Posláno autorem: Vesper | 22.12.2016

Mario Puzo: Šťastný poutník

Nikdy neměla v úmyslu stát se poutníkem. Přeplout strašlivý oceán.

Nešťastný příběh o štěstí, o tom, co štěstí pro různé lidi znamená a co jsou mu ochotni obětovat. Druhý román autora Kmotra nejslavnějšího ze všech patří k mým nejoblíbenějším knížkám. Dějištěm je mikrosvět italských přistěhovalců v New Yorku, v jehož středu stojí žena – Lucia Santa, manželka, matróna a matka – se svým snem o štěstí, za kterým přes všechny překážky a mizérii života vytrvale putuje.

Šťastný poutník má mnohé společné nejen s Kmotrem, ale i s dalšími příběhy Maria Puza. I zde se odehrává příběh jedné rodiny, v tomto případě však nejde o gangstery, ale chudé italské přistěhovalce, obývající nevábnou část New Yorku. Základním pilířem famiglie i příběhu je Lucia Santa Angeluzzi-Corbo, prostá Italka, zocelená dlouholetým bojem o přežití, dvěma nepříliš vydařenými manželstvími a starostí o šest dětí. Jako mnoho lidí, kteří zažili chudobu a strádání, je přesvědčena, že v životě není nic důležitějšího, než peníze. Ty představují jistotu, moc a zajištění budoucnosti pro ni i pro děti.

Jenom chudí porozumí pocitu studu z chudoby, většímu než hanba z největšího hříchu. Neboť hříšník, přemožen svým druhým já, je v jistém ohledu vítězem. Ale chudí jsou skutečně poražení: svým světem, svými padrony, svým osudem a dobou. Jsou žebráky vždy, když potřebují almužnu. Pro chudého, který byl chudý po staletí, je ušlechtilost poctivého lopocení pouhou legendou. Jejich ctnosti je vedou k ponížení a hanbě.

Jak je jeho zvykem, Mario Puzo rozehrává na malém prostoru hru se spoustou postav, z nichž každá má pečlivě prokreslený charakter a promyšleně komplikovaný osud. Hlavní roli hrají nejbližší Lucie Santy, komparz tvoří komunita sousedů, také italských imigrantů, kteří se úspěšně i neúspěšně protloukají životem, který se odehrává převážně v jejich ulici, Desáté avenue, zahalené kouřem lokomotiv z blízkého nádraží a uvnitř neútulných činžovních domů. Uprostřed obrovského města tu Italové žijí jako na venkovské návsi, okolní svět se zdá vzdálený, oni tuší jeho existenci, ale nepřemýšlejí o něm a nejchtějí s ním mít nic společného.

Nejasně tušila, že mimo její svět existoval jiný, odlišný jako jiná planeta. Nebyl to svět, ve kterém by se lidé jako oni mohli kdy udržet. Vstoupili do něj díky dobročinností a dobročinnost se obvykle vyčerpala jako padající hvězda, vyhasla. Ach, v Itálii jedí dětí chudých za živa bohatí a tlustí statkáři. Ale stačilo, že pro dnešek byly její děti šťastné a žily v naději. Byla spokojená.

Pomalu plynoucí příběh nepostrádá dramatické i temné zvraty a v detailech ani celkovém vyznění nevyznívá dvakrát povzbudivě. Přesto je to příběh o štěstí. Každá z postav, stejně jako každý člověk na světě, jej hledá. Vědomě nebo podvědomě, pro sebe i pro své blízké. Co člověk, to jiná představa, a když se tyto představy zkříží jako kolejnice, může snadno dojít je srážce.

Nečekaně a ostýchavě Octavia řekla: „Chci být šťastná.“ A starší ženu zaplavila běsnící zuřivost až opovržlivá – matka, která vždy bránila načinčané způsoby své dcery, její čtení knih, kostýmy šité na míru, které působily stejně tak afektovaně jako lorňon. Napodobila Octaviinu dokonalou angličtinu povrchní dívky: „Chceš být šťastná!“ A pak v italštině, se smrtelnou vážností: „Díky bohu, žes živá.“

Lucia Santa má jasno. Její štěstí spočívá v hmotném zajištění a pohodlném životě pro ni i děti. Zažila nouzi, emigraci, smrt prvního muže. Všechno, co brání jejímu snu, je třeba odstranit. V současnosti má manžela, podivína Franka Corbo, který je pro ni kvůli své nevypočitatelnosti a rozvíjející se duševní poruše čím dál větší přítěží a postupně se stává i ohrožením pro celou rodinu. Lucia Santa však přežila horší věci a je ochotna všemi prostředky zabránit dalšímu utrpení ve svém životě. Neváhá podvádět úřady, neváhá podat ruku mafii, neváhá odložit manžela do ústavu a zapomenout. Patriotismus, náboženství i morálka jsou pro bohaté. Ona je pouze silná. Ačkoli se nakonec ukáže, že ne tolik, aby zvládla ukočírovat osudy svých dětí.

Když matka odpověděla, její hlas byl překvapivě opovržlivý, potřásala hlavou a rozvažovala: „Ne, dceruško, pro tebe je lehké být laskavá a velkorysá. Ale jen přemýšlej; až se všechno zkomplikuje a ty budeš své velkorysosti litovat, budeš muset trpět. A budeš nešťastná, že ti tvá velkorysost je na obtíž. Tohle se mi už stalo. Dej si pozor na dobrosrdečné, milé lidi, kteří dávají, protože neví, co je jejich štědrost bude stát. A později se pak rozzuří a odhodí tě, zrovna když spoléháš na jejich lidskost. Jak se sousedé hrnuli, aby mi pomohli, když tvůj otec zemřel, tolik jsem se nad jejich dobrotou naplakala. Ale běda, nemůžeme být věčně dobří, věčně velkorysí, jsme příliš chudí, nemůžeme si to dovolit. I tvá teta, která je bohatá, se vzpírala. Je to moc pěkné – je to takový příjemný pocit být nějaký čas velkorysý. Ale jako něco trvalého… to jde proti srsti, to je proti lidské přirozenosti.“

Její nejstarší syn Lorenzo (Larry), dummy boy u dráhy a playboy onoho betonového smetiště udělá kariéru jako mafiánský poskok a stane se navenek spořádaným manželem a otcem. Divoká dcera Octavia se vzepře matčinu snu tím, že se sňatkem s intelektuálským Židem a budováním pedagogické kariéry pokusí předejít tomu, aby se z ní stala italská manželka, jejíž život se odehrává mezi sporákem a postelí. Prostřední Gino, povahy ještě nezávislejší, se vymkne z matčiny kontroly úplně a po dosažení dospělosti dobrovolně nastoupí do armády. Křehký Vincenzo (Vinnie) tvrdě pracuje a je poslušný až do konce. Zbylí dva – Salvatore (Sal) a Aileen (Lena) jsou i na konci příběhu ještě dětmi, kteří se zatím nepustily matčiných sukní. Mozaiku doplňují svérázní sousedé. Vypočítavá Zia Teresina Coccalitti, z jejíhož osudu mrazí, stará přítelkyně Lucie Santy, zlomyslná Zia Louche, panettiere s hrabivou manželkou a synem Guidem, žárlivý holič s domem plným dcer, doktor Barbato, pečující o své nemajetné pacienty, které nenávidí.

Nikdo Lucii Santě nevěnoval pozornost. Znali ji. V řeči a myšlení byla k životu pesimistická. Přece ale žila jako někdo, kdo opravdu věří ve štěstí. Ráno vstala s veselím a zakousla se do chleba, věděla totiž, že bude voňavý, příjemný. Její nadějí byla fyzická energie, doplňovaná láskou k dětem a nutností vést pro ně bitvu. Oni všichni věřili, že se nikdy nebojí.

Je překvapující, jak mistr příběhů ryze maskulinního prostředí sicilské a americké mafie dovedl přesvědčivě vystavět román na ženské hrdince. Lucia Santa je svérázná, tvrdá i citlivá, zocelená ranami osudu a svým specifickým způsobem cynická. Tento postoj vychází nejen z toho, co má za sebou, ale i z vrozené přímočaré racionality rodilé Sicilanky. Nepřestává být sympatická, ať udělá nebo řekne cokoli, je totiž až brutálně lidská. Stejně jako nevinila žádného žijícího člověka ze svých neštěstí, tak také ani nepřisuzovala nikomu zásluhu za drobné dary štěstěny. Ostatně jak má Mario Puzo v oblibě, na žádné postavě nenechá nit suchou, žádný protagonista příběhu si neuchová čistý štít. Puzo neušetří ani jemného Vinnieho a přisoudí mu alespoň závislost na sexu. Šťastný poutník obsahuje i mnohé autorovy autobiografické prvky. Mario Puzo byl synem neapolských přistěhovalců a dětství prožil v New York City. Nejvíc ze sebe pravděpodobně vtělil do postavy rebela Gina, který se jako jediný zcela vymaní z matčiných představ o štěstí a jde si za vlastním.

Amerika, Amerika, rouhačský sen. Když dává tolik, proč nemůže dát všechno? Lucia Santa plakala pro nevyhnutelné zločiny, které spáchala proti těm, jež milovala. V jejím dětském světě bylo jejím nejdivočejším snem uniknout strachu z hladu, nemoci a síle přírody. Tento sen se měl uskutečnit. Nikdo se neodvažoval zacházet ve snech dál. Ale v Americe jsou i divočejší sny možné a ona o jejich existenci tehdy neměla ani tušení. Chleba a střecha nad hlavou nestačily. (…)S děsivou určitostí věděla, že se Gino po válce domů nikdy nevrátí. Že ji nenávidí tak, jako ona nenáviděla otce. Že se stane poutníkem a bude ve svých snech hledat jiné podivné Ameriky. A nyní poprvé prosila Lucia Santa o milost. Dej, abych ve dveřích uslyšela jeho kroky, a prožiju si těch čtyřicet let znovu. Rozpláču svého otce a stanu se poutníkem a přeplavím pekelný oceán. Pochovám manžela a postavím se před dům v Jersey a budu spílat Filomeně s Vincenzem v náručí a pak brečet vedle jeho rakve. A potom ještě jednou.

—-

Mario Puzo: Šťastný poutník
Z anglického originálu: The Fortunate pilgrim
Vydalo: Nakladatelství MUSTANG s. r. o.
Rok: 1994
Formát: 224 stran

 

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: