Posláno autorem: Vesper | 23.1.2017

Taky food blog

Food blogy jsou dnes v módě. Píše je každý kuchyňský smeták a já se cítím jako vykopávka, protože jsem za léta svého slavného působení na poli internetového literárního světa o jídle nikdy nepsala. Možná právě proto, že jsem přesycená blogy s masovou produkcí receptů, kde figuruje fialkový olej, kaštanové pyré, kila lanýžů, myrtový likér, akátový med, stepující ústřice a spousta hlavonožců a přenádherných fotek, za nimiž se skrývá zavařený photoshop a nevyspalý autor. Blogy, na které chodím zevlovat a závidět, když v práci vybalím svůj oběd, sestávající z gumového rohlíku a fantasticky uleželého trojúhelníčku sýra. Nu a pak jsou tu ještě populárnější, ale méně lahodná fóra, kde si protřelé kuchařky vyměňují recepty na osmažený salám, koláč „co zapomenutý šuplík lednice dal“ nebo veselý segedín. Vraž do toho tři pukavce, příchuť boty, kolečko ledu, svátek citrónu, srnek mléka, drobek šanty kočičí, dva a půl litru vzduchu a špetku hubidla na slimáky.

Můj šéf, Náčelník Dunivý Hrom, říká, že kdo nerad jí, nemůže být dobrým kuchařem. „Šéf“ Pohlreich tvrdí, že „kdo špatně žere, blbě vaří“. Já neříkám nic. Mám poruchu příjmu potravy a vařím občas docela dobře a skoro vždy s velkou chutí. Že můj žaludek nemá s potravou příliš harmonický vztah, je druhá, ale ne tak podstatná věc, jak šéfové soudí. Na vaření mě nejvíc baví kreativní proces, a když mým obětem před smrtí chutná. Říkejte mi Vesper Lecter Borgia, postrach kuchyně.

Mám kamaráda, ten má další kamarády, vlastně dost kamarádů, a všichni se vyznačují heroickou ochotou konzumovat plody mých kulinářských invencí a navíc vlastnostmi, o kterých sní každý malý chemik s vlastním sporákem. Tedy: žádné alergie, žádné lokoveganství a jiné úchylky, žádné výhrady, žádné „moje máma dělá lepší“ a „doma je to jinak“. Ne. Spasou všechno, co není označeno lebkou se zkříženými hnáty. A podotýkám, že všichni chodí po dvou… i když o jednom, říkejme mu třeba Adam Salám, mám trochu pochybnosti.

Na Vánoce samozřejmě peču jako každá nenormální žena. Vzhledem k tomu, že moje maminka peče nejlepší cukroví ze všech, nejkrásnější a nejdokonalejší z celé farnosti i zbytku světa, je mé úsilí předem odsouzeno k přízvisku neumětelské napodobeniny, což mě snad opravňuje k experimentování a omlouvá za výsledky i následky. Před dvěma lety jsem si hrála s marcipánem a různými polevami. Výsledek byl docela fajn, v marcipánové kuchyni je život ještě víc prima než v perníkové chaloupce. Jen se víc lepíte a návštěvy se k vám nehrnou, protože se pak od vás nehnou. Předloni jsem pekla italské cukrovinky. I tady to skončilo spíš remízou. Savoiardi jsou snadné a vynikající, sardinské amarettus ujdou, z mandlových cantuccini se namočením do vhodné tekutiny stane nebeská mana, zato na sicilských ossa dei morti by si vylámal chrup i tygr šavlozubý. Snad to byla pomsta zombíků za to, že jsem je pekla na Vánoce a ne na Halloween, kdy se to patří.

Loni jsem se pokusila o českou klasiku. Poprvé a naposled jsem to zkusila jako -náctiletá a podruhé a naposled loni. Upekla jsem vanilkové veky, linecké abstraktní patvary, půl tuny střapatých kokosek a žloutkové čáry máry. Nejvíc se povedly fíky plněné marcipánem namočené v čokoládě a obalené v kokosu. Vypadaly jako chlupaté housenky. Hezčí exempláře jsem pocukrovala a poslala do světa, ty nevzhlednější obalila v cukru a barevném cukru a čokoládové polevě a poslala do světa a zbývající handicapované zoufalce polila a obalila vším, co jsem měla po ruce, alobal nevyjímaje, a propašovala při návštěvě u rodičů pod maminčino nejlepší cukroví na světě a ve farnosti. Sousedi čenichali kolem mých dveří a dohadovali se, jestli udím dromedára nebo vyvíjím vodíkovou bombu.

Vánočky a štrúdly, stejně jako kachny, husy, kapři, čočka a kuba si s Vánoci nespojuji (doma-jsme-to-dělali-jinak), tudíž se mě netýká ani kuchání, šupiny, polívka z hlavy, nadýmání, blinkání, sádlo, veselé houbičky a zlaté podsvinče. Pekla jsem panettone s kandovaným ovocem a imitaci toskánského jablečného koláče. Nevrátil se ani drobek, tak doufám, že našly nový domov, kde jsou šťastni a nestrávili svátky v Mohelnici ani v popelnici.

Loni se mi také podařilo porušit novoroční předsevzetí už na Silvestra. Zařekla jsem se, že kuchyni už budu používat jen jako kávovar, ale vůle je slabá. Silvestrovskému večeru se naskytl svůdný pohled na stůl jen s několika stovkami chlebíčků, které s „česnekem & mandarinkou“ nebo „Májkou & okurčičkou“ neměly nic společného. Maminka mě naučila mazat veku máslem, pokládat štědrou vrstvou salátu nebo pomazánky (samozřejmě domácí výroby), na to naaranžovat vhodnou kombinaci uzenin, sýrů a zeleniny a dozdobit bylinkami, omáčkami (ovšemže domácí výroby!), olivami, kolečky vajíčka (co, ty nemáš vlastní slepice?!) nebo kaviárem. Tyhle chlebíčky vypadají nádherně, chutnají náramně, jen je problém je udržet v ruce a sníst víc jak dva tři a nepřibrat pět kilo. Letos jsem měla hanácký, bramborový a tuňákový salát, budapešťskou, provensálskou a olivovou pomazánku, tatarku, majolku a chilli omáčku a na svědomí prudký vzestup váhy Adama Saláma, která způsobila zvýšení hladiny světových moří a mírné zpoždění úplňku. Asi snědl víc než tři. Příště do každého umístím návod k použití. Mezi máslo a salát. Na šmirglpapíru.

V lednu jsem naložila camembert a olivy na tři a půl způsobu. Jakže se dělá tři a půltý způsob? To naložíte olivy na jeden a na druhý a začnete se třetím, pak zazvoní telefon, Maigret chytí vraha nebo na vás začne mluvit kytka, zkrátka něco mě vyrušilo a tak jsem druhou část naložila omylem do jiných ingrediencí. Ve stejné nádobě. Eh. No, snad to objednavatelům jen vyrajbovalo zažívání a nezanechalo trvalé následky. Adam Salám prý taky umí vařit. Vzkázala jsem mu, že olej z oliv (extravergine!) může použít jako zálivku do salátů, ale podle toho, jak vypadal, když jsem ho viděla naposledy, ho vypil.

Co se salátů týká, ty mám ráda, ale nedělám je moc často. Nebaví mě krájení a mí strávníci jsou samí muži (vč. psů). Tedy až na Adama, který je salám. Doma jsem léta sledovala, jak pánská část sestavy poté, co pohltila maso, štítivě odsunula pěstěnou zeleninovou přílohu či oblohu do rohu talíře, či pod stůl, zkrátka do jiné vesmírné dimenze, a větřila moučník. A nechtěla jsem se setkat s poznámkami o nebezpečných vitamínech a že chlapi nejsou slimáci. Mám teorii, že muži odnepaměti, přesněji od stvoření světa, mají přirozenou nedůvěru k ovoci či zelenině jakéhokoli druhu, které jim předloží žena. Vždyť proto Bůh vyhnal prototypy lidí z rajské zahrady. Po té lapálii s jablkem (nebo hruškou, nebo banánem) by si muž No. 1 už moc legrace neužil, když by se coby bývalý vegetarián musel už chodit jen pást. Jídlo je koneckonců jedním z mála pánských potěšení. Televizi, pivo a motorky Bůh nestvořil a Evu prý jednom kuse bolela hlava. Alespoň tak je psáno ve Vesperčině knize moudrosti.

Muži údajně vařívají lépe než ženy, protože ty často pojímají tvorbu pokrmů jako pásovou výrobu, protože muži takto přistupují k jejich konzumaci. Zato kuchyňskou aktivitu berou stejně zodpovědně jako operaci chlopně nemluvněte a tak posléze vypadá pole jejich působnosti a blízké světadíly jako po výbuchu atomovky. No, moje kuchyň taky, jenže já po sobě uklízím.

Českou kuchyni vařit neumím a až na výjimky nejím. Je pro mě těžká, nestravitelná, v jistých případech nepoživatelná a nesnáším knedlíky. Zato z italské uvařím skoro všechno. Snad jen chobotnici jsem ještě nezkoušela (vařit, na talíři už jsem ji potkala) a mušle jakbysmet (uměla bych je asi uvařit, ale ne správně jíst). Ty mořské potvory budou v Česku ještě chvíli problém, dokud tu nebude moře. Až roztají ledovce, už se vidím s kleštičkami na humry v ruce, mořským jazykem v puse a krevetou ve výstřihu.

Snažit se v českém prostředí o maximálně autentickou italskou kuchyni naráží na jisté překážky. V první řadě suroviny, kde je sehnat a z čeho zaplatit. Mým hlavním dodavatelem je Aldo, co vypadá jako Al Capone, a ve svých obchodech capo bezesporu je. Vždycky se u něj dobře najím, vždycky dobře nakoupím a vždycky ohromně ušetřím. O tom, kolik utratím, si povíme jindy. Aldo je ten typ obchodníka, ke kterému přijdete 10 deka prosciutta a odejdete s prasátkem pod paží a dvěma na provázku.

Druhým problémem mohou být strávníci – praví Makaróni a ti, co v Itálii žili nebo žijí, vědí, že to není úplně ono, kovaným Čechům, uvyklým zdejšímu děsivému pojetí italské kuchyně bude chybět záplava smetany na převařených těstovinách, pomazánkové máslo v tiramisù a syrečky na pizze.

Když už mluvíme o tom, co není ono, nedávno jsem sušila rajčata. Opravdická domácí pomodori secchi sott’olio se mají sušit na slunci. To lednové se ale ukázalo jako nedostačující. Takže jsem je sušila v troubě a naložila do olivového oleje s bazalkou, kapary a česnekem. Jo, trochu se mi tahá triko, ale od toho food blogy jsou, ne?

Co se mých gastronomických plánů týče – mám v úmyslu v budoucnu někoho nalákat na cukrátka a předložit mu krmi s bambusem, houbami, rýží a hůlkami. Mám novou čínskou kuchařku. A na balkoně mi náhodou hnízdí vlaštovky… ;)

A ještě nezbytná dokumentace:

snehova_kalamita_v_praze

Okraj světa poté, co jsem ušlehala sníh na kokosky.

jak_je_to_lepsi

Perfekcionista v kuchyni je na zabití.

linda-comida-japonesa-3

Snídaně.

linda-comida-japonesa-14

Oběd.

linda-comida-japonesa-5

Večeře.

zdroj: http://www.curiosidadesaqui.com

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: