Posláno autorem: Vesper | 11.6.2015

Zápisky z lodního deníku – část druhá

Narodil jsem se
jak jsi mi říkal na konci
přímo na konci světa
tam dole
mezi Tygří horou
a pevností Cépérou
která hledí
na moře kterak se živí sluncem
a mořskými řasami
v hodině kdy padá noc
aniž by soumrak
předem varovala

Den třetí

Život na lodi je fajn. Flákání po ránu, potom lehárko odpoledne a pak si dáchnout před hlavní večerní zevlovačkou, jak praví klasik. Odpoledne jsme zakotvili v Marseille. Ze starých francouzských kriminálek víme, že je to město prolezlé gangstery, a z varování kamarádů, že se tam vyskytuje sto padesát odstínů hnědi, takže jsme se raději připojily k české skupině. Ráda bych napsala, že v čele s neprůvodkyní, jenže ta nebyla v čele, ale poněkud jinde. Zastávka spoje do centra je pouhé dva kilásky od přístavu, jízda trvá slabých dvacet minut, takže jste tam cobydup. Obešli jsme La Major (což je přezdívka Cathédrale Sainte-Marie-Majeure de Marseille), která mi připomínala Sacré-Cœur, asi proto, že jsem ho nikdy neviděla, pevnost Saint-Nicolas nebo Saint-Jean nebo možná obě, a došli do Starého přístavu (Vieux-Port), po okraj naplněného parkoviště lodiček, nad kterým je kopec s bazilikou Notre-Dame de la Garde se zlatou sochou Panny Marie na špici. Neprůvodkyně sice tvrdila, že se rybáři a námořníci modlí k té soše, místo k Panně Marii, ale na tom vůbec nezáleží vzhledem tomu, že se její svěřenci v kostele chovají jako začínající chovatelé dobytka, kteří se pokouší dojit koně.

K bazilice jede takový ten turistický vláček, který v Praze nesnášíte, protože svým slimáčím tempem zdržuje vše ostatní, co se chce hýbat. Vypadá roztomile a cestovat jím je jako dát si šlofíka v plné krabičce sardinek. Rozdíl je jen v tom, že tady se sardinky nekoupou v oleji, ale v potu. Cesta nahoru ještě šla, až na to, že nás málem shodila ze serpentiny řádová sestřička ve Formuli 1. Cesta dolů nešla. Neprůvodkyně, plynně hovořící podivuhodným jazykem, který zřejmě považuje za italštinu, a který připomíná tajemné zaříkávání, se pokusila české skupině zamluvit samostatný Orient Express. Ten však byl hned po příjezdu přepaden a obsazen kmenem Makarónů a začalo reálně hrozit, že nám odpluje loď. A tak jsme s Elischkou neohroženě dezertovaly – nasadily jsme italské mimikry a nechaly ostatní osudu. Marseille se nám ale líbilo moc. Viděly jsme pevnost If (Château d’If), kde byl vězněn náš pradědeček a odkud úspěšně uprchl (byl námořník a možná i hrabě :) a město samotné ve mně probudilo vzpomínky na oba díly Borsalina a na to, jak jsem kdysi spala s Delonem. Tedy v jistém slova smyslu. V úplně vymyšleném a nepravdivém slova smyslu. :)

Večer jsme se vypravily do restaurace, kde jsme měly předem přidělený stůl. A tím i jedinečnou příležitost vychutnat si velice lahodnou krmi a děsivě autentickou esenci českého buranství. Ač v tomto stravovacím zařízení platí dress code gala, náležitě oblečené jsme byly jen my dvě a ještě několik dam nejdříve narozených. Ostatní byli většinou v tomtéž ohozu, v němž se potili v Marseille, a neprůvodkyně v teplácích. Klimatizace jela nadoraz, ale u našeho stolu bylo dusno. Osazenstvo remcalo, že nad nimi číšníci už při snídani povzneseně ohrnovali čichače, a když drbani zaznamenali rozdíl, s jakým se choval personál k nám, atmosféra zhoustla natolik, že by se z ní daly vyřezávat dlažební kostky, a vypadalo to, že brzy poznáme, zač jsou toho vidle. Elischku na rozdíl ode mne hrozící update pravěkých pudů nerušil. Jeden by řekl, že večerní šaty, mušle a víno jsou její každovečerní rutinou. Naopak to věcné břemeno madam neprůvodkyně se silně nerozvinutým intelektem, které se od nalodění ani jednou nepřevléklo, přispělo k hodokvasu trapnosti tím, že zahalilo svůj sexy mozek a mastný skalp do usmoleného šátečku. Je to rebel!

soeur clotilde

Photo © www.quizz.biz

Den čtvrtý

Dopoledne slalom mezi baleárskými ostrovy a ostrůvky a odpoledne jsme připluli na Mallorcu, konkrétně do Palmy. Palmy tu tedy opravdu jsou, je jich hodně a kvetou a vypadá to krásně a já je viděla kvést poprvé a zjistila, že na jejich pyl mám zřejmě alergii. Ani jedna z nás nemluví španělsky, ale na Mallorce se mluví mallorsky a katalánsky, takže je to jedno. Elischka sice základy katalánštiny má, ale daly jsme přednost mallorské angličtině (která není jen lámaná, ale do slova rozlámaná na písmenka) a znakové řeči.

Počasí bylo krásné. Takový ten typ, ve kterém si člověk uvědomí, že to Bohu někdy s přírodou docela jde. V krásné „katedrále světla“ (Catedral la Seu, oficiálně Catedral de Mallorca) jsme potkaly sochu sv. Jana Nepomuckého a pár dalších známých. Původně ji postavil Jakub I. (Jaime I.) poté, co z předmětné parcely vykopal machometány, a když ji za nějaké to století pocuchalo zemětřesení, léčby se ujal Antoni Gaudí. Před katedrálou stojí kasárna a na vstup míří dvě děla. Pod ní je úžasný Parc de la Mar a taky klasický park, kde jsou, kytičky, lavičky, serepetičky a černoši s barevnými deštníky na kebulích, kteří je prodávají.

V Palmě jsme hlavně nakupovaly. Mallorca je proslulá výrobky z olivového dřeva, kůže a perel. Kožené věci se nám líbily moc (odjakživa miluju tu vůni), z olivového dřeva se dá vyřezat nejen kuchyňské náčiní, ale i pozoruhodné dekorace (ovšem vhodné spíš na lékařskou fakultu než do parádního pokoje) a co se perel týče, obchodů s nimi je ve městě asi tolik, jako pizzerií v celé Itálii. Jenže jak se ukázalo, s pravými přírodními mallorskými perlami je to trochu jako s italskou pizzou v Čechách. Prozradila nám to prodavačka ze šťastného klenotnictví, které jsme poctily svou vzácnou návštěvou.

V uličkách starého města se nám líbilo tolik, že jsme se trochu ztratily v čase a najednou bylo načase vrátit se na loď. Elischka bezpečně poznala nad střechami věž katedrály, kolem které vede cesta do přístavu, a tak jsme se za chvíli ocitly před kostelem svaté Eulálie. :)

Paní neprůvodkyně při vylodění velmi přesně popisovala, kde se nachází stanoviště taxíků, kterými se dostaneme zpátky k lodi. Taxíky jsou tady totiž levnější než MHD. Jediný malý problém spočíval v tom, že ono stanoviště není tam, kde by mělo být. Ne, že by nás to překvapilo. Poradily si jako obvykle samy. Elischka pohodila svou zlatou hřívou a zastavila nejen první taxi na obzoru ale i dopravu na čtyřproudové silnici. Což dokazuje, že ve všech zemích světa platí, že čím jste nápadnější, tím jste nápadnější. Návrat na loď byl na rozdíl od výstupu klidný. Mallorským přístavníkům se totiž předtím víc jak půl hodiny nedařilo připojit můstek k palubě. Ještě, že Bůh stvořil izolepu.

… pokračování již brzy.

Citace: Léon-Gontran Damas

DSC_0512

Reklamy

Responses

  1. Živé, ,,,,, … ..třeba tahle scénka z městské dopravy : „Elischka pohodila svou zlatou hřívou a zastavila nejen první taxi na obzoru ale i dopravu na čtyřproudové silnici.“ ……..jako by tam člověk byl a slyšel skřípění brzd.

    • Nj, každá máme svou specializaci. :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: