Posláno autorem: Vesper | 9.2.2016

Máme v domě užitečné zvíře

To bylo tak. Zase jsem strávila měsíc v křesle – za poslední rok asi desátý – a když se mi konečně udělalo líp, sebrala jsem kuráž pro první procházku bez doprovodu. Mimoto mi došlo jídlo, hotovost a to, že jestli nepůjdu zkontrolovat, zda se svět ještě točí, třeba se naštve a přestane se otáčet kolem mě.

Abyste rozuměli, správně bych měla ležet, ale naše nová postel se krátce po dodání rozsypala, moje obratle s ní, a tak stonám ve dvou spojených ušácích. Díky jejich velikosti a mé tělesné konstituci v nich můžu celkem pohodlně bydlet. Měsíční pozice skrčence sice nedělá dobře kloubům, a moje páteř už připomíná zavináč, ale rapidní úbytek mozkových buněk po několika týdnech ve společnosti Růžovky, Novashoppingu, Primashoppingu, Teleshoppingu a TELE TELE mi popravdě dělá větší starosti. Nepřestávám děkovat nebesům za DVD, MP3 a Komisaře Rexe.

Ale zpátky k našemu příběhu. Sebrala jsem síly, odvahu a mobily a statečně vyrazila do víru okraje světa a – jak se venku ukázalo – pořádného hurikánu, o kterém televizní rosničky a rákosníci taktně pomlčeli. Na okraji světa nám nechybí kontakt s přírodou. Jen je ho někdy až dost. No, pomalu jsem slaňovala ze schodů, výstupy a sestupy mi ještě dělají potíže. Stejně jako dveře od domu, které jsou asi dvakrát těžší, než aktuálně já. U nás v domě je pořád rušno, někteří sousedé si potrpí na gaučové psy (s charakteristickým vysokofrekvenčním ňafáním, pokud možno v šest ráno) a rodina nade mnou má přibližně dvouletá čtyřčata (s charakteristickým řvaním přesně v sedm ráno) – a já už nepotřebuju budíka. Tudíž mě nijak nepřekvapil šramot vycházející nze sklepa. Jak jsem ale bojovala se vstupními dveřmi, slyším za zády na schodech zdola cap-cap-cap. Pootočila jsem se v domnění, že je to některý ze psů (nebo čtyřčat) a chce podrbat za ušima. Nesnáším nevychované rodiče a páníčky, ale děti a psy mám ráda. Tohle ale nebyl pes.

Bylo to prase. Velké jako divočák, černé a chlupaté. Přátelsky mávalo ocáskem, ale to mu nepomohlo. Jako jsem nedostala do vínku ani vteřinu strachu ze psů, tak se k smrti bojím kanců. Vezměte mě do lesa a zkuste se zmínit o divokých prasatech. Do pěti vteřin jsem na stromě.

V tomto případě jsem ale nevyšplhala po zábradlí až na střechu protože jsem ztuhla dvojitým šokem. V setině sekundy mi kromě celého života a všech spáchaných hříchů proběhlo hlavou, že mám z těch všech seriálů halucinace, a i druhá možnost, že je nemám. Druhý důvod, proč mě hasiči nemuseli sundávat z hromosvodu, bylo, že čuně blokovalo cestu. Pak pašík poklidně zachrochtal, zálibně ke mně přivoněl a pokojně odcupital svou cestou. Já se napůl v mrákotách vypotácela na zahradu a až po chvíli jsem nabyla jakés takés jistoty, že mě netrefí šlak a kňour mě neposvačí. Vždycky jsem se smála u povídky Šimka a Grossmanna „Jak jsme chovali užitečné zvíře“, teď ale vážně uvažuji, jak asi vypadá byt oněch sousedů. Ale je fakt, že žádný televizní program pokojný pohled podsvinčete nenahradí a vlastně docela fajn vědět, že nejste jediné prasátko v domě.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: