Posláno autorem: Vesper | 3.11.2016

SOBi, pohroma huby

SOB je buď označení severské obrovské bestie s parohy, snoba, který na večírku ztratil „n“, anebo zkratka pro výplň chvíle ticha v konverzaci, kdy „proletí andělíček“, což některé povahy neustojí a na nebohého andělíčka vyšlou něco horšího, než toho severského paroháče. SOB je ve skutečnosti Strašně Otravná Banalita. Banalita tak banální, jak jen může být. Není nic banálnějšího. Když ji slyším, mám chuť bučet. Když ji použiju, bývá z toho trapas jako kráva.

Známe je všichni, nenávidíme je všichni, používáme je všichni. Ti snesitelnější jedinci nevědomky, z bezradnosti, anebo v sebeobraně. V tom ohromném stádu zvaném společnost se ovšem pohybují i chovatelé SOBů, pachatelé dobra, kteří je vypouštějí a štvou na své oběti záměrně, vědomě a se zvráceným požitkem.

Já SOBy snáším s nevraživostí, která se při opakovaném výskytu či přemnožení mění v akutní lačnění po krvi a sobolím kožichu. Například větu nebuď smutná, když jsem smutná, anebo naopak vůbec nejsem smutná, přímo zbožňuju. Buď jsem po ní smutná dál, anebo smutná být začnu z toho, že zas někdo nechápe nebo neakceptuje mé rozpoložení.

Nějak to dopadne. Moudrost nesmírná, k jaké člověk dospěje v požehnaném věku, několika stovkách filozofických spisů a x-tunovém balení banánků v čokoládě. Ano. Všechno většinou nějak dopadne, a většinou nějak blbě. Málokdy se stane, že by něco nijak nedopadlo, koneckonců ani ptáci nevydrží ve vzduchu věčně, i když kakat se už za letu naučili.

A než to dopadne, tak budeme čekat a čučet, až uvidíme. Parádně brilantní frk. Uvidíme, že to bude dobrý (nebo ne), uvidíme, jak to dopadne (tedy pokud nám to nedopadne přímo na hlavu, pak uvidí jen ti ostatní). Příslib uvidění je snad nejtypičtější SOB, čistá, stoprocentní vata. Uvidíme v každém případě, tak proč před tím nedržet hubu a věnovat se meditaci, adoraci nebo televizi.

SOB nezávidí. Ani když říká: užij si to. V podstatě tím nemyslí nic jiného, než koukej už padat a užívat si, sobče, než tě roznesu na kopytech. Kdo se na tvoje štěstí má koukat, že jo.

To je OK. (U ročníků aktuálního století letí verze „to je v poho(dě)“.) Jinak řečeno, zabil bych tě, kdybych mohl, ale nemohu, tak to chodí. Ano. To opravdu tak chodí a chodí mnohem radši po lidech než po horách. Tak se nedivte, když zdupe i vás. To je život, takže to neřeš. Buďto řešení neexistuje, nebo ho nikdo nezná, anebo existuje a někdo ho zná, a proto to zaboha nechce řešit.

To zvládneš. Obdoba verze ze stříbrného plátna „to dokážeš“, což je jen obdoba pouliční varianty téhož „to dáš (vole)“. Ať si to přizná, nebo ne, každý z nás potřebuje občas trochu popostrčit, ovšem toto popostrčení by bylo mnohem účinnější ve znění „to zvládneš, a tady máš litr“, anebo ideálně „to nezvládneš, odpočiň si, udělám to sám“.

Co je na SOBech vůbec nejhorší je, že mají tendenci se množit. Znáte to, když potká SOB SOBa, tak mají zlost oba. Neboj, nějak to dopadne. Zatra, zatraceně a ještě stroužek zatracení! A když se sejdou tři SOBi, nasrání se násobí. Nebuď smutná, to bude dobrý, že než se vdáš, tak se to zahojí. Se SOBy en bloc, jak se říká, zkrátka žádnou společenskou parádu ani díru do konverzace neuděláte. A čím víc SOBů vypustíte, tím větší je šance, že zplodíte hovadinu ve smyslu hovadiny.

To bude dobrý. Další často se vyskytující SOB. Nebude to dobrý, jen mi, miláčku, už s tím fňukáním fakt lezeš na nervy. Faktem ale je, že tohoto SOBa vypustím z výběhu občas sama, z bezradnosti, když poletujícího andělíčka začnou bolet křidýlka. Sama toto prohlášení akceptuji jen od jednoho člověka, kterému ho věřím. Jenže ten SOBy nesnáší.

Jak tak o tom přemýšlím, nakonec dospívám k závěru, že SOBi nejsou (jen) tím, čím se zdají být. Tedy škodnou. Pokud jste zažili situaci, kdy jste někomu tak říkajíc přihráli na smeč, resp. na SOBa (jsem k ničemu, to nezvládnu, všechno je špatně atd.), a SOB se nekonal, víte, o čem mluvím. Nevypustit SOBa, když si o něj říkáte, a když v něj doufáte, si troufnou jen dva typy lidí. Univerzální hulváti, kterým jste šumafuk a ti, kdo vás znají nejlíp. Ti, co vědí, že to fakt nedáte. V tom je ten problém.

A na závěr – nevím, co říct. Mlčeti zlato, ale kdo to má vydržet. Si tacuisses, philosophus mansisses.*

—-

* Kdybys mlčel, zůstal bys filozofem. (Boëthius)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: