Posláno autorem: Vesper | 16.6.2015

Zápisky z lodního deníku – část třetí

Stále kráčím po tomto pobřeží
mezi pískem a pěnou.
Příliv zahladí mé šlépěje
a vítr odvane pěnu
Ale moře a pobřeží zůstanou
navždy.

Den pátý

Kdysi a kdesi na širém moři vezl náš koráb do přístavu vzácný náklad, drahé zboží, perly, dárky, nádobí, kávu. Dvě noci a jeden den zdoláváme 350 námořních mil z Mallorcy na Korsiku. Je chladno, nebe zatažené a šedivé a moře rozmrzelé a šedivé. Konečně začaly být pořádné vlny, které rozhoupaly i náš kolos. S Elischkou v tom umíme chodit, spíš pak míváme divný pocit na pevnině, která se nehoupe. A při vlnobití se navíc krásně spí.

I když na venkovních palubách nosíme svetry a bundy, navštívily jsme několikrát venkovní gelaterii, protože lepší melounovou zmrzlinu jsme nikde v Itálii neochutnaly. Sychravé počasí rozdělilo cestující na Sun Deck do dvou kategorií – jedni se cachtají v bazénech a druzí chodí nabalení jak pumpaři v zimě. Sever proti jihu naživo. :)

Po dekadentní snídani jsme se rozhodly zahrát si minigolf. Sehnat hole, resp. najít v tomhle plovoucím městě výdejnu sportovních potřeb nebylo nic lehkého. Nakonec jsme ji objevily v jednom baru – kde jinde by taky mohla být, že? Green se nachází na úplně nejhořejší části Sun Deck, na zádi u komína, a v těsné blízkosti zábradlí. Elischka hrála tuhle hru podruhé, já poprvé, a tak hned u první jamky málem letěl míček přes palubu. Podruhé ho zachránil nějaký pohotový spolucestující, který snil poblíž, ale zareagoval naštěstí včas a vrhl se po něm jako vycvičený retrívr. Pak už jsme si dávaly velký pozor (utopení sportovního náčiní, které na pevnině stojí 2 €, by tady nejspíš přišlo dost draho), možná až extra pozor, protože jsme zas měly problém došťouchat ty podlé hopíky do jamek. Ale pobavily jsme se, a ti, co nás sledovali ještě víc.

Večer jsme přijaly kapitánovo pozvání na koktejl v Baru del Duomo. Pily jsme Bondův vynález Vesper a šampaňské a pozorovaly ostatní hosty. Až na pár výjimek byli všichni v předepsaném společenském oděvu, ovšem různí jej pojali různě. Viděly jsme dámy středních a pokročilých let i proporcí ve skutečných róbách (nejlépe byly oblečené Japonky nebo možná Číňanky), mladé holky ve zmatených variacích na téma „chci být cool & elegant“ (= koktejlky plus džínová bunda), tradiční večerní toalety (občas na postavách dost netradičních rozměrů), pár úletů (zuřivě růžová antická říza na metráku živé váhy s peroxidovou hlavou a šedesátkou na krku), několik mimořádně krásných dívek a jedno hejno slepic. A paní neprůvodkyni, která vypadala jako – decentně řečeno – noční sociální pracovnice. Pánové byli většinou v oblecích, sem tam se ale zjevila i rozhalenka, vestička nebo frak. Personál pečoval nejen o pitný režim hostů, ale věnoval se i těm, kdo zatoužili šoupnout si nohou po parketu.

Kapitán by nám byl býval asi padl do oka, kdybychom přes něj měly černou klapku. Představovala jsem si ho staršího a důstojného, nebo že naopak bude mít třírohý klobouk, zlatou náušnici a papoucha na rameni. Ve skutečnosti je to ale tak typický exemplář snědého, zavalitého a kudrnatého italského čtyřicátníka, že by klidně mohl získat místo v turistické příručce. Fotečku ani selfíčko s ním nemáme, protože jsme k tomu nenašly důvod dostatečně pádný, abychom kvůli tomu opustily svá křesílka a drinky, a selfie jsou jedním z příznaků počínající demence.

Taky jsme na dnešek měly rezervaci do divadla. Hra se jmenovala Nature a byla to taneční, hudební a akrobatická performance s protagonisty v parádně psychedelických kostýmech a těly z pružné gumy bez jediné kůstky, soudě podle toho, co předváděli. Hlediště je dobře stupňované, takže vidíte, i když se do řady před vámi nasáčkuje dvoumetrový Stojan Jakotyč. Sedadla jsou otáčecí, aby divák mohl snadno komunikovat na všechny strany, a mezi nimi stojí kulaté stolečky. To aby ten, kdo by snad měl obavy, že během představení umře hlady nebo žízní, nemusel žmoulat svačinku na klíně nebo chlebíček v psaníčku.

Ani po pozdní večeři se nám spát nechtělo, a tak jsme se dívaly na nové Hunger Games v různých jazykových verzích a pak na mimořádně pomatené zpracování legendy o Drákulovi. No a pak jsme hezky spaly a na upíry vůbec nemyslely. :)

vesper drink2

Den šestý

V osm ráno jsme zakotvili v Ajacciu. Neprůvodkyně, která jedinou větou dokáže snížit IQ celé lodi, informovala české nevzdělance, že jde o rodné město francouzského císaře, který padl u Waterloo. Nikdy jsme o něm s Elischkou neslyšely a místní obyvatelé zřejmě taky ne. Ostatně ti mají plné ruce práce se vzdáváním všech představitelných i nepředstavitelných poct Napoleonu Bonapartovi, který se zde shodou okolností taky narodil, a v rámci své bohaté kariéry si chvíli také pohověl na císařské sesli. Jenže ten to zabalil na Svaté Heleně. Ajacciané Napoleona uctívají až k nepříčetnosti. Všude je ho plno, a to nejen v prodejnách suvenýrů. Jmenuje se tu po něm prakticky každý patník, restaurace, obchod i ulice. Což poměrně ztěžuje orientaci. Docela nás překvapilo, že mu není zasvěcená místní katedrála.

Brouzdaly jsme s Elischkou městskými uličkami a studenou mořskou vodou na pláži St. François. Nad ní stojí vojenská citadela, ale jedinou hlídkou, kterou jsme zahlédly, byl hnědý oslík a hnědá koza s něčím malým a hnědým, co vypadalo jako plod vzájemné lásky. V Ajacciu je taky spousta náměstí a na každém je Napoleon – okloboukovaný, ovavřínovaný, sourozenci nebo zvěřincem obklopený, et cetera, et cetera. Elischka jím byla brzy předávkovaná a prohlásila, že je ochotná vylézt na kopec k pomníku, který stojí nad posvátnou jeskyňkou, kde malý velký Napoleon (alespoň podle zbožné tradice) snil o ovládnutí světa, ale jestli budu trvat na návštěvě jeho posmrtné masky, nekoupí mi plyšového osla. I císařův rodný dům (na Rue Bonaparte, naproti Baru 1. konzula :) jsme viděly jen zvenku. Ta barabizna totiž vypadá, že by mohla každou chvíli spadnout. Orientaci jsem po zkušenosti z Mallorcy i z lodi, kde Elischka beznadějně bloudila až do poslední chvíle, měla zas pevně v rukou. Ostatně Elischka si plete nejen směry, kostely, ale i révu s rýží :) Ovšem mnohem horší je, když někdo zaměňuje kolumbárium za katakomby a hraje si na průvodkyni.

Ještě před koncem cesty jsme totiž dostaly jedinečnou příležitost doplnit si vzdělání. Neprůvodkyně sice přišla o hlas, to jí však nezabránilo začít polykat andělíčky v kalných vodách teologických. Neměly jsme v plánu poslouchat, čím se tentokrát snaží své oběti obohatit, ale už první reálie nás zaujaly natolik, že jsme nastrašily naslouchátka. Vypadalo to, že během našich toulek po moři nauka katolické církve prošla rychlou a radikální reformou. „Voni ti křesťani nevěří jen v Boha, ale taky ve spoustu patronů, kterým jako patřej třeba města. Padovu má třeba svatej Antoníček, patron zvířátek.“ (Wow! Nová subspecializace?) / „Když měli papežové krizi, vodťukali si ty dogmaty na konzilu a pak pálili kacíře.“ (WTF?!) / „Svatej František se svou přítelkyní Klárou Sienskou (která má mimochodem hlavu pohřbenou jinde než tělo) založil klášter svatých klarisek.“ (Olalá!) Bezděčně se mi vybavila legendární zpráva o tom, jak si Petr Petrovič koupil nové auto, a také moudrost Edwarda Younga „Jak přeobratně jazykem svým mele! Leč pravdě řeč ta vzdálena jest cele.“ Zdá se, že hloubka neznalosti některých jedinců je bezedná i bezbřehá. Na rozdíl od Středozemního moře.

Sedmý den ráno jsme se vrátili do La Spezia s 1211 námořními mílemi na taxametru.

… a zazvonil lodní zvonec a pohádky je konec.

Citace: Chalíl Džibrán

DSC_0549

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: