Posláno autorem: Vesper | 22.6.2016

Latino food festival Praha 2016: klepýtko nebo kopýtko?

Ačkoli tento článek tematicky spadá spíš do sekce Design & a spol., zařadila jsem ji sem. Protože poté, co jsem ho předevčírem někdy po jedenácté v noci konečně dosmolila, omylem jsem ho vzápětí přemazala starou verzí. A tak od památného dne 21. 6. 2016, 51. minuty už vím, jak se dají objevit, obnovit, zachránit a resuscitovat soubory zabité z nedbalosti (či ospalosti). Když pravěký člověk zlámal všechny sirky, musel vzít zavděk křemíky. Já zoufale vzývala všechny svaté kalkulačky v křemíkovém nebi.

FOOD FESTIVAL jsem absolvovala poprvé. Zato jsem nesčíslněkrát zažila italská tržiště, takže jsem si dovedla představit, co mě čeká. Suroviny a smlouvání. To druhé šlo organizátorům o poznání hůř, protože nedokázali usmlouvat ani jednotný název, takže rozluštit, zda se akce jmenuje Latino food festival, Maare Fest, Seafood festival, Seafest nebo nějak jinak, by nedokázal ani Šerlok. Já tomu v následujících řádcích vychytrale přiděluji krycí název LFF. (Přiznejme si, říkat tomu Velká žranice by bylo trochu průhledné.)

DSC_0543

Ale název vem déšť. Tedy on ho vlastně vzal. Dostavil se v podvečer, takový malý přívaláček, což by v zásadě nevadilo, kdyby se LFF nekonal na ostrově. Jíst se samozřejmě dá kdekoli (snad jen u zubaře ne), nicméně některé návštěvníky poněkud zneklidnilo, že prší i do Vltavy. Tu sice brázdila spousta šlapátek, ale zkrátka ne každý má náturu jít šlapat, a někteří už byli s to maximálně tak šlapat jeden po druhém.

První, co jsem z „výjimečných specialit Latinské Ameriky“ spatřila, byl stánek s exoticky znějícím názvem Pilsner Urquell. S typicky českou kšeftovací vyčůraností byl fikaně umístěn ještě před prodejnou vstupenek a k záchodkům co by lahváčem dohodil. Zajímalo by mě, jestli se ve světě také pořádají podobné akce, kde jsou naopak česká jídla prezentována jako exotická (slavná Babicova ratatule, veselý segedín a tak), anebo jsou považovány za speciální druh chemických zbraní. :)

Většina stánků, stolů a pultů byla nasáčkována pod mostem nebo v jeho těsné blízkosti, což nutně zapříčiňovalo zmatení front nedočkavých hladovců. Vůbec nejdelší fronta byla před kadibudkou.

Ti, co už svůj kus žvance vybojovali nebo boj dočasně odložili, popřípadě je zasytila sama ta erupce odérů, vegetili na trávnících, pod stromy, na stromech, na na lavičkách nebo na lodičkách. Každý čtvereční decimetr posvátné zeleně byl označen cedulkou s přeškrtnutou podrážkou, což mohlo znamenat buď to, že se o trávník stará obsedantní Angličan, anebo pořadatelé chtěli, aby se návštěvníci z chalífátů cítili jako doma. Pokud tam nějací tací byli, drželi se pravidla: Fez? Raději bez!, některé pokrmy se však nebezpečně připomínaly Al kejdu.

To na doprovodný hudební program se žádná pravidla nevztahovala. Jednou z mála moudrostí, které mohu předat lidstvu, je, že kdo neslyšel Nonstop od nejslavnějšího českého kolotočáře v kubánském podání, nic ještě v životě nezažil. Bardi pěli v tzv. pokusné češtině, univerzálním jazyce, k němuž se uchylují bezradní cizinci v komunikaci s místním obyvatelstvem, které už zapomnělo ruštinu a ještě neumí (nebo nehodlá) mluvit anglicky. Některé jedince tato druhá národní hymna rozkřepčila, absolventi dálkových kurzů se pokoušeli o imitaci salsy, jiní zvolili námořnický dupák nebo kozáčka, a většina přihlížela a lemtala, každý sám, všichni spolu, jeden džus, druhý kolu (zbytek pivo), no bylo to fajn, fajn, fajn, fajnový. Kdyby tam byl býval Arnoštek, bylo by to prostě boží. :) Víc tak tutových hitů a podívané by však už oko mé modravé neuneslo, a tak jsem šla fotit jídlo.

DSC_0674

S frontami nebylo třeba si lámat hlavu. S rozpuštěnými vlasy, vysokými podpatky a patnácti kilogramy podváhy jsem nevypadala na to, že bych uzmula půl krávy a zhltla ji na ex. Navíc jsem měla na krku dvoukilovou zrcadlovku a bylo zřejmé, že jsem odhodlána ji použít, takže mi každý ochotně šel z cesty.

Prodejci byli stejně pestří a cizokrajní jako samo jídlo. Tolik kreací, kostýmů, odstínů a barev jsem neviděla ani v Hunger Games (v tomhle kontextu trochu paradoxní přirovnání, co? :). Viděla jsem lebeční porost dlouhý, předlouhý, krátký, žádný, pečlivě načesaný, neučesaný, nikdy nečesaný, červený, modrý, růžový, s kudrlinkami, dredy, culíky i copánky. V jednom případě se spoustou copánků do půli zad, jejichž nositel, černoch černý jak bezměsíčná noc v tunelu, oděn celý v černém a ověšen cca deseti kilogramy stříbrných řetězů, mě balil tak neúnavně, že jsem se začínala obávat, abych mu nemusela jednu ubalit. Trávy tam ale bylo naštěstí dost.

Vidíte, málem bych zapomněla – bylo tam i jídlo. Tedy hodně jídla. Hodně moc jídla. Některá jím celkem často, některá jím celkem ráda, některá jsem už někdy jedla, některá jsem už bohužel někdy jedla (hitparádu vedou chobotnice, uzené, dršťková poblívka a knedlíky) a některá bych nejedla ani v hladomorně. I když, to jsem tvrdila kdysi i o krevetách (v Čechách docela risk), nevykostěných mořských rybách (nerada má a nerada lovím kosti v krku) a telecím mase (chudinky telátka).

Přestože jsem za sebou měla rodinný oběd a jsem šťastnou majitelkou obdivuhodné sbírky potravinových alergií a prémiové cukrovky, nedokázala jsem krmit jen svůj objektiv. Dala jsem si bezinkovou limonádu. Tedy, na džbánu stálo „benzinková“, ale já nekouřím.

DSC_0423

Popravdě řečeno, necítila jsem se na LFF úplně dobře. Bylo to tam totiž strašně moc cítit strašně moc věcmi najednou. Vedle stánku se sladkostmi, dortíky a koláči, které hrály halucinogenními barvami (stačilo jen projít kolem, abyste měli pocit, že vás polili krémem a vyváleli v cukru), smažili Vietnamci cosi, co vypadalo jako malé myšky. A hned vedle se grilovaly drůbeží pařáty. Myslela jsem na svého drahého italského kamaráda Gianniho, který odjakživa hlásal přesvědčení, že nejdřív nebyla ani slepice, ani kuře, ale hnát, a udatně nemyslela na svůj žaludek. Z prodejny vstupenek bylo cítit jen pivo, ale v omračujícím pachu a hustém dýmu, který produkovaly argentinské býčí steaky a kdovíco býčího ještě (kuchař ostatně vypadal, jakoby griloval člena rodiny), by nešlo rozpoznat, ani kdyby konzumační lístky byly naložené v Chanelu.

Síly sea fruit (česky se myslím překládá „mořské ovoce“ :) a suchozemského masa byly v zásadě vyrovnány. Bifteky, špízy, okaté langusty, mušle, plži, mlži, hlavonožci… jen kraby a exotičtější ryby jsem neviděla, ale to je možná dobře. Ač se příroda snažila, k moři máme daleko.

DSC_0717

Většina účastníků se vybavila už u stánku s pivem, a snad proto se portugalská, argentinská a italská vína rozlévala do ještě úspornějších pohárků než „Rumiko“ a spol. Proudem tekly míchané drinky, těžce vitamínové i tvrdě nevitamínové, samozřejmě mojito, cuba libre, daiquiri, margarita, aperol spritz, hugo spritz, hubert spritz, horymír spritz a nevímjaký spritz ještě. Frčely i různé limonády, džusy, cizokrajné coly, ochucené vody, ovocné koktejly, čím víc to bylo bio, tím víc to s lidmi šilo. Jen Pán Bůh ví, co v tom všechno bylo. Mně třeba bylo podezřelé, že tmavočervený prodavač, kolébající se za vozíčkem jablečného moštu při nalévání mumlá něco jako Jamalalicha, i paprťála, chánua e chánua, džalala, a paprťála, patláma, patláma, patláma a… žbrluch! :) Vzhledem k dusnému počasí, výparům a různým typům nepřizpůsobivých čmoudů všichni měli žízeň a všichni si mohli vybrat, jestli s ledem nebo bez, a každý si posléze musel vyslechnout omluvu „promiňte, ale led nemáme“. Chybělo už jen legendární vařící ouzo, na které zavzpomínal Gerald Durrell v povídce Panenská plavba (doporučuji zvlášť těm, co se právě pakují na dovolenou do Řecka). Dnes se dá koupit všechno. Třeba jsem mohla teď mít doma harmonii v krabičce a byla bych v pohodě a o tři kila lehčí.

DSC_0657

Co mě zaujalo, bylo „Sicily Fast Food“. Žádné ham-ňam-fish-slint-cheese-mlask-mac-blink burgery (ty byly, ale jinde). Na Sicílii můžete dát jako rychlovku třeba rollò con wurstel, ravazzattu, pizzettu nebo calzone, mě ale nejvíc okouzlily arancini – rýžové homolky plněné hovězím ragú nebo pistáciové se sýrem formaggio.

Někteří konzumenti trávili na trávníku, jiní naopak trávili čas a jídlo sportem. Chtěla jsem právě vyfotit odvážného lanochodce (provaz měl široký jak policejní páska) v nebezpečné výšce dvaceti centimetrů nad zemí, a náhodou jsem se stala svědkem zlomového okamžiku právě probíhajícího mezinárodního fotbalového magorství (pardon, mistrovství), kdy tým multikulti čutálistů dal rozhodující GÓÓÓÓL. Vltavě.

DSC_0511

Den poté zasvinili organizátoři Facebook popelem, který si masochisticky sypali na hlavu za každou ne zcela stoprocentně sluníčkovkou reakci, každý rozšlápnutý kelímek, každou ublemcanou lavičku a za náhlý závěr koncertu. Zatím se mi nepodařilo zjistit, jestli je v noci chlupatý naházeli do řeky pro rušení nočního neklidu v centru metropole, nebo si Marťani vzali cirkusáka zpátky a po příštích volbách (prý už zas nějaké budou, himbajs šůviks) už opravdu vrátí toho Elvise.

elvis

—-

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: