Posláno autorem: Vesper | 17.2.2015

Horší už to nebude

Nenávidím porady. Ne snad, že bych byla nějakou fanatickou odpůrkyní marnění času. Jen ho ráda marním podle vlastního scénáře. Že vás ale v práci mohou postihnout mnohem horší věci, jsem poznala až ve chvíli, kdy naše firma vyrazila na teambuilding. A proti takovému martyriu je hodinová nuda u jednoho stolu jen jako škádlivé polechtání žabikuchem. Jean-Paul Sartre prý řekl, že peklo je být navždy zavřený v jedné místnosti s přáteli. To se ale spletl. Peklo je, být uvězněn v divočině s kolegy.

Po třech hodinách cesty znepokojivě čmoudící karosou jsme dorazili na místo určení. Skutečná záď světa, zamrzlá vysoko v horách, uprostřed strmých srázů a temných hvozdů. I správce bývalého kláštera, kde jsme měli být uvězněni, připomínal třetihorní zkamenělinu. Náš internační tábor byl pak pravým středověkým skanzenem. Zima jako v márnici, mihotavé osvětlení, bludiště chodeb a atmosféra dokreslená meluzínou dávaly tušit, že jsme se ocitli za branami očistce. To pravé martyrium ale teprve začínalo.

Po příjezdu jsme dostali jmenovky různých barev, čímž jsme zároveň byli rozděleni do družstev. Já měla tradičně chybu ve jméně a byla přiřazena k nejvyššímu šéfovi a skupince australopitéků, jejichž inteligenční kvocient dával v součtu krásné dvouciferné číslo.

Večeři si nepamatuju, asi proto, že jsme s mou spolubydlící nemohly najít jídelnu. Po jídle organizátoři připravili první bod pekelného programu – ochutnávku vín s přívlastkem „pro Pražáky“. Dámy způsobně usrkávaly a se zkřivenými rty se nejistě rozhlížely okolo, pánové se pohupovali na židlích a s jednotným výrazem usilovně přežvykujícího velblouda, který by rád byl štramákem, proháněli patok svými dutinami, a Náčelník Dunivý Hrom, který je sám sebou považován za znalce, vypadal, jako by měl zácpu. Asi po půl hodině této divoké řachandy se dostavilo individuum v červeném fráčku a bílé navrkočené paruce, a začalo zpívat árie. Svému úsudku moc nevěřím, ale jsem si celkem jistá, že můj foťák halucinace neměl. Když se homunkulus dostal k Rusalce a začalo reálně hrozit, že se ladně naaranžuje na našem stole, rozpustí si vlasy a možná odloží i bílé punčošky, utekla jsem na záchod a odtud do svého pokoje. Hrůzostrašné vytí o měsíčku na nebi hlubokém však doléhalo skrz podlahu i tam. Nemít závratě a na oknech mříže, uprchnu stylově pomocí svázaných prostěradel a schovám se v lesích. I kdyby to znamenalo sdílet jeskyni se slonodlakem.

Ráno vypadali kolegové poněkud přepadle a některým dělalo očividně problém rozklíčovat tajemství tlačítka na kávovaru. Po jídle jsme měli první bojovou hru. Byla to bžunda. Běhali jsme po klášteře jako dementi, učili se nazpaměť veršované voloviny, ty jsme pak museli naučit vůdce svého družstva, a ten šel před komisi, jakože ke zkoušce. Hehehe. Každý lékař vám potvrdí, že v případě těžkých traumat se některé vzpomínky už nikdy nepodaří vymazat, a tak se obávám, že ještě na smrtelném loži budu schopná z hlavy vysypat, že letěl jelen z Neumětel, jel přes jetel, přímo letěl, ale hejno vos nabodlo mu nos, a letěl do Neumětel. O organizátorech této akce jsem vpravdě už od začátku neměla valné mínění, postupem času jsem ale nabyla dojmu, že kdybych do některého z těch vymaštěnců omylem vrazila, začnou se z něj sypat piliny.

V poledne, kdy už jsme padali hlady, a ti, co se průběžně posilňovali nějakými těmi tekutými vitamíny, i na hubu, nám věznitelé oznámili, že oběd nebude. Musíme si ho sami uvařit na zahradě. Velice poetický nápad. Klášterní dvůr byl notně zasněžen, a uprostřed stál dlouhý stůl s potravinami. Podle počtu bodů za ony stupidní básničky jsme dostali papírové penízky, ešusy a vařiče a šlo se nakupovat. Myslím, že fotografie kolegů, třesoucích se zimou, kterak se snaží lohnout kompot nebo se perou o psí konzervu, bych mohla poslat na World Press Photo a žádný z těch neustále vítězících válečných výjevů by neměl šanci. Soustředěným alchymistickým úsilím našeho družstva zoufalců totiž vzniklo největší travičství od doby, co Lukrecia Borgia pozvala pět set nejbližších přátel na antrax party a vypadalo to jako něco již předem natráveného. Náš vůdce konstatoval, že něco podobného nejedl ani za války a vydal se somrovat k Jeho blahorodí Náčelníkovi, kterému se vzhledem k fyzickým dispozicím a legendární holubičí povaze podařilo ukořistit většinu potravin, zařváním na dva pazourky vznítit mohutný plamen a šamanským tancem kolem kotlíku stvořit fazole s párkem. My ostatní jsme se odplížili plundrovat zásoby, které s sebou v kufru propašovala prozíravá Vesperka, a nenáviděli jsme teambuilding.

Odpoledne nás čekala další hardcore action: natočit na kameru spot, ve kterém bychom úsměvnou, možná i vtipnou, nebo dokonce duchaplnou formou vyjádřili, jak je náš podnik báječný, jak jsme v něm šťastní a spokojení a jak se všichni máme mocinky rádi. Fajn. Ale chtějte tohle po lidech, kteří obědvali nepoživatelné kejdy a směsi nechcivůbecvědětčeho v desetistupňovém mrazu. Mentálně opožděný kolega si pokusil vystřelit mozek airsoftovou pistolkou (to je ta, co střílí softwarové kuličky, jak s ní před časem kdosi poranil prezidenta světa) a zbytek našeho týmu upadl do hluboké trudomyslnosti.

Výsledek našeho úsilí byl žalostný. Dalo by se říci, že jsme dodali slovu trapnost zcela nový rozměr. Pan nejvyšší v něm sedí na trůně převlečený za krále a vykládá, jaký je prima vladař. Kolegyně Sasanka vypadá jako transka, paničky z oddělení lidově zvaného Kurník připomínají čarodějnice ze země Oz, údržbář, kníratý babochlap neurčitého věku, někde vyštrachal medvědí kůži, kolega, co vypadá jako Brežněv, předstírá, že je jezinka, a náš prudce neheterosexuální spolupracovník, kterému říkáme Radiátor, je ozdoben fíkovým listem. Zážitek vskutku nezapomenutelný. Těším se, až s ním budu strašit vnoučata.

K večeři byl jen salát a já ho po těch Hladových hrách spořádala tolik, že jsem si připadala jako slimák. Poté už jsme organizovaný program neměli, a tak se organizovaně kalilo. Část osazenstva i přes Náčelníkův přísný zákaz a zamčenou bránu přesídlila do hospody a ostatek slavil narozeniny jednoho ze sekčních šéfů. Dali jsme mu chobotnici. Ta mimochodem předtím obývala pokoj se mnou, asi že jsem byla jediná, kdo měl větší hrůzu ze společenských her než z možnosti, že se mu ve spánku ovinou kolem krku slizká chapadla hlavonožčí zombie. Bylo to sice trochu nechutné, ale mnohem nauseálnější bylo, když jsme se to ubohé zvíře pokusili uvařit. To si člověk ještě rád zavzpomínal na polední garden party. Lehnout jsem si šla kolem desáté, ovšem dunění z jídelny ke mně doléhalo až do dvou ráno.

Po intenzivním nočním utužování vztahů s chobotnicí i mezi sebou navzájem připomínali ráno někteří jedinci sjeté závodní pneumatiky. Dopoledne jsme měli volno, abychom mohli vyklidit pokoje, a já šla na třeskutou mši do místního kostela, kde bůhvíproč ležel před oltářem mrtvý jelen. V noci opět sněžilo a po obědě nás dozorci naposled vyhnali ven, abychom si v okolí kláštera zahráli scrabble. Zábava spočívala v tom, že jsme v závějích hledali rozmáčené papírky s písmenky a skládali z nich slova. Žádná omezení vyhlášena nebyla, ale Náčelník se nas*al, když kdosi sestavil p*del, a mírně nás napomenul, ať se sak*a nechováme jako malí sm*adi.

Když jsme dostatečně vymrzli, bylo načase jet domů. V autobuse kolovala láhev tequilly a zpívalo se Okolo Hradce, Okolo Frýdku, Okolo Suče, Okolo Třeboně, Okolo Hradišťa a Vyvalte sudy. A já se definitivně rozhodla, že toto byl můj první a poslední teambuilding v životě tomto i příštím. Příště bych se totiž heavyendu nemusela dožít.

P. S.: některé okolnosti, funkce a pohlaví postav byly z důvodu ochrany (mé) osobnosti změněny. :)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: