Posláno autorem: Vesper | 30.12.2016

Pohyblivé obrázky 2016

Rok 2016 přinesl další kupu filmových objevů a zážitků. Pěkných, pozitivních, průměrných i pološílených. Povím vám alespoň o některých z těch, kterým jsem nevěnovala vlastní článek.

Začněme tím nejlepším…

21 gramů (2003)

V okamžiku smrti ztratíme váhu kolibříka. A tato ztráta je kamínkem, za kterým může následovat sesuv půdy nebo lavina. Každá smrt něco znamená a něco změní, stejně jako každé zrození, někdy jen vytvoří pár kruhů na hladině, někdy převrátí druhému život naruby. Svět bude jiný než před minutou, s každým mávnutím kolibřících křídel…

Being Poirot (2013)

David Suchet věnoval své životní roli spoustu času a sil a proto se stal nejlepším Poirotem v dějinách filmu. Když jsem zjistila, jak pečlivě studoval všechny knižní předlohy i život jejich autorky, s jakou úctou a zodpovědností ke své postavě přistupoval a s jakou pokorou přijímá slávu plynoucí z jeho vynikající práce, začala jsem si ho vážit ještě víc. Pozoruhodný člověk – David i Hercule. „Poslouchám, co mi říkáte, ale slyším, co si myslíte.“

Belmondo (TV film) (2016)

Belmondo podle Belmonda, táta Jean-Paul podle syna Paula. Laskavé, úsměvné a pohodové vzpomínání, které žádné skandální odhalení nepřináší, a (proto) je stejně příjemné jako podvečerní posezení u Château Lafite na balkóně skromného pařížského bytečku s výhledem na Eiffelovku. Jen s tím rozdílem, že Jean-Paul pro jednou neleze po střeše, ani nevisí na okapu, ale sedí proti vám a směje se. („Spousta policajtů se stala policajty kvůli mně!“)

Brendan a tajemství Kellsu (2009)

Mníšek pod Kellsem zvaný Brendan, mladší a animovaná verze bratra Cadfaela. :) Píseň moře je úkaz mezi animáky, vzácný asi jako mluvící kočka. The Secret of Kells jako norsky mluvící kočka.

Dvanáct rozhněvaných mužů (1957)

Spravedlnost je sice slepá, ale tentokrát rozhodně není němá. Osamělý rytíř Davis s heslem „nesuďte, abyste nebyli souzeni“ se neváhá postavit ani rozhněvané jedenáctce. Jak jedinec dokáže zacvičit s přesilou, jsme viděli (a někteří možná i četli) v Grishamově Porotě, tohle je ale mnohem silnější kafe a mě pořádně rozbrnkalo. Nejzajímavější je, že na začátku vás nejvíc zajímá, jestli je ten pubertální vágus vinen nebo ne, a na konci jste hlavně zvědaví, jestli vyhraje Henry Fonda a na váguse zvysoka kašlete.

Elsa – lvice, která změnila svět (TV film) (2011)

„Došlo mi, že na mě leží lev.“ Pár úsměvů i slziček u mě vyvolal dokument o dvou výjimečných lidech, kteří věnovali všechnu svou lásku a nakonec i životy divokým šelmám a jejich záchraně nejen péčí o konkrétní jedince, ale celosvětovou osvětou, která nás upozornila, že starost si nezaslouží jen náš žaludek a internetové připojení, ale i zvířata. Většinu faktů jsem znala, protože jsem přečetla snad všechno, co Adamsonovi napsali, na mou něžnou strunu (dobře ukrytou pod silnou slupkou sarkasmu) ale zabrnkaly homevidea lidsko-lví rodiny, a ostře mě bodly některé informace, o kterých jsem nevěděla – hlavně tragický osud Boye a to, jak moc byla Georgova vražda brutální. Pevně doufám, že se George a Joy tam někde nahoře teď prohánějí se svou smečkou. A že už se přestali hádat. :)

Hugh Laurie – Copper Bottom Blues (TV film) (2013)

„This is a film about my tomato garnish… I don´t believe in angels. But I do believe, in the power of this music to connect people to each other, to the world, to the heavens. This is my religion. I hope to see you in church.“ V tomto dokumentu, který je poctou i vyznáním lásky k blues, vystupuje kromě nezvykle šťastně vypadajícího Hugha např. Gaby Moreno, Stephen Fry nebo Winston Churchill (ten ale nezpívá :). Snímek navíc připomene pohodovou atmosféru jeho koncertů i osobní charisma. So far so good… ať mu to vydrží. ♥

Kočičí lidé (1942)

Princi, dám vám hádanku, a když ji uhodnete… Poprvé: je to hebké, přítulné, měkce to našlapuje, miluje tmu a přede. Co to je? Podruhé: je to mamlas bez fantazie, který kočce koupí kanárka pro potěšení a ve snaze si ji ochočit. Kdo to je? A do třetice: kdo se dožije titulků – kočka, mamlas nebo kanár? Simone Simon, která pod vzhledem gaučového pejska skrývá kočkovitou šelmu a starodávné prokletí, exceluje v nádherně atmosférickém thrilleru, kterému černobílá i léta jen přidávají na kráse.

Koně se také střílejí (1969)

Drsná ukázka jedné z nejhlouběji zakořeněných lidských vlastností – touha „vidět trochu mizérie, aby se cítili lépe“. Zničující taneční maraton je obdobou gladiátorských her, jen v hledišti jsou pohodlnější sedačky. Obecenstvo zírá na zoufalce, bojující v aréně o život a odměnu se stejně zvrhlou lačností, jako jejich předci ve starověkém Římě. A uspokojení z utrpení druhých úspěšně přežívá dodnes. Proč asi jsou nejprodávanějšími novinami ty bulvární, plné násilí, zrůd a všelijaké špíny? Musím říct, že mě tenhle film vyčerpal nejen psychicky, ale i fyzicky.

Krást se musí umět (1975)

„Velkou překážkou, Čínskou zdí je HAJZLBÁBA!“ Totální oslovinka, u které jsem se zasmála jako už dlouho ne. Capo Phano se rozhodne vylepšit svou finanční situaci skrz veřejné záchodky. Doslova. Potřebuje jen najít pár idiotů, kteří oddřou těžkou práci, zatímco on bude myslet za všechny. Naneštěstí si však vybere dva největší zlodějské neumětely v okruhu šesti kontinentů, takže geniální plán se brzy rozmočí. Naštěstí ne doslova. :) „Znám jednoho, co přečet´ na záchodě celýho Dumase.“ „Cvok?“ „Ne, intelektuál.“

Louis de Funès (TV film) (2003)

Múza komediálnosti dala Louisovi do vínku plnou náruč talentu, vytrvalostí dosáhl úspěchu, ale i na samém vrcholu velehory slávy ne nepřestal natahovat po metě dokonalosti. Je úžasné, když umělec dokáže donutit lidi k přemýšlení nebo protřepat jejich zaprášené city, ale občas si říkám, že ještě větší hodnotu je umění člověka prostě rozesmát.

Maigret klade past (1958)

Komisař Gabin v nejlepší formě. Být zločincem, radši aby po mně šel medvěd než Maigret.

Moje léto v Provence (2014)

Pohoda ve viditelné podobě. Dialogy jak z dílny Swarovski, hudba, co vás naloží do houpací sítě, hebké oko kamery klouzající po Provence jako paprsky podvečerního slunce, souměrně dokonalé herecké výkony, Hugues Aufray a jeho životní láska ze sladkého dřeva, Theo, nejroztomilejší filmové dítě, vztahy zranitelné i zraňující jako lehounké foukané sklo, olivy, kam se podíváš… ano, vážení, jsem zamilovaná. Do tohoto filmu.

Mrtvý muž přichází (1995)

Nevlastní bratr Zelené míle a další z pětihvězdičkových filmů, na který se už znovu nepodívám. Jakože jeptišky nemám ráda, Helen je bezchybná v charakteru i hereckém podání Susan Sarandon. Jakože nemám ráda Seana Penna, musím uznat, že tady se předvedl. Genialita filmu spočívá v tom, že stejnou změnou postoje k Ponceletovi projde spolu s řádovou sestrou i divák, a nakonec je vám sympatičtější odsouzený lotr po pravici než farizeus s kolárkem po levici.

Muž, který se mi líbí (1969)

Hořkosladká spanilá jízda herečky Françoise a skladatele Henriho, kteří se potkají v New Yorku při natáčení jakéhosi filmu, jehož děj se do filmu prolíná. Ano, zní to poněkud nepřehledně, ale ono to sem tam nepřehledné je. Když Henri konečně Françoise sbalí, vyrazí spolu na bláznivý výlet po Americe, bez cíle, jen se svou stejně bláznivou zamilovaností. Chvílemi z plátna dýchá taková pohoda a bezstarostnost, že jsem měla pocit, jako bych byla s Jean-Paulem a Annie skutečně na dovolené. Stejně silné jsou ale i vážné momenty, kdy kamera v dlouhých detailních záběrech zachycuje smutnou tvář křehké Françoise, v níž se pere zodpovědnost s citem, který pomalu přerůstá hranice náhodné známosti. To Henri se dilematy moc nezdržuje – většinu času nic neřeší a s nadšením malého kluka si užívá každý okamžik. V době uvedení se tento snímek nesetkal s velkým ohlasem, i současná hodnocení jsou rozporuplná. Za sebe ale můžu říct: je to film, který se mi líbí.

Nebezpečné myšlenky (1995)

Taky jsem učila. Nebyla to pomocná škola, mí studenti měli maturitu a jednotný barevný odstín, ale stejně to byl záhul. Nemohla jsem tedy než Lou Anne obdivovat za její sílu a nezdolnost, díky nimž získá respekt a nakonec i náklonnost té zdivočelé kakaové bandy. Ale dost bylo chvály. Ostatně koho zajímá nějaký titul. Hlavní je dostatek vražd. :)

Pan Hire (1989)

Pan Hire se sem tam usměje, ale úsměv mu pokaždé okamžitě spadne, jakoby měl ochablé mimické svaly. Pan Hire občas vypění. Je to stejně nečekané, jako když se usměje. Pan Hire má tvář většinu času bez výrazu a oči s děsivou nehybností fixované na jeden bod. Pan Hire se umí dívat. Pan Hire umí čekat. Pan Hire je vždy perfektně upravený a jeho zevnějšek posiluje dojem neživotnosti. Pan Hire vypadá jako mrtvola vystavená v rakvi. Neživotný pan Hire vyvolává v člověku velmi živé pocity – čím déle se na něj díváme, tím méně cítíme strach a odpor a tím více soucit a smutek. Protože pan Hire má také city.

Píseň moře (2014)

Tomm Moore mě poučil, že selkie není irský výraz pro selfie, a že kreslený film může nejen pobavit neškodnými vtípky, potěšit krásnou animací, ale i pohladit po duši.

Piti Piti Pa (1970)

Tak jsem si Piti Piti pustila po letech znovu a přitom uvažovala, proč se mi to dřív moc nelíbilo a proč i hodnocení je spíš průměrné. A myslím si (ano, cítím, jak napětím přestáváte dýchat :), že většina lidí prostě chce Funèsovky stále ve stejném obalu a se stejnou příchutí a tady jim prostě vadí trochu jiná náplň. Inteligenční kvo kvo kvocient ženských postav sice odpovídá jejich puťa puťa mozečkům, Louisovi ale part věčně načuřeného kohouta parádně sedne („Nenamáhej se a jdi šlapat!“), Olivier je sympaťák a soundtrack výborný. Nejlepší je asi scéna, kdy dva náhradní taťkové s dětmi v bubnech štrádují římskými ulicemi s armádou carabinieri v patách. A navíc sledovat Louise, když lítá jak urvanej vagón, je výborná relaxační technika a pohádku o vlku a jehňátku si odteď budu pouštět na dobrou noc.

Psi (1979)

Pes zůstane psem, ale člověk člověku se může stát… zlým psem. Jako za nevycválané děti můžou primárně nevychovaní rodiče, ani psi se nerodí zlí. Těmi je dělají zvrácení majitelé. Prý se pes často podobá svému pánu; ono to ale může být i naopak… A v Psech jsou všechny tyto jevy dotaženy do takového extrému, že se rozdíly mezi Canis lupus f. familiaris a Homo sapiens sapiens stírají. Gérard Depardieu v záporné a Nicole Calfan konečně v hlavní roli; podstatou je ale myšlenka, že člověka, jakkoli je moderní, vzdělaný, pokrokový a nevímcoještě dělí od zvířete jen krůček.

Ten třetí (2013)

Prověřený a provařený scénáristický fígl zvaný „Bobby Ewing ve sprše“ není žádným velkým třeskem originality, v tomto případě je ale cesta natolik pestrá a poutavá, že vás cíl nijak nezklame. Napoprvé jsem se trochu ztrácela, napodruhé jsem si ale film vychutnala a nadšeně objevovala všechny stopy vedoucí k pointě. Za mě ANO nejen tomu třetímu, ale i prvním druhým a hlavně Třináctce. ;)

U moře (2015)

Pan a paní Smithovi jedou na Riviéru. A teď vážně: je to dobrý film. Jen vyžaduje správné rozpoložení i atmosféru. Z krásné Jane se stala vyhublá „Nessie“ s propadlýma očima a plstnatými vlasy, ze sexy Johna neúspěšný spisovatel a úspěšný alkoholik, který obsesivně rovná odložené brýle. Pomalu plynoucí příběh, v němž se zdánlivě nic neděje, je ve skutečnosti citlivou studií osamělosti a izolovanosti dvou lidí, kteří by si měli být navzájem těmi nejbližšími. Roland do se sebe v baru lije všechno, co teče, druží se se štamgasty a dumá nad prázdným papírem, Vanessa se netečně dívá na moře, apaticky se toulá po okolí a sype do sebe všechno, co má tvar pilulky. Jediným jejich společným koníčkem je šmírování nechutně šťastných novomanželů ve vedlejším apartmá. Pointa se sice dá odhadnout předem, ale v tomto případě to nevadí. Při pohledu na stárnoucího Rolanda a Vanessu se také asi nikomu tep nezvýší, ale ani to nevadí. To zásadní je, že když se do příběhu ponoříte, najednou zjistíte, že jej prožíváte s nimi.

u-more

Photo © Universal Pictures

Van Gogh: Příběh (TV film) (2010)

Asi nejlepší dokument, jaký jsem kdy viděla. A který mě zároveň absolutně vyautoval. Obávám se, ne vlastně neobávám, bojím se, pořádně se bojím, že bych si mohla směle říkat Vesper van Gogh.

Volání o pomoc (2007)

Když se Charlie poprvé projevil, vzpomněla jsem si na výrok z Knihy moudrosti doktora House: „Nikdo se jen tak nezblázní… napřed se zblázní, aby si ho někdo všimnul.“ Nejzoufalejší volání o pomoc bývá nejtišší, protože volající už nemá dost síly, aby křičel. Je fakt, že Charlie s hejlem na hlavě, vyhaslým pohledem a vyšinutým chováním, neustále se potácející mezi agresí a depresí, mi šel na nervy stejnou měrou, jakou mi ho bylo líto. Naopak Alan mi byl od první do poslední minuty jen a jen sympatický. Paradoxně to ale byl Adam Sandler, kdo mě překvapil. V mém povědomí měl trvalé bydliště ve škatulce představitelů vymletých drbanů. To o Donu Cheadleovi jsem nepochybovala. No a kdo mě v té kolekci tragédií alespoň trochu pobavil, byla drsná sestřička Melanie, hlídací pes Alanovy zubařské praxe i jeho samotného. Každý v těžkých situacích nebo zlých časech volá svým způsobem o pomoc. Hlavní je, aby se ten vzkaz v lahvi, zmítající se na rozbouřeném moři, dostal do správných rukou. Nebo aby ho aspoň vylovil někdo gramotný.

Volver (2006)

Každý labyrint má svého Minotaura a každý svého kostlivce. Někdo ve skříni, někdo v mrazáku a někdo ve svědomí. Když už jsem si myslela, že jsem odkryla poslední kostičku zápletky a lebku držím pevně v rukou (bít či nebít scénáristu – toť otázka), přišel závěr a všechno se rozsypalo na prach. Mou ješitnost to teda vzalo fest. Almodóvar je mizera a podlec. A génius. P.S.: Když už jsme u těch skeletů, pro desetinu Penélopiny krásy bych vraždila.

Všichni moji blízcí (1999)

Příběh o plíživém nástupu smrtelného zla přicházejícího od jednoho psychopatického knírače s tisíci zvrácených následovníků, který se obejde bez patosu, násilí i válečných výjevů a (proto) diváka spolehlivě odbourá. Příběh židovské rodiny, kterou nacistická mašinérie s neúprosností odbrzděného vlaku neúprosně semele. Příběh dobře vystavěný a citlivě a s úctou natočený i zahraný. Že špatně dopadne, je jasné jak slunečný den, jediný, komu to nedochází, je patriarcha Abrhám. Jasným favoritem byl pro mě bohatec Bartoška, který umí housti i stylově odejíti, když náhle opona spadne, a překvapením debutující mrně Braňo Holiček, který se v současnosti světově proslavil zejména v Růžové zahradě. A sir Winton? To je hrdina, vedle kterého Superman vypadá jako utřinos.

Život je krásný (1946)

Život není vždycky krásný, ale Život je krásný je krásný film. A českému národnímu světci Strachovi v dětství pan katecheta zřejmě neřekl, že i opisování je hřích, jen ho Mojžíš zapomněl zapsat do Desatera. I když zrovna tuto inspiraci jsem mu ochotna odpustit na rozdíl od všech těch krávovin, co v posledních letech točí.

…a skončíme tím nejhorším.

Aligátor (1980)

Jedna dvě tři čtyři pět, šel krokodýl na výlet, koukal tam a koukal tady, prohlédl si staré hrady, pár lidí tam posvačil, utéct však už nestačil. Upozornění pro všechny rodiče: nesplachujte svým dětem jejich domácí mazlíčky do záchodu, nechcete-li v budoucnu chodit kanálem.

Blízko od sebe (2013)

Atraktivně obsazené, ale jinak k nesnesení hysterické home video z rodinné sešlosti. Pravdaže u nás to bývá podobné. (Až na to, že po sobě obvykle neházíme rybami a kydy typu „pravda je uprostřed“ nebo „život tě občas zažene do rohu“ nahrazujeme přesně zacílenou kritikou.) A potkat tu čarodějnici ze země koz s ironicky-poetickým fialkovým přízviskem, měla bych neodolatelné, až nezvladatelné a jistě nakonec nezvládnuté pokušení potěšit ji nějakým tím teplým lidským slovem ve stylu: že tě huba nebolí, babo děsná…

Elysium (2013)

Šílený Matt Max projde osvícením, stane se robocopem a v pokusu o samospasení omylem zachrání svět a ukončí hvězdné války. Všichni, co chtějí to, co má v hlavě (v čele se slepovanou napodobeninou Chucka Norrise, který oslovuje protivníky „hošo“), mají smůlu – většího dutoleba by vesmír pohledal. Jodie je dokonalá, až z toho bolí oči, lepší droidy měl Lucas už coby greenhorn, klišé chřadnoucího dítka a pohádka o hrochovi jsou k zblití a repliky k smíchu, jakkoli je drsné každé druhé slovo. Vážně, Neill Blomkamp by měl řešit svůj PMS raději zmrzlinou než kamerou.

elysium

Photo © Columbia Pictures

Grace, kněžna monacká (2014)

Grace, kněžna země bez charakterů. Nicole Kidman dře na dokonalosti své postavy tak urputně, až to odírá kůži, zato Tim Roth se ani nepokouší předstírat, že by jeho Rainier měl nějakou osobnost. Charles „mám-Francii-kdo-je-víc“ De Gaule, Aristote „mám-prachy-kdo-je-víc“ Onassis i Alfred „mám-kameru-kdo-je-víc“ Hitchcock jsou ploší jak kuchyňská prkýnka a charismatičtí jako záchodová. Mírný potenciál má jen Graciin duchovní vůdce Tucker, ten ale brzy vyklidí pole. Zjistí totiž, že jeho ovečky jsou zcela bezduché. Nedivím se, že rodina kněžny, která vyměnila štěstí za Monaco, nebyla z filmu moc odvázaná.

Katastrofa letu č. 19 (TV film) (1997)

Katastrofa to tedy je. A ne na druhou, ale na devatenáctou. Jeden by chytil z letadel rapla: buď to má poruchu, nebo jsou v něm hadi, teroristi, bomba, díra, ztrácejí se v něm děti a zpravidla je okupováno bandou nehereckých kašparů. A když se tyto technické závady nešťastnou náhodou nakumulují, je to k nepřežití.

Královský slib (2001)

„Ten, kdo tě nejvíc miluje, ti nic nesleví.“ Hrome, kam čeští kreativci na tyhle nesmysly chodí? Opisují je z kuchyňských chňapek? A proč jsou na pracáku takové fronty, když u filmu se uchytí každý dement? České pohádky mě začínají děsit víc než půlnoční horory a daňové přiznání. A co se výše uvedené citace týká: ono je to přesně naopak. A vůbec se mi nelíbí, když se takové bludy podsouvají dětem.

Láska rohatá (TV film) (2009)

Pitvořící se Mádl s ohromně legračním jménem, děsivé „zlaté voči“ staré tlusté almary, jezibabča Bohdalka, hlavní hrdinka s kozím ksichtem a vypečenou kamarádkou… co mě ale dorazilo, byl text distributora, který se musel parádně zhulit purpurou, než vyplodil tuto perlu: Rozbalte si novou štědrovečerní pohádku s čerty, láskou nebeskou, očima z ryzího zlata a hlavně s náručí plnou humoru a milým vánočním pohlazením. W-T-F?! Hvězdičku pod stromeček Miroslavu Táborskému, kterého mám ráda. Jinak k čertu s takovými „pohádkami“.

Nesmrtelná teta (1993)

Jej, tohle se nepovedlo… Hadi, laciné triky, kostrbatý scénář a co se zasloužilé umělkyně týče, nemůžu se rozhodnout, jestli je děsivější její vizuál nebo pitvoření. Ono s těmi kostýmy je to vůbec na pováženou. Eduard Cupák jako Čas(načaj) předvádí, jak Gandalf bílý v Česku šílí a outfit Libušky Šafránkové je holé neŠtěstí. Vypadá chudinka jako ozdoba z vánočního stromečku, která hodně, ale hodně dlouho ležela na dně krabice. Pošahaný král Jaromíra Hanzlíka má být zřejmě nositelem humoru, bohužel však budí dojem, že skutečně mozku pozbyl, a to mi moc vtipné nepřipadá. O momentálně neretardovaném chasníkovi a princezně netřeba mluvit, oba jsou nezajímaví, nehezcí a nezáživní, navíc je obtížné je od sebe rozeznat, neboť mají oba dlouhé blond lokýnky. Tetka možná, ale takhle pohádka nesmrtelná nebude.

Osudová láska (2014)

Aneb když dva vědí, co chtějí, ale trvá jim děsně dlouho, než se k tomu dostanou. Místy je to spíš videoklip a většina míst nuda. Středněvěká Elsa se chová jako zamilovaná patnáctka a pantáta Pierre má tak čtvrtou mízu. Romantika jak Večerníček, a stejně tak i zábavná.

Policejní akademie 7: Moskevská mise (1994)

Není to nic moc, ale čekala jsem něco ještě horšího. Je tu koneckonců kapitán Harris, ostrostřelec Tackleberry a monsignor Jones, není tu hebký čumáček Mahoney ani siréna HooOOOOks. A Saruman s Hellboyem jsou prvotřídní Rusáci. Jinak zápletka stojí za грибы, ale to se dalo čekat.

Sicilián (1987)

Hloupý film, který vynikající předlohu nevykradl, protože s ní nemá prakticky nic společného, ale okradl o název, jméno uctívaného bandity a přitažlivé sicilské lokace. O tom, že je namakačenko Lambert mizerný herec a korzár ultrabrakových vod, není nejmenších pochyb, a zbytek komparzu si může kolty ušoupat, aby mu stačil. La Sicilia è un’isola infelice a byla by na tom ještě hůř, kdyby byl skutečný Giuliano (dost fešák, btw) takovej křupan.

Slavnosti sněženek (1983)

Filmové ztvárnění čecháčkovského buranství z literárního díla pivního guru Hrabala. Nesnesitelný babovřískot a trapné dědkomachrování, vtipná ani vteřina, ubohého kaňoura mi bylo líto – a to se jich ve skutečnosti strašně bojím – a ani Libuška Šafránková v roli soušky učitelnice a záplava hereckých veteránů to nevytrhla. Vedle ságy rodu Homolkových, Troškových hovadin a jakéhosi vojáka Švejka další fenomén, který absolutně nechápu. Ale když zazněly Čechy krásné, vzpomněla jsem si na Vesničku střediskovou a s úlevou si uvědomila, že ne každý film z venkova smrdí.

Sněžný drak (TV film) (2013)

Zatra, zatraceně a ještě stroužek zatracení. Tři pinty zatracení a na spláchnutí pekelný výbuch. Sněžný drak je další podezřelá houba, která vyrostla v českém pohádkovém lese. Idea, že věrné milování předělá člověka (chlapa!) zgruntu, je velmi pohádková, hostinský-sociopat připomene cosi z Cimrmana, emancipované princezničky jsou v módě, čáry máry dnes zkouší každý druhý trouba, takže nesmějí chybět, a flegmatický panovník je lepší než uzený ovar. Co je tedy špatně? Zaprvé směšný drak a jeho třeskoprdky. Zadruhé nesympatické postavy, potažmo herci (snad vyjma Jitky Čvančarové). Zatřetí děj drží pohromadě asi jako sněhové vločky ve vichru. A zaposlední chybí ona nezbytná poetika, která dělá pohádku pohádkou.

Un mari de trop (TV film) (2010)

Trop jsem byla hlavně já. Vědci vypočetli, že pravděpodobnost vzniku něčeho tak výjimečně pitomého je několik milionů ku jedné. Přesto má toto veledílo filmové dvojče a několik sourozenců. Rozdíl je jen v tom, že Lorie Pester (s blond mikádem) nemá nic z roztomilého diblíkovství Reese Witherspoon a místo šťouravé mamá jejího nastávajícího je tu šťouravý papá. Snoubenec je pochopitelně úchvatně úspěšný a úžasně rozkošný, problémem je utajený manža, dlouho zanedbávaná prímisíma rodinka a nečestně a nesportovně získaný flek v časopise. Je mi záhadou, proč něco tak zbytečného spatřilo světlo světa (snad je to těmi kyselými dešti) a co tam dělá Delon (protentokrát k sežrání asi jako taška grapefruitů).

Zvony smrti (1971)

Brilantní blbost. Sir Hopkins si hraje na Bonda, madame Delon nehraje vůbec a zápletka je děravá jako ústa staré ženy. Lepší film by se dal natočit i u blbečků na dvorečku.

 

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: