Posláno autorem: Vesper | 15.2.2016

Filmové objevy 2015 – poklady i hnůj

I loni jsem viděla desítky filmů, a to nám opět poskytuje skvělou příležitost zrekapitulovat ty největší skvosty i slinty, které jsem měla to štěstí nebo tu smůlu zhlédnout. Snímky, kterým jsem věnovala vlastní prostor, vynechám, aby článek byl alespoň o fous kratší, než kompletní vydání Shakespeara.

To nejlepší na začátek…

César a Rosalie (1972)

Lidi dělají z lásky pitomosti a ze žárlivosti ještě větší. Život je složitý, ale nejkomplikovanější věcí na světě jsou ženy. A každý, ať myslíme, že ho známe sebelíp, nás může překvapit. To jsou věci, které mě bezděčně napadaly během sledování filmu. Rosalie má ráda majetnického pracháče Césara i kluzkého umělce Davida a tak si pro jistotu drží na vodítku oba. Davidův ostentativní nezájem i Césarovy žárlivé výbuchy (kdo by to byl řekl, že se Yves Montand se svýma smutnýma očima a věčně unaveným výrazem dokáže tak rozparádit) ji přitahují i odpuzují. A nakonec přijde na to, že nejvíc ze všeho miluje svobodu, svou dcerku a sama sebe. Nebo ne? Strhující melodrama o složitosti i křehkosti lidské lásky, jemuž suverénně vévodí Romy Schneider, jakkoli se ji Montand a Frey snaží dohnat, jak jen mohou.

Dokonalá bouře (2000)

„Rybářům se sny nezdají.“ Každé povolání má svá rizika, ale v případě námořnictví za to ono vyšší ohrožení zdraví a života stojí. Některé geny se holt zapřít nedají a tak příběhy o velké louži miluju. I když v nich moře většinou vyhraje, protože jeho člověk svou přítomností nepokoří jako třeba velehoru. A aby si to připomněl, sem tam ho smlsne nějaká ta vodní havěť – nebo třeba taková nepříjemná kombinace přírodních faktorů, kterou meteorologové poněkud cynicky nazývají Dokonalá bouře. Pokud jste totiž uprostřed ní, víc by seděl název „zatracený malér“.

Erin Brockovich (2000)

Erin je sice jen nevzdělaná bývalá královna krásy, toho času dvojnásobně rozvedená trojnásobná matka, která nemá práci, zato má spoustu sexappealu. Především ale obdržela od sudiček něco, co většina lidí postrádá – schopnost nepodlehnout mizérii a naplno využít svou životní sílu a veškeré své (byť omezené) přednosti. Čím vyšší zeď, tím větší rychlostí se proti ní rozběhne. Hlavou s rozlítanými vlasy a pořádně proříznutou pusou samozřejmě napřed. Všechny tak zvané muže činu strčí tahle žena činu hravě do kapsy. A nezáleží na tom, jestli jde o to vydupat si zaměstnání, nebo to natřít vskutku exkluzivním otravům z nadnárodní korporace, kteří otrávili stovkám lidem vodu.

Hodiny (2002)

Příběh různých tří žen v různých časech, které mají jedno společné – nevědí si rady se svými životy, které jakoby zajely do slepé uličky. Všechny chtějí vycouvat – jedna to udělá, druhá uteče přes zeď a třetí tu zeď proboří hlavou a jede dál. Všechna řešení jsou drastická a bolestivá, a každé je svým způsobem pochopitelné. Jenže „klid nikdy nenajdeš tím, že se vyhneš životu“. Nebudu hodnotit, která z velké trojky Kidman-Moore-Streep byla nejlepší, všechny hrají skvěle a jejich výkony i prostor, jaký dostaly, jsou přesně vyvážené. Nicole se změnila v nehezkou labilní spisovatelku, kterou její blízcí izolují od světa (je hrozné, co dovedou blízcí lidé napáchat pod záminkou, že to myslí dobře), Julianne opět v roli duševně křehké matky zdánlivě harmonické rodiny a Meryl, kterou drží při životě vztah k umírajícímu bardovi (lehce se říká, že člověk nemá postavit život na jednom člověku, ale hůř se to realizuje). Film mě velmi příjemně překvapil. A utvrdil v rozhodnutí, že Virginii Woolfovou radši číst nebudu.

Chyť mě, když to dokážeš (2002)

Chyť mě, když to dokážeš, a když mně se bude chtít nechat se chytit. Na Lea si nepotrpím, jakkoli od ledové koupele v severním Atlantiku urazil po herecké stránce velký kus cesty, zato Toma Hankse můžu vždycky. Tady mě ale zaujala postava Franka Abagnalea, vysoce inteligentního děcka, které si bláznivě hraje se světem, životem i osudy druhých lidí, arcipodvodníka, jehož věčný útěk je zároveň hledáním. Svým způsobem je i ochoten se nechat chytit, pokud mu lovecký pes v podobě agenta Hanratthyo poskytne to, co tolik postrádá, co marně hledal u otce, zničeného rozvodem (uhrančivý Christopher Walken), nebo problematické matinky. Pochop, kdo to dokážeš.

Královská aféra (2012)

Jestli mě něco dokáže opravdu nasrat, tak to, když jsou ty nejlepší úmysly po zásluze potrestány. Třeba když se v práci jeden dře jako blbec, a místo prémií mu setnou hlavou. Toto přirovnání je samozřejmě čistě fiktivní a nemá nic společného s osobami živými ani zemřelými.

Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005)

Nádherná kostlivá romance, Tim Burton v nejlepší formě. Viktor mi sice připomínal spíš Adriena Brodyho (snad tím pianem :) než Johnnyho Deppa, bitky jako by vypadly z o dva roky starších Pirátů z Karibiku (ovšem pejsek Kosťa je na rozdíl od nemrtvé opice roztomilý), a trsajícími skelety se to hemžilo už v Noční můře před Vánoci, ale who cares… Mrtvá nevěsta je zábavná a vizuálně i obsahově vynikající love story, která člověku připomene, že skutečná láska překoná všechny maléry, co si na nás vymyslí život – nebo smrt.

Nejistá sezóna (1987)

Dělat humor není žádná sranda, a muset za něj bojovat proti nepřízni režimu a armádě tupců s dočista vymytými hlavami, je hrdinství. Pozoruhodný pohled do zákulisí divadla největšího Čecha, kde měl smích vždycky jisté místo v hledišti a vtip s nadsázkou na jevišti, zatímco zákulisí občas navštěvovala madam hořkost.

Pomsta Růžového pantera (1978)

Smrt a katastrofy na nás číhají na každém kroku a snaží se nás dostat. A tam, kde náhodou nejsou, zaskakuje Clouseau.

Pořád jsem to já (2014)

Moje babička Alzheimera měla, a tak myslím, že mohu poměrně objektivně prohlásit, že ztvárnění vývoje téhle hrozné nemoci je zde skutečně autentické. Pochopitelně se vše odvíjí poněkud zkratkovitě, ale jinak to ani nemůže být, pokud chcete několikaletý proces, směřující k nevyhnutelnému konci, nacpat do snesitelné stopáže. Julianne Moore je skvělá a její postava je zatím jediná, které jsem přála, aby jí sebevražda vyšla – ne ze zlomyslnosti, ale ze soucitu. Sice mi není úplně sympatická, ale její věčně jakoby uslzený pohled a odvaha jít do předem prohrané bitvy o vlastní mozek i osobnost jsou obdivuhodné. Alec Baldwin jí chabě sekunduje, Kristen Steward příjemně překvapila, ale ostatní postavy jsem moc nezaregistrovala, protože jsem měla oči jen pro Julianne. Dokonce ani ti zabednění akademici si netroufli jí toho Oscara nedat.

Smolař (1965)

Smůla, stejně jako štěstí, má ve zvyku přihlásit se o slovo v neočekávaném okamžiku – jako hrábě v trávě. A perly, které se najdou později, bývají větší než ostatní.

Tootsie (1982)

Neuvěřitelné – chvílemi jsem úplně zapomínala, že Dustin je chlap! Vtipný, ale v podstatě ne moc veselý příběh o tom, že svobodné povolání není žádná legrace. Hlavně pokud člověk patří mezi těch 98 % nevyvolených, kteří nedělí svůj čas mezi defilé na červeném tepichu a pózováním pro obálky časopisů s lepenou vazbou a křídovým papírem. Realita je bohužel taková, že kvůli složenkám (těm krávám nenažraným), se umělec občas musí (za)prodat do hodně pochybného podniku, a pak je v sázce nejen jeho čest, ale někdy i zdravý rozum. „Já na peklo nevěřím. Jen na nezaměstnanost.“

Uvnitř tančím (2004)

„To skončí pláčem.“ Člověk má dvě možnosti – buď se zaměřit na svoje omezení, chyby a limity, nebo na život. Zní to hrozně jednoduše, ale ve skutečnosti je už samo rozhodnutí těžké a mezi rozhodnutím a přehozením výhybky taky není vždycky rovnítko. Obávala jsem se, že půjde buď o věc podobně příjemnou jako trhání zubu bez novokainu nebo záležitost příbuznou s Now Is Good, prostě o běžný model ždímačky, ale kupodivu jsem se u tohohle příběhu o vozíčkářích víc smála, než brečela. Ostatně ten pocit, že „uvnitř tančí“, zná i leckterý fyzicky zdravý člověk.

Veselé Vánoce, Mr. Bean (TV film) (1992)

Mr. Bean, muž, který se nestal londýnským idiotem jen proto, že měl ještě vyšší kvalifikaci, než byla požadovaná, slaví Vánoce. A je pevně rozhodnut žádnou rekvizitu ani tradici nezanedbat. Betlémek, ozdobičky, koledníci, dárečky, pohodička, krocan, návštěva – všechno pochopitelně průšvih. Ničím se člověk tak nepobaví, jako neštěstím druhého. I když mě nejvíc rozesmála Godzilla u jesliček.

Vicky Cristina Barcelona (2008)

Děj asi nejlíp vystihuje citát z knihy moudrosti doktora Vlacha ze Saturnina: „Zákon života nám ukládá vyzkoušet všechny varianty, abychom se nakonec stejně vrátili k té první“. V příběhu se sice vyskytují jednotlivci a časem dojde i na dvojky a trojky (a tím nemyslím velikost dekoltů :), postavy jsou ale v podstatě velmi reálné. Vicky a Cristina trpí typickou vlastností mnohých žen, které nevědí, co – resp. koho – chtějí, a Juan Antonio je klasický srab, který chce mít všechny a všechno a má akutní alergii na rozhodování. Postavou, která mě bavila nejvíc, byla jeho ex-fúrie v podání nádherné Penélope Cruz, která tu nepředstavuje jen hyperžárlivé tornádo, ale i personifikaci inspirace pro tápající umělce, kteří sice vědí, co chtějí, ale nedovedou to vyjádřit. Well done, Woody!

corps bride

 zdroj: Photo © Warner Bros.
 —-

Tak tohle se nepovedlo…

12 let v řetězech (2013)

Nelíbilo se mi to. Nelíbí se mi prostoduchá volba pseudonymu váženého pana režiséra. (Viděli jste, jak vypadá? Být pravým Stevem, v noci se mu zjevím a poleju ho vápnem.) Nelíbilo se mi pojetí příběhu – černá je dobrá a běloši jsou buď úchyláci, násilníci nebo ožungři (a bílé ženské žárlivé semetriky). Nelíbilo se mi ani explicitní násilí, na kterém se oko kamery zálibně pase. Pan McQueen zřejmě není jen rasista, ale i sadista, a navíc trpí bludem, že je ohromný umělec (předlouhé záběry na západ slunce, lístečky na stromech, housenky a Solomona, jak teskně čučí do blba), a přitom neumí natočit ani průměrně dojemný konec. Ta politicky korektní úroda cen je směšná. Popravdě řečeno, větší hnus jsem neviděla od dob Umučení Krista.

Andělé a démoni (2009)

Tom Hanks lítá jako magor po římských památkách. No a sem tam mu zkříží cestu nějaká mrtvola. To je vše. Chtěla jsem dát hvězdičku za hezké záběry mého milovaného Věčného města, ale debilita příběhu mě odbourala natolik, že nelze už jít s hodnocením jinam než před brány pekelné. Tedy ne „odpad!“, ale „fuj“.

Asterix a Olympijské hry (2008)

Elegantně řečeno: strašný. Je s podivem, kolik volovin stříbrné plátno unese. Líbil se mi úvodní kousek s Alainem Delonem („Ave já!“), a hnusily se mi všechny ostatní kousky. Perverzák Forestier díky návnadě v podobě lákavého obsazení a opulentní výpravy dožene důvěřivého diváka na vrchol tobogánu a pak jej bezohledným nákopem torpéduje do vroucí slizké pěny filmařské impotence, která navíc v oběti vyvolá intenzivní pocit studu, že touto jiskřící esencí blbosti promarnila téměř dvě hodiny života. Rodiče, jsou-li vám děti drahé, chraňte je před podobnými zkušenostmi! Nesnáším filmové prznění komiksů, zvlášť svých oblíbených. Když zazněla melodie ze Sicilského klanu a zjevil se César s gepardem a memoárním monologem, na pár desítek vteřin a naposledy jsem se trochu pobavila. Alain má sice dost prostoru, ale s rychle postupující demencí děje už jen vrhá zlé pohledy, mračí se jako ďas a dokonce i jeho proslulé ledové oči blednou. Ostatním hereckým výkonům se nemá smysl věnovat, protože tu žádné nejsou. Jediným smysluplným řešením se jeví hodit na dutoleba Bruta a všechny ty kníraté galské pukavce síť a předložit v aréně šelmám k svačině. Jen nevím, co na to ochránci zvířat.

Ecce homo Homolka (1969)

Osmdesát minut v Buranově. Neskutečně syrový maloměšťácký horor.

Jedna ruka netleská (2003)

Příběh nebezpečných šílenství aneb návrat idiotů. Pro tenhle slint u mě vydřel tu jedinou upocenou hvězdičku Jan Shakespeare Tříska a Addams family Ivana a Kláry Trojanových. Jinak je to děs běs, nebo přesněji pěkná pitomost. Ostatní postavy mají být patrně lidské, protože lidoopi nechodí v oblečení (i když u Michala Dlouhého vzniká jistá pochybnost), a scénář je výborný. Výborný jako studijní materiál pro lékařské konzilium. Nebo zbraň hromadného ničení.

Lemra líná (2006)

Námět jistě dobrý. Obsazení není dobré. Matthew Tenstímdivnýmjménem vypadá, jako by byl z umělé hmoty a Sarah Jessica Parker hraje opět (jen) Carrie. Je to škoda. Kdyby ústřední pár byl aspoň trochu sympatický, mohla z toho být docela pohodová komedie na aktuální téma. Koneckonců i u nás se vyskytuje spousta třicátníků, kteří si válí své pr… ehm… pravé, výjimečné a fascinující osobnosti v mamahotelu.

Mateřské pouto (TV film) (2008)

Pro dobrotu do blázince. Patologicky trpělivá dcera s věcným břemenem v podobě psychomatky. No jak tohle může skončit? Tvůrci podobných filmů budou mít v pekle kotel v sousedství katolických kytaristů.

Penelope (2006)

Palansky, Palansky, chlapče nešťastná… Nežli dělat kýče, chop se raděj rýče!

Poslední žralok (1981)

To vám takhle jednou při siestičce partička makarónů narazila na měch zakyslého Lambrusca a za jeho pachuť se rozhodla potrestat lidstvo dalším remakem slavného eposu o gumovém nenažranci. Ze strašidelného domu nedaleké pouti lohnula parybí maketu se zaseklou hubou, maličko ji přifoukla (když už, tak už) a před kameru nahnala partičku retardovaných vysavačů sociálních dávek s tím, že jim produkce zaplatí víkend na pláži. Kečup sice skončil na špagetách, ale ty figuríny ze smeťáku jsou super a zvukové efekty prostě žůžo. Jak by taky ne, když se točily před základní školou (jÉÉÉ), doma u telky (ztráta končetin zní přesně jako chroustání čipsů) a v autobuse (hrky frky ztrouchnivělého žraloka). Spielberg je mrtev, ať žije Špilberk!

Rychlá změna (1990)

Vážení tvůrci, gratuluji vám. Váš film byl zvolen blábolem měsíce. Bezva finta je i přes své slabiny v porovnání s touto klauniádou zářícím klenotem. Rychlá změna nemá nápad, vtip, ani sympatické postavy – a cože tedy vlastně má? Konec. Naštěstí.

Santa je úchyl! (2003)

Úchylná je hlavně tahle – ehm – komedie. Lihový Santa je celou stopáž naplech tak, že neudrží myšlenku ani moč (hohoho), podrazácký trpajzlík je sprostý jak dlaždič při pohledu na výplatní pásku (muhehe), dětský hrdina a přenašeč morálního kreditu je kudrnatý tlustoprd, kterého spolužáci pilně šikanují (nedivím se jim), jeho babička má pokročilého Alzheimera (huhuhu) a hlavní ženská postava je zoofilní – jinak totiž nelze vysvětlit to, že se s ožralým Santou páří (haha). Prostě záležitost k popukání. Pokud jste úchyl.

Skrytá vada (2014)

Komedie / Krimi / Drama / Mysteriózní / Romantický film to není. Tohle je na Oscara. Resp. na ránu Oscarem do hlavy.

Správnej dres (TV film) (2015)

Jak být a proč raději nebýt manželkou slavného hokejisty. Správnej dres úpí a upadá kvůli dvěma základním slabinám. Jednak Jiříčkovi Mádlů, který se chová a vypadá jako patnáctiletý psychopat a dokonale pitomým dialogům („Radku, v Rusku sou Rusové! A na Sibiři sou medvědi! Medvědi, který sou Rusové, ty woe…!“). Jediným důvodem, proč tento sportovně-romantický klenot nevypnout po prvních pěti minutách je Taťána Kuchařová, která je nejen krásná, ale snaží se vcelku civilně hrát. Její svazek s pubertální hokejkou s pukem místo mozku působí perverzně, její oddanost nepochopitelně a románek s línajícím akademickým moulasem podivně. Pro takovou volovinu je jí škoda.

Svatojánský věneček (TV film) (2015)

Mádl se stabilním výrazem rozmrzelého štěněte, kterému sebrali pískací balonek a stokrát opakovanou debilní replikou „já jsem plavec!“, odrbaný král Polívka s ožungersky červeným nosem, nezajímavá princezna-intelektuálka Jansová, Ital Trojan s lokýnkami a Liška coby trapná imitace zlého já Jacka Sparrowa nebo možná Drákulova retardovaného bráchy. Špetka okultismu, spousta žvanění, trocha zdravovědy, jedna biologická zbraň, žádný vtip a hromada nudy. Základ dobré pohádky? Ne. Jen alternativa používání tisícovek místo toaletního papíru. Zdá se, že místo kostlivce Stracha je spíš ve skříni než za kamerou.

Vášeň mezi řádky (2013)

Romány Charlese Dickense mám moc ráda. Jejich těžké tragikomično, středně těžké melodramatično, únosné ironično a lehké intelektuálno. Rozhodně z nich při otevření nevytéká sentiment a z řádků nevyskakují olezlé postavy, které mají dohromady stejné IQ jako jedna pouliční lampa. Jako například – no například v tomhle filmu, který je skutečná hovadina ve smyslu hovadiny. A za spoiler Nadějných vyhlídek mám sto chutí zařadit ho do odpadu a důkladně spláchnout.

Zbohatlíci (2011)

Brutálně křečovitá zhůvěřilost na prudce originální téma „jak drbani ke štěstí přišli“, která by zasloužila rating 30+, protože její sledování může dočasně poškodit příčetnost a trvale dobrý vkus. Famílie Nemakačenků na vztek všem normálně pracujícím blbcům vyhraje majlant, což však jejím členům nezabrání – jak trefně podotýká distributor – aby zůstali věrni sami sobě: tedy buráky až na věky věků. Fakt, lidi, nekoukejte na to, je-li vám osud francouzské kinematografie milý. Při hromadném bojkotu třeba žabožrouti přestanou takové věci s… sponzorovat.

Žraločí invaze (2012)

Nákupy v supermarketu jsou dost otravné i bez toho, že vás mezi regály honí hladový zubatec. Hvězdička za nápad, ale zábavnější by mi připadalo, kdyby tu nenažranou parybku tsunami doručila do našeho Úřadu vlády.

Asterix a Olympijské hry

zdroj: Photo © SPI International

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: