Posláno autorem: Vesper | 13.7.2015

Úhel pohledu

Přísloví, lidová moudra a babské rady nemám ráda. Mít v rodině tetu Kateřinu, naložím ji do formaldehydu a odlifruju k inhumaci na Anktartidu, Atlantidu nebo do Aše. Všichni psi umí kousat, když na to přijde. Netřeba pomáhat každému, kdo chce kam. Většina lidí někdy musí, mladí i staří. Všechno zlé je prostě zlé a změna je často průser. Ale že není změna jako změna a že vždycky může být hůř, člověk pozná většinou buď s odstupem, anebo srážkou s realitou. Která ovšem může mít taky podobu náklaďáku.

Není tomu tak dlouho, nanejvýš rok a půl, co náš farář jednoho dne vstal levou nohou a čelem do zdi, a za toto příkoří se rozhodl světu radikálně pomstít kompletní reorganizací zadní části kostela (tzv. „podkůří“, v době bohoslužeb území s nejvyšším procentem populace na centimetr čtvereční). Způsobil zmatení farníků a vysloužil mou nenávist, nehynoucí celou hodinu a tři minuty, a rekomando k nebesům v přibližném znění „Bože, sděl mi prosím adekvátní strategii, jak ho uškrtit“. Nedá se říct, že špatně snáším změny. Nesnáším je.

Vzhledem k tomu, že má zraková čidla nejsou zrovna od té nejkvalitnější značky, mám jen o něco lepší odhad vzdálenosti než průměrný krtek. Novoty v uspořádání známých prostor u mě tudíž vyvolávají kromě nevraživosti i podlitiny rozmanitých barev, tvarů a velikostí, protože občas prostě do něčeho vrazím. Tuhle jsem například vrazila do zelinářství, které někdo přeinstaloval na místo, kde bývalo knihkupectví. Změna interiéru našeho kostela navíc znamenala, že ti, co obětovali svá lepší až nejlepší léta, aby si tu vystáli důlek, se nyní mohli jít klouzat, protože tyto nyní vzaly za své. Můj doprovod navrhl řešení v podobě stěhování k soše svaté Ludmily, což jsem odmítla, jelikož dotyčná vypadá tak čerstvě mrtvě, až má jeden strach, že mu ledové prsty zabrnkají na zátylek ve chvíli, kdy si během mše dá nenápadného šlofíka. A tak jsme natrvalo zakotvili v řadě židliček, nepochybně uloupených z jednotřídky nějakého skanzenu – vržou víc a hlasitěji než varhany, kulhají na všechny nožičky a některé jsou samoskládací.

Farářova reforma měla i svou pozitivní stránku: posílení farnické sounáležitosti. Shodli jsme se totiž, že to byl vážně pitomý nápad. A pak najednou šups – a dostali jsme nový model, což byl to šok nesrovnatelně větší a nepříjemnější. I přes všechno remcání jsem ten původní měla ráda, a hlavně – byla jsem na něj zvyklá. Změny inventáře v kněžišti nesnáším úplně nejvíc.

Protože jsem o naší farnosti už dlouho nepsala, připomenu, že se nachází na okraji světa. V relativně novém kostele panují velmi pevné vztahy bratrské lásky a nenávisti, lpí se na tradicích a rustikálních zvyklostech. Dále se farnost vyznačuje nezvykle vysokým počtem duchovních, který je zapříčiněn přilehlým klášterem, a nadměrným počtem dětí, dokazujícím, že neštěstí nechodí nikdy samo. Vedle faráře, kterýžto post doznává nejčastějších změn, jsou tu dva farní vikáři, dva neviditelní vikáři a jeden dost viditelný jáhen. Farní vikář Rumcajs pečuje o děti, upřímně se jim snaží vycházet vstříc a nezabít je. V praxi to obnáší promluvy formou kvízů a drby, že prý po svém nanebevstoupení a svatořečení hodlá mít nějaké to škvrně jako atribut, coby nástroj umučení, a v autě si místo nábožných písní pobrukuje frivolní mládežnické popěvky typu pedofilní vedoucí spadl pod vlak jedoucí, pojďme, chlapci, pro líh, spálíme ho v polích. Farní vikář Rainmaker je člověk hodný – i toho jména – ale stejně jako Neviditelní nebývá často k vidění. No a jáhen vegetí u oltáře, aby nemusel během mše krotit klubko vlastní drobotiny.

O novém farářském přírůstku zatím nemá Oddělení monitoringu a kritiky mnoho materiálu, protože jeho vedoucí Vesper v poslední době kostelní docházku dost fláká. Zánovní duchovní obdržel krycí jméno Jojo (mj. i podle letadla Jacquese Brela, protože k nám tak zničehonic přiletěl). Viděla jsem ho jenom čtyřikrát, z toho dvakrát před lety. Hladké oholení proměnil v bujný lícní porost, čímž svůj vzhled odsunul ze starověku do pravěku, ovšem na svět i nadále hledí pohledem, který člověka depiluje. V homiliích se zatím obezřetně vyhýbá jakékoli myšlence. Ale mohlo být i hůř, anebo úplně jinak. Jak jsem se ostatně přesvědčila, když jsem na návštěvě u dědečka zavítala v neděli do jeho farnosti a pochopila, proč raději dojíždí úplně jinam.

Malý bílý kostelíček na zeleném vršíčku, jetelíček u vody a hřbitůvek kolkolem, v sadě skví se jara květ, o lásce šeptá tichý mech a tak všelijak podobně. Skoro jako opačný okraj světa až na to, že okolní stavení se nacházejí o třídu a desítky melounů vzdálenější dimenzi. Přišla jsem zavčas, abych na sebe zbytečně neupozorňovala, mohla v klidu prozkoumat neznámý prostor, povrážet do nábytku, a pokud možno najít místo, odkud mě nějaká zbožná duše nevysype.

První, co mě zarazilo, byl hlomoz. Z Itálie jsem zvyklá, že se lidi před začátkem mše v kostele klidně (i) nahlas baví, ve zdejších krajích ale přeci jen víc frčí hra na tichou poštu. Tady byl kravál jak na tržišti. Ve vstupních dveřích trůnil na židli zpocený Buddha, roztékající se na všechny strany, který zřejmě patří k místnímu božstvu a dělá prezenčku. V kostele bylo asi třicet klevetících matrón, ale mou pozornost kromě rozpouštějícího se dveřníka upoutal především hlaholící geront v tílku a sepraných trenclích (před začátkem mše se naštěstí oblékl – do mešních rouch), a vlajková loď Kostelnice, kterou by se po setmění bál v temných vodách potkat i Bludný Holanďan. Všude je holt něco. Ve Skotsku mají třeba Lochnesku.

Výše uvedený kněz – nechť mi předchozí nactiutrhání promine, ale v negližé se do kostela nechodí, ani když je devět ráno a ten kostel je můj – mši sloužil a odsloužil, ovšem ne pro lidi, ale pro sebe. Poté, co zazvonil a třikrát nanečisto vyšel ze sakristie (mám podezření, že ho nakonec musela vlajková loď vykopnout), před oltářem udělal lehké pukrle a rozjel se jak kolovrátek. Bez intonace, bez odmlk mezi větami, bez pohledu i ohledu na osazenstvo, projížděl liturgií s jistotou veterána, který se stihne po cestě i pokochat krajinou. Ještě nedozněla poslední přímluva a už uzmul dary, při pozdravení pokoje podal ruku dvěma lidem a ti jeho posvátným dotekem infikovali zbytek kostela (nikdo další si ruku nepodával), a jsem si skoro jistá, že jednomu nešťastnému mladíkovi, který tam zřejmě zabloudil stejně jako já, u přijímání místo „Tělo Kristovo“ řekl „byl jsi u zpovědi?!“. Během mše tento multifunkční celebrantský totem průběžně hlásil kostelnici, zaparkované ve dveřích sakristie, údaje do lodního deníku (o počtech hostií, okluzní frontě a tak) a lid Boží vzal na vědomí až během kázání, kdy se trochu rozšněroval a pak skutečně zahvězdil. Během pěti minut stihl zpranýřovat lékaře, léčitele, lékárníky, bylinkáře, prezidenta, Aloise Jiráska, nějakého herce, co hrál Žižku, církev všeobecnou a na konci produkce to schytali přítomní za nepřítomné. Uchvacující pointa spočívala v zakódovaném sdělení, že posledním zbytkem ráje na zemi je jakási malebná víska, kolem níž se rozkládají lány heřmánku zadarmo! (Ano, pan farář byl na dovolené. Jsme všichni moc rádi.) V tak časnou dobu bývám ještě natvrdlá jak velrybí omeleta, ale tady bych byla málem pubertálně vyprskla, kdybych neměla důvodné obavy, že po mně mrští kancionálem. Vypadal na to. Odcházela jsem velmi oslovena, jen nevím, jestli duchovně. Zkusím napříště být ke kněžím na okraji světa shovívavější. Řekněme… no, řekněme třeba i týden. :-)

vojtech

 

Reklamy

Responses

  1. Goodness Save the King!
    He, prohlížeč se mě ptal: Zobrazit celý obsah? Mami, nééé


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: