Posláno autorem: Vesper | 14.8.2015

Poetické střípky

Už dlouho jsem nesepsala žádnou TOPku, a tak jsem se rozhodla zpestřit okurkovou sezónu světu tím, že ho seznámím se svými oblíbenými básněmi nebo jejich částmi, které jsou mi z nějakého důvodu vzácné. Inspiroval mě k tomu mj. Radovan Lukavský svým sborníkem Moje nejmilejší verše, který mám moc ráda. Autory, kterým jsem věnovala samostatné články, tu vynechám, protože jejich tvorbu mám ráda jako takovou a přepsat ji zde by byl nejen přestupek proti autorskému zákonu, ale i příznak úžehu. :) A protože některé básně jsou dlouhé, vkládám je v samostatných souborech, abyste nemuseli rolovat až k zemskému jádru.

William Blake

Jedovatý strom je mou oblíbenou Blakeovou básní nejen kvůli mrazivě pravdivému obsahu, ale i díky filmu Tělo mého nepřítele, kde citace „Au matin je vis avec joie, le corps de mon ennemi gisant sous l’arbre.“ zazní před závěrečnými titulky. Uvádím tu dva české překlady, protože se nemůžu rozhodnout, který je lepší.

Jedovatý strom

Na přítele jsem se rozzlobil:
Já hněv svůj vyslovil, ten pryč hned byl.
Na nepřítele měl jsem zlost:
Já hněv svůj umně skryl, a ten dál rost.

Pak strachem hněv jsem zaléval,
Dnem nocí naň slzy vyléval.
Zahříval jsem jej úsměvem
A zlým, zákeřným pohledem.

A hněv rost nocí, dnem, až velký byl,
A krásné jabko urodil;
Nepřítel můj viděl, jak září
A věděl dobře, že mně patří,

Tak v sad můj on se tiše vkrad
Když noc temnotou skryla sad:
A ráno já pak potěšen
našel jej ležet pod stromem.
–––
Jedovatý strom

Na přítele měl jsem vztek,
vztek přešel mě, když jsem to řek.
Na nepřítele jsem měl zlost,
nic neřek jsem, a vztek rost.
Kropil jsem ho mrtvý strachy
slzy tekly jako hrachy,
slunil jsem ho v radosti
jako v sladké podlosti.
A on roste jako z vody
už mi krásné jabko rodí.
Když ho viděl nepřítel,
že bylo mé, hned ho chtěl
a pro ně se přes plot vkrad,
když noc zahalila sad:
Ráno koukám nadšený –
pod stromem je studený.

Proroctví nevinnosti

Každou noc a každý den
v bídě někdo narozen.

Každé ráno, každou noc
rodí se, kdo mají moc.
Rodí se, kdo mají moc,
nebo nekonečnou noc.

 

–––
Jean Cocteau

Věty

Být pomocníkem podvědoma.
Vykonat jen půlku práce.
Zbytek se udělá sám.
–––
Umělec je skutečný boháč. Jede v autě. Publikum ho následuje v autobuse.
Proč bychom se divili, že zachovává jistou vzdálenost?
–––
Hudební skladatel otvírá klec notám, kreslíř emancipuje geometrii.
–––
Rychlost splašeného koně nic neznamená.

 

–––
Chalíl Džibrán

Písek a pěna

Stále kráčím po tomto pobřeží
mezi pískem a pěnou.
Příliv zahladí mé šlépěje
a vítr odvane pěnu.
Ale moře a pobřeží zůstanou
navždy.
–––
Když jsem před tebou stál jako čisté zrcadlo,
dívala ses do mne a spatřila jsi svou podobu.
Pak jsi řekla: „Miluji tě.“
Ve skutečnosti jsi však ve mně milovala sama sebe.
–––
Mezi představou, kterou člověk má
a kterou pak uskuteční,
je prostor, který může být překonán jen jeho touhou.
–––
Tomu, kdo vám slouží, dlužíte víc, než zlato.
Proto mu dávejte ze svého srdce nebo mu sami služte.
–––
Co když potíže jsou jen nové okno ve východní stěně tvého domu?
–––
Často jsem v sebeobraně nenáviděl;
ale kdybych byl silnější, neužíval bych takové zbraně.
–––
Je tomu dávno, co žil Člověk,
který byl ukřižován proto,
že velmi miloval a byl velmi milován.
A je zvláštní, že včera jsem ho třikrát potkal.
Poprvé žádal strážníka,
aby nezavíral do vězení prostitutku;
podruhé pil víno s jedním vyděděncem;
a potřetí se utkal v chrámu na pěsti
s pořadatelem zápasu.

Další

 

–––
Karel Hlaváček

Hrál kdosi na hoboj

Tuto báseň pro sebe nazývám „houpavou“. Evokuje mi světla večerního města klouzající po lehce zvlněné hladině beze spěchu plynoucí řeky, kterou pozoruji z mostu nebo z nábřeží. A to ani nevím, jak vlastně hoboj vypadá.

Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní,
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.

Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
Hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?

Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a
jemnou, mollovou…
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

 

–––

Vladimír Holan

Poezie mě zajímá, uklidňuje a nutí k zamyšlení. Holan mě ale pokaždé rozpláče. A přesto ho mám moc ráda.

Poslední

Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
Třesu se, Bože můj, neboť tuším,
že brzy umřu a pevný měl bych být.
Z každého stromu spadne i ten nejposlednější list,
neboť on není bez důvěry k zemi.
Z každého člověka spadne i ta poslední přetvářka,
neboť prkno v márnici je docela prosté.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.

Ale já…

Zmrtvýchvstání

Že po tomto životě zde mělo by nás
jednou vzbudit
úděsné ječení trub a polnic?
Odpusť Bože, ale utěšuju se,
že počátek a vzkříšení všech nás nebožtíků
bude ohlášen tím, že prostě
zakokrhá kohout….
To potom zůstaneme ještě chvíli ležet…
První, kdo vstane,
bude maminka… Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.

 

–––

Henry King

Sic vita

jak hvězda, která z nebe padá,
jak orel, který křídly mává,
jak svěží barva pramenů,
jak stříbro rosy po ránu,
jak vítr čeří hladiny,
jak vodou plují bubliny,
i člověk, světlo vypůjčené,
do noci zapadnout se žene:
Usne van, prasknou bubliny,
hrob létu kopou podzimy,
schne rosa, hvězdy hasnou, hleď –
pád stíhá let, nás nepaměť.

 

–––

Karel Hynek Mácha

Máj

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.

 

–––

Jiří Orten

Chvěje se mi ruka

Proč se jen pláče při bolesti
když každá úleva
tě vrací zpátky
proč se jen pláče jaké je v tom štěstí
ach ano pláč je asi pro šťastné

Opravdu chtěl bys někdy plakat

Déšť na římse to je ta pravá nota
máš mnoho starostí
jak skončit tento den
když okno otevřeš zima tě rozdrkotá
ty nevíš k čemu teplo je

k čemu je déšť co ti to říká

Ach teplo to je býti unaven
a déšť jsou housle pro básníka
ale ty nevíš k čemu ještě hrát
když nikdo nepřichází aby slyšel
a čísi hlas ti říká tiše

že čas je skoncovat

 

–––

Edgar Allan Poe

Kdyby vědci už konečně vynalezli paměťovou gumu, kromě cca poloviny života a spousty ošklivých filmových scén bych si bez váhání vymazala povídky E. A. Poea a Raye Bradburyho, které mě straší dodnes. V dospívání mě ale speciálně Havran fascinoval, a proto ho ani teď neopominu. P.S.: Z opeřenců mám fobii.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“

„Proroku,“ dím, „mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně –
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne“ –
havran dí: „Už víckrát ne.“

Havran – celá báseň

–––

Bohuslav Reynek

Ač věřící, myslím, že nejsem náboženský typ a „zbožná“ poezie mě zpravidla deprimuje. U básní Bohuslava Reynka mívám podobný pocit, jako když je čtu v cizím jazyce: rozumím slovům, ale málokdy dokážu pevně chytit to, co (všechno) je za nimi.

Povzdech

Dni všední, kříže, pátky,
a kde jsou neděle?
Únava, tíseň, zmatky,
kdekterý krok je vratký,
kam prchli andělé?

Měl Kain už v lůně matky
znamení na čele
a osten Abelova vraha?

Zda Kainům nikdo nepomáhá?

Blázen

Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka, běží a nekvílí.
Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen.

Odlet vlaštovek

Odlétají vlaštovice,
mlh a strnisk temné svíce,
šípy černých plamenů.
Pod střechou a nad pěšinou
v krvi namočenou třtinou
kreslí Amen na stěnu.

Oči léta. Bolí. Hynou.

Nevzpomínej. Vzpomenu.

Odlet vlaštovek – celá báseň

V postě

 

–––
Pierre de Ronsard

Vezmi tu růži, 15

Jak zlatý déšť tak jednou v žití smět
v žlutavých kapkách sestupovat líně
a spočinout pak v klínu Kassandřině
v době, kdy na víčka jí spánek slét.

Anebo v býčka proměnit svůj vzhled,
abych směl přiblížit se nerušeně
uprostřed lučin k nejkrásnější ženě,
jež květy sbírá tu, sama jsouc květ.

Chtěl bych být Narcisem, kdyby má milá
se ve studánku lesní proměnila,
do níž bych se směl v noci ponořit.

Pak prosil bych: kéž noc ta neskončí mně
a kéž se nikdy záři Jtřenčině
oheň dne nepodaří zapálit.

 

–––

Wiliam Shakespeare

Sonet 18

Mám tebe k jasnému dni léta přirovnat?
Není tak líbezný ani tak srdci milý:
vždyť v máji vichr se opírá do poupat
a léto, léto též trvá jen krátkou chvíli;
někdy to nebeské oko až příliš plá
a jindy jeho tvář nevyjde zase z tmy,
a každá krása zde od krásy odpadá,
jak velí náhoda nebo běh přírody.
tvé věčné léto však se nikdy nezmění,
ty nikdy neztratíš nynější jas své krásy,
tebou se nebude smrt chlubit, že jdeš s ní:
v mých věčných verších tu přetrváš všechny časy.
Vždyť dokud bude zde a číst kdokoliv,
dotud zde budeš ty v mých slovech také živ.

 

–––

Jan Skácel

Píseň o nejbližší vině

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil; kamenuj

A prosil ale neuprosil
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

 

–––
Rabíndranáth Thákur

Když jsem před lety četla Thákurovu báseň Až naplní se den, blesklo mi bezděčně hlavou, že první sloku bych chtěla mít na parte. Trvám na tom dodnes, jen se obávám, že nebudu mít možnost jeho obsah ani design ovlivnit. Přiznávám, že mě to trápí skoro stejně jako skutečnost, že věčnost možná existuje…

Až naplní se den

Až naplní se den,
až vítr ztichne unaven,
až k večeru pět ptáci nebudou,
mne zahal v tajuplný hustý závoj noci,
jak tiše halíš zem svou božskou mocí,
jak uzavíráš zemdlený květ lotosový,
když soumrak ukládá se zlehka do listoví.

A vlídně nedovol
by patrný byl bol
u znaveného cestou poutníka.

Svou mošnu vyprázdnil již v neskončené pouti,
šat jeho zaprášen je, síla se mu hroutí.

Nechť stud i chudoba jsou jemu odebrána,
pod noci závojem ať kvetou nová rána.

Světlušky

Bůh hledá přátele
a žádá lásku.
Ďábel hledá otroky
a vyžaduje poslušnost.
–––
Bůh mě má v úctě, když
pracuji.
Miluje mne, když zpívám.
–––
Někteří hledají moudrost,
jiní bohatství.
Já hledám Tvou společnost,
abych mohl zpívat.
–––
Přinesl jsem ti kytičku.
Tobě však patří celá má
zahrada. Je tvá.
–––
Mé rozladěné struny
zahanbeně žebrají o hudbu
úzkostlivým pláčem.
–––
Nevidoucímu peru se ruka,
která jím vládne, zdá
neskutečnou a to, co je psáno,
beze smyslu.
–––
Listy jsou mlčení.
Obklopují květy,
které jsou jejich slovy.
–––
Víra je pták, který cítí světlo
a zpívá, když je ještě tma.
–––
Sektář myslí, že moře pravdy
bylo po lžičkách přeneseno
do jeho rybníčku.
–––
Kéž dotek tvých prstů
rozezvučí struny mého
života a dá zrod hudbě,
která je tvá i má.

Další

 

–––
Paul Verlaine

Městské krajiny

V Paříži vězněn z příčin příliš mnohých věru
v těch horkých dobách, z věcí útěchu si beru,
jež mnoho nestojí a na dosah mi jsou,
například z ulice, kde bydlím… pod střechou,
a z její primitivní jaksi podívané,
dík samozřejmé, sprostné dobrotě, jež vane
od prahu chudých lidí k sousedovu prahu
do jejich codenních a sbratřujících vztahů.

Své verše skládám tu a kouřím dýmku svou,
sám sprostný, rád se na ty sprostné byty dívám,
a s nocí rychle usnu; a že vždycky snívám,
já lepší verše, bozi, lepší verše sním,
daleko lepší těch, jež psal jsem před spaním,
vášnivé, hluboké, jak voda ze skal třpytné,
v nichž nezakulhá nic, ba ani neklopýtne,
jež slávy veliké získají mému jménu,
– a z nichž si procitna ni slůvka nevzpomenu.

Faun

Smál se v parku na trávníku
faun, ta hlína pálená,
věděl předem o zániku
lásky, která prolíná

plachým sněním do poutníků
kroky nás dvou v moci má
bubnováním okamžiku
a pak náhle zhasíná.

 

–––
François Villon

Villona jsem kdysi objevila díky prvnímu řádku Balady, takže ji nemohu vynechat. Pro tragédy mám prostě slabost.

Balada

Já u pramene jsem a žízní hynu,
horký jak oheň, zuby drkotám,
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,
ač blízko krbu, zimnici přec mám,
nahý jak červ, oděn jak prelát sám,
směji se v pláči, doufám v zoufání,
mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,
já sílu mám a žádný prospěch z ní,
srdečně přijat, každým odmítán.

Balada – celá báseň

 

–––
Jan Vodňanský

Deprese už bylo dost, je čas přeladit na veselejší notu. Vodňanský je další můj oblíbený veršotepec. Přestože většina jeho básniček je úsměvná a vtipná, v některých se skrývá smutek a třeba jeho slavní dupající Králíci mě vždycky trochu děsili.

Dejte mi pastelku, nakreslím pejska

Dejte mi pastelku, nakreslím pejska.
Když bude hodný, budu ho mít rád,
a když se bude pejskovi stejskat,
nakreslím dva pejsky, aby si mohli hrát.

Když bude zlobit, tak mu vyhubuju,
když bude kousat, tak ho vygumuju.

Dejte mi pastelku, nakreslím pejska.
Když bude hodný, budu ho mít rád.
Dejte mi pastelku. Žlutá a modrá,
každá je dobrá na pejska.

Netřeba

Netřeba netřeba
přenášeti tetřeva
Netřeba netřeba
sám doletí kam třeba
Křídla má
Je to pták
Ano no je to tak
Křídla má
Je to pták
Milé děti je to tak…

Kanál

Jsem kanál. Páchnu. Smrdím.
Proč bych nemohl být doktorem?
Nu prostě – nemohl!
Doktor musí být čistý a usměvavý.
Musí nosit kravatu.
A já?
Páchnu. Smrdím. Jsem kanál.
Proč bych nemohl mít ženu, děti?
Naopak!
Ženy, děti mívají kanály.
K dispozici…
Občas…
Páchnou. Smrdí. Kanály…
A já?
Jsem kanál.
Můj příběh je prostý.
Chtěl bych se aspoň jednou v životě povozit
na kolotoči.

Jak mi dupou králíci

Lidojed

 

–––
William Wordsworth

Verše napsané za časného jara

Ptákům jsem v háji naslouchal
v tom tklivém rozpoložení,
kdy z jasných myšlenek čím dál
smutnější pramení.

Je krásným dílem tvůrčích sil
i duše, jež mnou protéká;
tím žalnější, co učinil
zde člověk z člověka.

Zimostráz vinul při zemi
s prvosenkami husto stuh;
a každý kvítek, zdá se mi,
pil s blažeností vzduch.

Hopsali ptáci poletavě:
ač neznám ptačí cítění,
byl každý pohyb jejich právě
jak slastné zachvění.

Vějíře snítek mladistvých
se rozvíraly vánku vstříc;
a já chtě nechtě cítil v nich
jen radost a nic víc.

Jestli ten pocit z nebe byl,
chce-li tak vůle odvěká,
je proč mít žal, co učinil
zde člověk z člověka!

 

–––
William Butler Yeats

Báseň Hvězdný háv mě zaujala ve filmu Frankie hvězdář, u nás bohužel stejně neznámému a obtížně sehnatelnému, jako je dílo W. B. Yeatse. Opět uvádím dva překlady.

Hvězdný háv

Chtěl bych mít nebem vyšitý šat
Opředený rozbřesky zlata a stříbra.
Modrý, matný a tmavý šat
Ze tmy a světla svítání
Chtěl bych jej rozprostřít pod tvé nohy.
Ale já chudý, mám jen své sny
Rozprostřel jsem své sny pod nohy tvé.
Našlapuj zlehka, neb šlapeš po mých snech.
–––
Hvězdný háv

Ó, kdybych měl nebes třpytný háv,
v nějž vetkán je zlata a stříbra svit,
ten modrý, šerý a černý háv,
jejž den má, noc a polosvit,
svůj háv bych rozestřel pod nohy tvé:
leč chudý jsem – co mám, je jen v mých snech;
své sny jsem rozestřel pod nohy tvé –
jdi zlehounka, kráčíš po mých snech.

–––

VK 47653

foto: vk

Advertisements

Responses

  1. No, hezký, síla i na mě…

    Je to
    (Josef Kainar)

    Tam na nároží u výčepu
    blýská se vždycky
    trocha střepů.
    Nic nesmete je,
    nevyklove,
    oslepnou jedny,
    svítí nové.

    Tam na nároží pod schůdky
    lampa má krámek
    klenotnický.
    Tam na nároží pod schůdky
    je něco rozbitého
    vždycky.

    Taková pošetilost,chtít
    v žalu mít radost,
    v zimě léto!
    Ta dlažba špatně zametená!

    To všechno být už nemá, nemá.
    Nemá to být už,
    ale je to.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: