Posláno autorem: Vesper | 24.2.2016

Vojtěch Kodet: Přežít nebo prožít mši svatou?

Na novou knihu P. Vojtěcha Kodeta jsem se těšila. Je mým oblíbeným autorem mj. proto, že jeho textům rozumím, přestože jediným teologickým vzděláním, které jsem dokázala získat, jsou sřípky reálií pochycené v hodinách náboženství, kam jsem docházela od čtyř let. Sice jsem byla nejlepší ze třídy a mazánek pana faráře – tehdy se ještě učil katechismus, Desatero, předobrazy Krista, proroci, evangelisté, zeměpis biblické Palestiny a všelijaké poučky nazpaměť a já měla paměť vždycky dobrou – ale kromě této základní průpravy se nemohu chlubit většími náboženskými znalostmi ani zkušenostmi. Snad proto ve mě tato knížka vyvolala spíš zmatek než nadšení. Anebo jsem zkrátka čekala něco jiného.

Začneme jako obvykle grafikou. Obálka je z hlediska současných trendů podprůměrná, v rámci produkce Karmelitánského nakladatelství jde o čistý průměr. Je zcela nezajímavá, a pokud po knize zákazník sáhne, tak výhradně pro jméno autora. Papír je opět z rodu (nej)levnějších. Hlavním problémem je však sazba, která obsahuje značné množství chyb co do typografie i zlomu. Rejstřík a bibliografie chybí úplně, což je vzhledem k odbornosti textu těžko obhajitelné. Celkově kniha působí, jako by byla sesazena i vytištěna „na koleně“. A to není chyba autora, ale vydavatele.

A nyní, když jsme rozcupovali design, pojďme se vrhnout na text. Přežít nebo prožít mši svatou? je úplně jiná liga než předchozí knihy P. Vojtěcha. Hledám tvou tvář, Učednictví, Velké jubileum, O eucharistii a dokonce i Marta a Marie trochu jinak – ačkoli jde o výtah z doktorské práce – jsou psány srozumitelným, čtivým a vlídným stylem, prostě lehkou rukou (mají stejně mizerný papír, ale o krátký fous lepší grafiku). Přežít nebo prožít mši svatou? je teologický spis, sestavený převážně z citací a parafrází citací duchovních autorů od druhohor až po Ratzingera. Vlastní slova autora se vyskytují jen občas a čtenář musí být pozorný, aby je zaslechl.

Díky nadlimitnímu množství citací (vč. úvodu) je text poněkud kostrbatý, a pokud člověk není na odborné statě zvyklý, nečte se úplně snadno. Tento jev umocňují dlouhé pasáže z Bible – většinou notoricky známé i těm, kdo nechodí do kostela zrovna pravidelně. Navíc některé výroky (zvl. již zmíněného B16) jsou i po několikerém pečlivém pročtení těžko rozšifrovatelné. Což je vzhledem k tomu, že cílovou skupinou čtenářů mají být i úplně obyčejní lidé, docela problém. Tak třeba: Eucharistie nás vtahuje do Ježíšova obětního úkonu. Nepřijímáme vtělený Logos pouze nějakým statickým způsobem, nýbrž jsme zahrnuti do dynamismu jeho sebevydání. Eh… cože?

Nemohu říci, že jsem z knihy zklamaná. Spíš frustrovaná. Z toho, že bych při mši svaté měla prožívat spoustu věcí a neprožívám, že se při ní má dělat spousta vnějších i vnitřních úkonů, a já je nedělám (a některé ani dělat nechci), a především, že nemám dostatečnou mozkovou kapacitu pro pochopení extraduchovních textů, ani dost vstřícnosti, abych přestala považovat teologii za pavědu. Oceňuji, že otec Vojtěch nikoho do kostelní docházky nenutí a lajdáky nekritizuje. Jak praví Murphyho kniha moudrosti nikdo nemá rád, když se mu někdo vměšuje do poslední soukromé zóny hlavy nebo srdce, tj. když mu někdo chce vnutit, co si má myslet, nebo co a koho má milovat[1]. Co však v textu postrádám, je motivace, aby člověk alespoň zkusil svůj přístup k bohoslužbě změnit, i když výsledek nebude (hned ani nikdy) dokonalý.

Ale dost bylo mých tezí, pojďme na ty autorovy :). Kniha je dobře strukturovaná, v úvodní části je popsáno, jak se na slavení eucharistie vnitřně disponovat a s jakým postojem do kostela jít. Důležité je vědět, že svou účastí na mši svaté neděláme Pánu Bohu milost, ale přijímáme jeho milost – otevíráme se tomu, co pro nás on nachystal. (…) Jak se asi zaraduje jeho srdce, když tak vzácné pozvání přijmeme, byť možná s jistým počátečním zápasem! Jak se zaraduje tento Milovník člověka, když jeho lásku opětujeme…

V následujících krátkých kapitolách jsou pak podrobně rozebrány jednotlivé části liturgie. Jejich pořadí úplně neodpovídá mešnímu řádu, má ale svou logiku. P. Vojtěch se podrobně zabývá nejen tím, co by účastníci bohoslužby měli v té které chvíli prožívat, ale i všemi vnějšími gesty, která má většina věřících natolik zautomatizovaná, že o nich vůbec nepřemýšlí. A každé tvrzení je podloženo a proloženo spoustou citátů. Já je v citacích vynechávám (kdo po nich prahnete, kupte si knihu :). Vnější gesta jsou důležitá, pokud jsou opravdová a vyjadřují postoje našich srdcí. (…) Podstata všech svátostí včetně eucharistie spočívá v tom, že vnější znamení odkazuje k hlubší, neviditelné skutečnosti. (…) Pánu se zjevně příčí jakákoli přetvářka s maskou zbožnosti. Nemůže se mu líbit žádné „náboženské divadlo“, nemá rád liturgické slavení, v němž chybí naše srdce.

Zajímavá je část věnovaná Otčenáši. Vzhledem k množství literatury, která tuto modlitbu rozpitvává na prvočinitele, se otec Vojtěch zabývá jen pasážemi, které bezmyšlenkovitě vyslovuje většina a rozumí jim málokdo. Věděli jste, že větou „posvěť se jméno tvé“ prosíme o naši vlastní svatost? Že „přijď království tvé“ není patologická touha po konci světa, ale po tom, abychom dokázali dovolit Bohu být naším Bohem? Že „buď vůle tvá“ není rezignace ve stylu „dělej si se mnou, co chceš“, ale „kéž jsem schopen dělat to, co chceš“? A k prosbě „neuveď nás v pokušení“ autor podotýká, že vůbec nejde o to, že by nás snad Hospodin pokoušel, to je specializace někoho jiného, ale že on je mocen způsobit, aby nás žádné protivenství nezlomilo.

Potěšilo mě, že P. Vojtěch obhajuje přijímání na ruku, které je mnohým bigotníkům trámem v oku. Uvádí, že nejde o výmysl nové doby, ale o prastaré gesto, které symbolizuje Ježíšovo rozhodnutí vydat se lidem do rukou. Přijímání do úst (pro mě zcela nestravitelné) přišlo až mnohem později. Vůbec nejhezčí část knihy je ta závěrečná. Podobně jako Pán Bůh, i P. Vojtěch si někdy nechává to nejlepší na konec. Ale spoilerů už bylo dost, pěkně si to přečtěte.

Dá se říci, že největším překážkami pro správné a hodnotné prožití mše jsou stereotyp (v neděli přečkat hodinu v kostele a mám pokoj), spokojenost se sebou samým (JÁ do kostela chodím, jsem kvalitní člověk), nepochopení, oč vlastně jde (klouzání po povrchu) a absence propojení toho, co se děje v kostele s eucharistií našeho života.

Překážkou mezi námi a Bohem nemusí být jen náš konkrétní nevyznaný hřích, ale postoj falešné soběstačnosti a spokojenosti se sebou. (…) Je tolik lidí, kteří se chovají podobně (pozn.: jako devět z deseti malomocných, které Ježíš uzdravil, a oni mu ani nepoděkovali, viz Lk 17,11–19): účastní se sice bohoslužeb, prosí Boha za sebe nebo za své blízké, ale pak se vrátí domů a ke svému dalšímu životu Pána nepotřebují, žijí si ho po svém… (…) Pokorná víra někdejších pohanů nám, Ježíšovým učedníkům, často chybí. Jsme schopni prožívat slavení eucharistie s lhostejností, jako pouhý zvyk, ba dokonce jako privilegium, které nás vyděluje od ostatních a živí naši pýchu.

Faktem ale je, že za povrchním vnímáním náboženských obřadů, stojí často neznalost významu základních pojmů. Třeba nepopulárního slova „pokora“. P. Vojtěch vysvětluje, že pokora není masochistické ponižování se, ale je to spíše jen návrat do reality, a zdůrazňuje, že tím nejpokornějším je sám Bůh. Jeho pokora však není opakem pýchy nebo povýšenosti: je to jen jiný výraz jeho milosrdenství, protože se ponížil pro nás, pro naši záchranu… Dalším problémem může být chápání víry jen jako přijetí událostí, které se odehrály před dávnými věky, a skutečností, které přetrvávají, ale nikoli jako vztahu mezi Bohem a člověkem. Živou víru si nelze osvojit jednou provždy, jako když se naučíme násobilku nebo si domů nastěhujeme kus nábytku. (…) Živá víra se projeví v tom, že vydrží temnotu nejistot i zklamání, když věci nejdou podle lidských představ, a přesto nezpochybní Boží lásku. Modlit se Krédo uprostřed zkoušek má před Boží tváří nesmírnou hodnotu.

Co dalšího je často věřícím cizí, je modlitba chvály a někdy i díků. (S prosbami zpravidla problém nemají.) Navíc i při nejdůležitějších částech mše – proměňování a přijímání – mnohdy lidé nevědí, co by měli prožívat, anebo vědí, ale neprožívají, přestože jde o tajemství, při němž se člověku tají dech. Zádrhel je v tom, že kniha nenabízí konkrétní návod, jak tento stav změnit. Bohužel jde o všeobecně rozšířený jev a problém – i v kázáních a katechezích se dozvídáme spoustu věcí, co bychom měli dělat, ale málokdy jak a už vůbec ne, proč. Tudíž druhou věcí, kterou v knize postrádám, je návod, jak má člověk ve mši svaté prožít setkání, místo aby ji probloumal, nebo se jen mechanicky pohyboval a pronášel repliky jako komparz, který přihrává hlavnímu herci-knězi. Pouhé vysvětlení, co má co znamenat, jakkoli fundované, nestačí, pokud, ač věřící, nic duchovního necítíte a o „společenství“ třeba vůbec nestojíte.

Jakkoli není mé hodnocení knihy Přežít nebo prožít mši svatou? úplně pozitivní, nedá se říct, že by byla špatná. Obsahuje řadu hodnotných informací, ušetří čtenáři prokousávání se plejádou duchovních myslitelů při hledání odpovědí na nejasnosti v liturgii, a jistě dala otci Vojtěchovi velkou práci. Snad jen kdyby se jmenovala jinak, třeba Mše svatá krok za krokem. Nevzbuzovala by očekávání, jako byla ta moje, a kritika by pak byla mnohem shovívavější. Pokud by na kritiku vůbec došlo. :)

—-

Vojtěch Kodet: Přežít nebo prožít mši svatou?
Nakladatel: Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří
Formát: 120 stran
Rok vydání: 2015

[1] Tomáš Marný z Bludovic, A přece se točí… (Murphyho zákony o církvi), KNA 2002, s. 43.

—-

obrazek.php2

zdroj: http://www.vojtechkodet.cz/

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: