeden můj kamarád v rámci solidarity se svými čtyřnohými přáteli snědl polovinu jejich tabletek na odčervení. Když jsem mu vynadala, hájil se tím, že určitě něco chytl z vánočního cukroví. Ze psího možná. Ale klinicky podrobný popis jeho příznaků mi den opravdu nevylepšil. A vědomí, že jedl z mého nádobí taky ne.

Jednoho ošklivého dne jsem se vypravila na výstavu tulipánů, abych si buď zvedla zlou náladu, nebo zahubila pár rostlin nebo prodavačů zlým pohledem. Tulipány byly opelichané a onípané, ale ostatní květena na mě dýchla jarem a nevětraným deštným pralesem.

Švýcarských sýrů jsem neokusila ze zbabělosti. Znervózňovala mě krojovaná servírka se sto dvaceti kilogramy živé osobnosti, s výstřihem spíš hlubinným než hlubokým. Kdykoli se s vervou vrhla s nožem na další zlatavý bochan, roztřásla se její osobnost jako nárazy bouřlivého přílivu a nechtělo se mi ani domyslet, co by se pravděpodobně stalo, kdyby se při podávání talířku víc sklonila. Potkat ji navečer v lese, chytím se stromu a dělám, že jsem větev.

Ale nechme Mobyho Dickem. Cestou zpátky jsem viděla madam s kočárkem pro dvojčata. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že v kočárku se pod stejnými přikrývkami, hračkami a ve stejných oblečcích skrývají dva pejsci. Chovali se poměrně nevychovaně a ani se jim nedivím. Ani panička nevypadala přátelsky a tak jsem se neodvážila požádat, abych si potomstvo mohla vyfotit. Vrcholem bizarnosti bylo, když zasloužilá matka nastoupila do tramvaje a dožadovala se místa k sezení. Od jednoho ze tří dalších cestujících. Inu, inteligence na skot nesedá.

Navštívila jsem také zahájení farmářských trhů a zjistila, že vůní se dá najíst nejen při hodinovém prostoji nad sporákem. A dnem z vybroušeného křišťálu byl ten, kdy jsem se vrátila do sedla. Tedy slavný comeback to úplně nebyl. Já byla na koni a kůň si myslel cosi o pytli brambor, ale naštěstí byl gentleman. Je to podobné jako s jízdou na kole. Chvilku zmatkujete, kličkujete, balancujete a pak to zas jde. Pokud dřív nesletíte. :) S koněm se ale musíte nejdřív trochu oťukat. Měla jsem obavy, jak na mě zareagují ti, kteří mě ještě neznají, a fintila jsem se jak stužkovou. No, reagovali. Ono jablíčko v kapse a pár kostek cukru vám dodá charisma. Anebo ostatní koně zaujala má akrobatická sestava „dřevo v sedle“ a byli rádi, že jsem nesedla na ně. Nevím (a nechci vědět). Každopádně, vrátila jsem se olízaná jak nanuk a voněla jako bych se vrátila z prérie, tedy voněla jsem sobě. Ostatním po dvou praních a vylouhování ve vaně.

Mimochodem, reakce lidí na zjištění, že jezdíte na koni, jsou podobně mimo, jako když se chystáte na mořeplavbu. „Myslel jsem, že u cirkusu už děláš.“ / „Ale koně kopou!“ / „Zas si hraješ na kovboje?“ / „A koušou!“ / „JÁ bych na to nikdy nevlezl.“ / „A plaší se!“ / „Tebe to ještě nepustilo? No na pořádný sport jsi vždycky byla levá.“ / „A kolikrát jsi už spadla?“ / …a reakce nejlepší ze všech: „A PROČ???“

Protože chci, aby mi ten náhrdelník slušel.

Je-li život moře
je každý den vlnou
každá vlna pláčem
třesoucí se písní

(Jacques Prévert: Život)

foto: vk

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: