Posláno autorem: Vesper | 2.9.2016

Matrix mě nemá rád

Osud mi dal jistou schopnost rozumět řeči strojů a Matrix to vyvažuje tím, že mi hází klacky pod nohy v rutinních procesech, které ostatek populace zvládá levou zadní. A tím nemyslím jen to, že mě bankomaty a čtečky karet obecně nemají rády a že ať nakupuju v kterémkoli supermarketu na kterémkoli kontinentě, jakmile přijdu na řadu, dojde páska v kase a pokud je fronta za mnou patřičně dlouhá, čárové kódy na zboží vyhlásí generální stávku. Anebo aspoň pokladní dojdou drobné, případně něco načte dvakrát, což má za následek hlasité ječení „stornóóó! Vlastičkóóó, pocem, hele potřebuju stornóóó!“ a bojechtivé ržání a odhrabávání kopyt z fronty. Je fajn, umět opravit tiskárnu vkládáním rukou a kopírku chvatem džiu-džitsu, ale občas bych taky ráda nakoupila v klidu.

Před pár dny jsem měla narozeniny. Neřeknu vám, kolikáté, protože vás nenávidím (to cituji Stephena Frye, btw). Zkrátka to byly další z mých osmadvacetin. Od jednoho obchodu s kosmetikou mi přišel poukaz na dárek „bez povinnosti nákupu“ – přívěsek s ukrutně blýskavými kamínky. Cingrlátkům nedovedu ani v pokročilém věku odolat, i vypravila jsem se pro něj. Problém na sebe nenechal dlouho čekat. Přesněji už čekal, hned za dveřmi prodejny, u pokladny. Měl peroxidový skalp sahající do půli zad, umělé řasy sahající k temeni hlavy a modré nehty sahající do mezizubních prostor.

Prodavačka: „Vaše zákaznická karta vám tenhle měsíc vypršela. To vám dárek nemůžu dát.“
Já: „Tak si založím novou kartu.“
Prodavačka: „Nojo, ale ten dárek vám přišel na tu starou.“
Já: „Tak to převedeme na novou. To nejde?“
Prodavačka: „Ale asi jde.“
Já: „Dáte mi tedy prosím formulář?“
Prodavačka studuje můj formulář. Po chvíli (vyčítavě): „Změnila jste adresu.“ Po delší chvíli: „A telefon.“ To už znělo jako vážné obvinění.
Já: „Ano. Ale změny jsem hlásila už před rokem.“
Prodavačka: „To jste ale měla tu původní kartu.“
Přiznala jsem to.
Prodavačka: „Jenže s novou vám ten dárek nemůžu dát bez nákupu. Musíte si něco koupit.
A pak přišlo finále. S účtenkou v ruce se zarazila a nažhavila drátek mezi ušima. „No ale já stejně nevím, jestli vám ten dárek můžu dát.“

Slyšeli jste o té explozi, ke které nedávno došlo v centru města?

Tak to jsem nebyla já. Ale moc nechybělo. Nakonec totiž to zlaté děvčátko, kterému, jak vidno, strašně závidím krásu, mládí a hlavně IQ, dospělo k rozhodnutí, které mu zachránilo život. A já zaplatila za svůj dárek k narozeninám 265 Kč.

birthday

Nepatřím k početné skupině těch, co považují Opencard za novodobou morovou ránu a nejradši by ji rituálně spálili a popel nasypali zaměstnancům Magistrátu do kávovaru. Vlastně mi tato zlořečená karta nikdy nevadila a párkrát byla i užitečná. Třeba jsem s ní mávala na demonstraci proti Ovaru I. Lihovičovi. Několikrát jsem si s ní založila rozečtenou knihu a jednou otevřela dveře do špajzu, když jsem ulomila kliku. A protože mám ráda pořádek, o její zelenou sestřenici s ohavným názvem Lítačka jsem zažádala měsíc před expirací. 99,9 % lidí přijde nová karta do dvou týdnů. Nevím, proč jsem si myslela, že bych mezi ně mohla patřit. Tu mou Dopravní podnik zašantročil už během výrobního procesu.

Týden před vypršením platnosti mojí Opencard jsem začala být mírně nervózní. Konkrétně tak, že jsem zavolala na infolinku a napsala na infomail. Nikdo neodepsal a na lince mi sdělili, že nemají možnost zjistit, co a jak, protože jim nefunguje vyhledávač. Ale ať prý jsem bez obav. Byla jsem. Až do dvou dnů do konce Opencard, to jsem začala být silně nervózní. Konkrétně tak, že jsem skoro nespala a úderem sedmé ráno vletěla na nejbližší pobočku jako notně namíchnutý tajfun, dožadujíc se svých práv člověka, občana a cestujícího, který nemá peníze ani koule na setkání s osvalenou revizorskou hmotou. Už jsem se viděla, jak příští měsíc místo povznášející jízdy MHD cestuji Prahou po hladině vodní na nafukovacím krokodýlovi.

Na pobočce mi sdělili, že moje karta dosud nedorazila a že nevědí, kde je. Odkázali mě na infolinku. Ale ať prý jsem bez obav. Nebyla jsem. Na infolince mě ujistili, že netuší, co je s mou kartou, a že se musí počkat na ajťáky. Tak jo. Zatímco se hledali ajťáci, volali z pobočky, že kartu našli. Pak volali ajťáci, že kartu nenašli. Paráda. Oděna do bouře jsem znovu jela na pobočku. Napůl uvařený kravaťák za přepážkou měl vážený knír, rošťácký culík a čtyřicítku na krku, čímž působil jako římský vrátný Janus se dvěma tvářemi. Hrabal a hrabal a pak mi sdělil, že mou kartu nemůže najít. V duchu jsem zadula na zkázověstnou troubu, s níž kdysi slavil úspěch Jozue, a vyzvala ho, ať kouká hrabat dál a hlouběji, jinak mi akutně hrábne a prolezu tím okýnkem v podobě krvežíznivého hraboše. Úplněk neúplněk. Uplynulo několik hodinových minut, než Janus vítězně zařehtal. „Byla pod jiným písmenem, hahaha!“

Že jste taky slyšeli o tom zaředkvičkovaném pracovníkovi DPP? Tak k tomu se bez Perryho Masona nebudu vyjadřovat.

Jojo, Pražákům, těm je hej… mají metro, a ti nejšťastnější i průkazku. Zbytek je nucen říkat revizorovi „hej, počkej“.

DSC_0430

P.S.: pomalu se nám rozjíždí třetí dějství. Už jsem musela dvakrát vyplňovat žádost o zákaznickou kartu do Billy. První formulář se z pokladny přemístil rovnou do jiného Matrixu. Předpokládám, že kartičku si nakonec budu muset vydupat u generálního ředitele. Ale vzhledem k jeho polskému jménu to vidím žlutě.

Advertisements

Responses

  1. Dycky jsem si myslel, že existuje karta na všechno. Dodnes tomu věřím.
    Vše nejlepší k 30-ti nám.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: