Posláno autorem: Vesper | 9.6.2015

Zápisky z lodního deníku – část první

Část každé naší dovolené trávíme s Elischkou na nějaké lodi, loďce nebo aspoň trajektu, a tak jsme se letos rozhodly strávit dovolenou na moři celou. Konkrétně přeplout Středozemní moře.

Tak zvedněme kotvy a napněme plachty, vítr začíná vát!
Černý myšlenky vymeťme někam do kouta
Hudba ať hraje o dobytí ráje, teď není, čeho se bát
Jsme silný jak silný je lano, co k nebi nás poutá

Prolog

Říká se, že charakteristickou vlastností Čechů je závist. A mimo závisti i černá díra v místech, kde má být umístěno povědomí o té části plochy zemské, kterou pokrývá jiná voda, než ta našedlá bramborová kaše, co se líně převaluje pod mosty. Naše okolí se po zjištění, že hodláme znovu vstoupit na palubu, protože dálky volají, rozdělilo na dva tábory: 1) „Lodě se přece potápějí!“ a 2) „Máte Kinedril?“. Po nějaké době jsme vysvětlování, že ne každé plavidlo naťukne ledovec, že po hladině se pohybují i kvalitnější osobnosti než Francesco Schettino a že mořskou nemoc známe jen z lidové slovesnosti, vzdaly, a prostě jsme se jenom těšily.

Den první

Vyplouváme z La Spezia. Naše kocábka náram náram je o trošku větší, než jsme myslely, a než vypadala na letecké fotce 6×4 cm, kterou jsme měly k dispozici. Koráb je skoro 300 metrů dlouhý, má 13 palub a nevejde se mi do záběru. Popravdě řečeno jsem nikdy nic většího na vodě neviděla, a to počítám i Náčelníka Dunivého Hroma.

Máme k dispozici neprůvodkyni, která má na starosti příslušníky domorodého kmene Čecháčků. Vypadá jako jednovaječné dvojče Jany Nagyové, nyní Ňoumové, nemá licenci, ale hlas, který natolik připomíná lodní sirénu, že kvůli němu několikrát nastal planý poplach, že se potápíme. My s Elischkou s ní moc do styku nepřicházíme, jelikož jsme zvyklé se i v cizím prostředí chovat příčetně a samostatně a navíc jsme si nepřály vzbudit byť jen stín podezření, že s ní máme něco společného. Proces nalodění nám popsala natolik barvitě, že jsem chtěla raději k lodi doplavat a vyšplhat na palubu po laně, ale nakonec se žádné drama nekonalo. Na začátku odbavení nám zabavili kufry, u přepážky nás vyfotili, prohlédli doklady ze všech světových stran, a když jsme je přesvědčily, že nejsme registrované partnerky, ale rodné sestry (v Itálii je všechno mnohem konzervovanější :), dosáhly jsme výhodné výměny lodních lístků za palubní kartičky. Místo instrukcí madam neprůvodkyně jsme se řídily směrovkami a tímto odvážným postupem jsme objevily nejprve zastávku, pak bus k lodi a nakonec i loď. Důvěřivější krajané ji nejspíš hledají dodnes.

Na lodi panují krutopřísná bezpečnostní opatření. Před každým vstupem na palubu kontrola: detektor lži, rentgen, CT hlavy (pro případ, že by člověk někde ztratil rozum), zvážení (pasažéři s nadváhou totiž musí mít kajuty přidělené tak, aby se ta pramička nepřevážila), kontrola tělních dutin, sutin a chrupu. Nejpříjemnější je ovšem, když po zuby ozbrojený pistolník porovnává vaši fotku v počítači s aktuálním zjevem. Bez problémů by se to nejspíš obešlo jen v případě, že by se člověk celou plavbu nepřevlékal, nemyl a nečesal. Někteří pánové to praktikovali.

I kajutu jsme objevily bez problémů. Vnitřek plavidla je sice myší labyrint, ale jedna polovina naší dvojice naštěstí MÁ orientační smysl. Navíc je číslo kajuty napsáno na Cruise Cards, stejně jako místo našeho evakuačního stanoviště a espézetka záchranného člunu.

Necelou hodinu po nalodění bylo záchranné cvičení. Kdo neví, jak to probíhá, nechť zhlédne naučný snímek Četník v New Yorku. Kdo jej viděl, chápe. Je to přesně stejné. My s Elischkou jsme ovšem nelítaly po lodi jako splašené antilopy a nevykřikovaly „Kde to jsem, kde to jsem???“, ani jsme se nepřiškrtily v záchranných vestách, ale jen sešly na Deck 6 k našemu stanovišti Q, kde si nás odpípli a pak nechali půl hodiny stát ve dvou řadách a poslouchat instrukce ve čtyřech jazycích. Nebyly jsme ve skupině s žádnými Čechy, ale ti ke svým písmenům stejně nedorazili. Neprůvodkyně jim totiž sdělila, že cvičení se bude konat v divadle. Určitě to bylo skvělé představení.

york02

Photo © www.cinema-francais.fr

Den druhý

Náš křižník brázdí mořské dálavy. My se cpeme a pěstujeme veliké aristokratické umění naprostého nicnedělání. Kromě několika více a ještě více luxusních restaurací je tu také pohostinství U Bezedné jámy, což je bufet ve tvaru podkovy Trojského koně s francouzskými okny a výhledem na moře z výšky 11. paluby. 24 hodin denně je tu volně k dispozici několik tun jídla  Desítky i dvacítky druhů pečiva, ovoce, zeleniny, zákusků, hotových jídel, studených mis, salátů, pizzy, těstovin, mořských plodů, ryb, paryb, omáček, zálivek, dipů, předkrmů, pokrmů i zákrmů. Je fakt, že na moři mívá člověk obvykle větší hlad, my s Elischkou jsme se ale zřejmě nakazily akutním hladomorem, protože spaseme, co se dá. Budiž nám ale omluvou, že Somálců je očividně plná loď.

Co se naší kajuty týče, je to zkrátka kajuta. 80 % prostoru zabírá postel, na které by se pohodlně vyspaly tři osoby normálních a čtyři našich rozměrů, zkrátka ten typ, ve které můžete pohodlně bydlet. Taky máme minibar, plazmu a toaletní stolek s velkým zrcadlem a za tím zrcadlem je trezor na číselný kód, který jsem já vymyslela a Elischka si ho pamatuje. V koupelničce je všechno, co průměrně vzrostlý hobit potřebuje, teplotu vody ve sprše lze navolit na stupeň přesně a mýdlo se šampónem jsou z biomasy.

Personál je milý. Uklízí 2x denně, což vzhledem k velikosti lodi znamená pořád. Chvílemi by na ně člověk nejradši uplatnil citaci z Asterixe „přestaňte už pucovat, u Joviše!“. Všichni se neustále usmívají, všichni mluví italsky, anglicky, francouzsky a španělsky a všichni hrají všemi barvami. Posádka je prý složena z občanů 47 zemí světa (důstojníci jsou samozřejmě Italové) a čítá 721 lidí. Přestávám tvrdit, že pracuju v kolektivu.

Každý večer do kajuty dodávají lodní noviny s informacemi o trase, možnostech kulturního vyžití (v divadle nebo casinu), psychického vyžití (v některém z cca stovky barů) nebo masochistického vyžití (pomocí nějaké sportovní aktivity), také o předepsaném oděvu a předpokládaném počasí. Samozřejmě nechybí ani duchovní slovo kapitána. Neprůvodkyně vřele doporučuje hodiny tance, prý na ně sama chodí. Obávám se, že v této věci mluví náhodou pravdu. Dovedu si ji představit, jak na song typu Točte se pardálové tancuje kankán. Ale vidět to opravdu nechci.

V kajutě je tlustý sešit s podrobnými pokyny k životu na moři. Třeba že když spatříte člověka ve vodě, je třeba mu hodit záchrannou vestu. Coby svědomité pasažérky máme proto neustálé nutkání metat vesty po lidech, cachtajících se v bazénech a vířivkách na Sun Deck.

Neprůvodkyně oblažila svůj český oddíl zásadní informací, že nestíhá ani jíst, protože celý den překládá noviny, aby si je negramoti ze Středozemně mohli přečíst. V praxi to znamená, že její synáček, tragický zmuchlanec, kterému přezdíváme Neandrtálec, a jehož vleče s sebou jako příruční zavazadlo, dřepí celý den v baru nad slovníkem a sunarem. Také prý vysvětlila personálu, že nikdo z Česka neumí žádný jazyk mimo rodné hotentotštiny. Vyhýbáme se jí jako žloutence a předstíráme, že jsme Číňanky.

… pokračování již brzy.

Citace: Traband: Lano, co k nebi nás poutá

DSC_0090

—-

Advertisements

Responses

  1. Psáno lehkým perem……ta pasáž „za tím zrcadlem je trezor na číselný kód, který jsem já vymyslela a Elischka si ho pamatuje.“ je opravdu perfektní :-)

    • Perfektní bylo hlavně, že si ten kód aspoň jedna z nás pamatovala. :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: