Posláno autorem: Vesper | 29.12.2014

Filmový rok 2014

Rok se pomalu schází s rokem a tak je čas zrekapitulovat, jaké filmové objevy mi přinesl uplynulý rok. Tady je výběr toho nejhoršího a nejlepšího. Opět vynechávám ty filmy, kterým jsem se letos věnovala podrobněji.

…a spravedlnost pro všechny (1979)

Má spravedlnost zavázané oči proto, aby soudila nestranně, nebo jí je zavázali lidé, aby si s jejími váhami mohli manipulovat, jak chtějí? V moři právnických žraloků a bezcharakterních soudců, kteří podstoupili eutanázii svědomí a morální hodnoty považují za druh neurózy, vypadá idealistický Arthur Kirkland jako by spadl z Marsu. Své klienty totiž nepovažuje za smradlavý potěr, ať jsou jakkoli divní, a dokonce ho zneklidňuje, že soudní byrokracie plodí justiční omyly. Když i jednoho jeho žraločího kolegu vykolejí skutečnost, že osvobodil sadistického vraha a tím nepřímo zavinil smrt dalších lidí, není divu, že Arthura, pro kterého ještě slova jako čest, zásady nebo etika neztratily smysl, zoufalé činy jeho klientů naprosto vyšinou. Míra jeho bezmoci mu ale dojde až tváří v tvář skutečnosti, že buď bude hájit zvrhlého soudce, nebo obětuje sám sebe ve prospěch ideálů, se kterými kdysi nastoupil na cestu, na níž se nelze neušpinit… Al Pacino podává bravurní výkon, ale z filmu mi bylo úzko. Aby taky ne, když by alternativní název mohl znít: s poctivostí nejdřív pojdeš.

Dobrý ročník (2006)

Ve vínu je možná pravda, ale v téhle sklence je především spousta poezie. Sluncem zalitá Provence, zrající hrozny, omšelý dům, pastelové barvy, pohoda a víno. Do obrázku letní krajiny na francouzském venkově se to jednoho dne nasáčkuje velké anglické zvíře jménem Max Skinner, šampion extraligy enormních egoistů. Pobyt mezi svéráznými domorodci, poblíž své a rázné servírky Fanny a v domě plném vzpomínek s ním ale udělají své, a dle očekávání jeho suchá britská duše rozkvete v rajskou zahradu vroucích citů. Pohádka? Ano. Ale krásná.

Dokonalý svět (1993)

Téměř poetický příběh o vrahovi, který utíká z vězení na Aljašku a do svého dětství. S sebou má malého kluka, ale jak čas a příběh ubíhá, role únosce a rukojmí se začínají prolínat. Mění se i vnitřní postoj policejního stopaře, který je jim neustále v patách. Příběh má více rovin, z nichž nejsilnější asi je ta, kdy kriminálník Butch uvádí osmiletou oběť jehovistů do světa běžných dětí, které mají Vánoce, smí se vozit na kolotoči a cpát se cukrovou vatou. Kevina Costnera dvakrát nemusím, ale tady hraje výborně, Clinta Eastwooda vidíme v tradiční poloze tvrďáka a špunt T. J. Lowther je přesvědčivý, i když po hodině a čtvrt mi ten jeho věčně ublížený pohled začínal už jít trochu na nervy.

Frankie hvězdář (1995)

„Všichni jsme částečky hvězdného prachu. Ale ty vaše částečky jsou pěkněji uspořádané.“ Překrásný, nesentimentální film, u nás bohužel stejně opomíjený jako W. B. Yeats, kterého často cituje. Příběh malého velkého muže, který si nikdy nestěžoval na osud, jež by jiní denně proklínali, člověka, který dokázal přijmout sebe i druhé takové, jací jsou, a nepřestal milovat hvězdy, přestože mu dlouho nepřály.

Hercule Poirot: Opona – Poirotův poslední případ (TV film) (2013)

„Byly to dobré časy.“ Plakala jsem.

Horší to už nebude (2006)

Představte si, že uprostřed svého banálního, ale relativně slušného života úřednického šimla zjistíte, že nejste ani svým pánem, a dokonce ani tvůrcem svého daňového přiznání, ale postavou ze stránek knihy. A navíc vám začíná pořádně táhnout na cedr a psychiatr s literárním vědcem si vás předávají jako plný nočník. Myslíte si, že to nemůže být horší? To víte, že může. Třeba když vyjde najevo, že onen bůh, který ironicky komentuje vaše myšlení, slova i skutky, je depresivní spisovatelka s jatečními sklony vůči sobě i svým postavám. Haroldova velikost je v tom, že to při těchto nadějných vyhlídkách nevzdal. Se smrtí bojoval i nebojoval a tak nakonec zazvonil zvonec a pohádky byl…

Jean od Floretty (1986)

Tři mrazivá poselství na druhé straně krásné pohlednice. To, že člověka zasadíte do kypré půdy malebné Provence, ještě neznamená, že nemůže být odporný a sobecký lump. Lidé jsou na omylu, když se domnívají, že nasazení všech sil jim dává právo na úspěch. A ani největší rozmary přírody nejsou horší než cynismus a krutější než lidská schopnost přát zlo členům vlastního druhu.

Last Night (2010)

Joanna a Michael se mají rádi, ale rádi si také zahrají s ohněm. A z podobných kratochvílí nikdo neodejde nepopálen. Otázkou je jen, jestli i jejich manželství lehne popelem, nebo naopak z popela povstane. Vynikající vztahová šaráda s přesvědčivými výkony hlavní čtveřice: Keira je roztomilá, Eva připomíná předoucí kočkovitou šelmu, Sam je moula a Guillaume sice není zrovna Casanova, ale dovedu si představit, jak na jeho žabožroutí přízvuk některé dámy letí střemhlav.

Láska na polštáři (1962)

Jsem ráda, že jsem se nenechala odradit oficiálním textem distributora, který vypadá, že patří k jinému snímku: je to krásný film. Dobře vychovaná a skrznaskrz slušná samaritánka s pečlivě uspořádaným životem, kde všechno má své místo a vztahy jsou dokonale naleštěné, si jednoho dne nastěhuje do bytu exkluzivní exemplář neúspěšného sebevraha a úspěšného alkoholika, který o nic a za nic nestojí. Ona si myslí, že umí žít, on už o sobě ví, že to neumí. Dovedou to jeden druhého naučit, nebo se vzájemně zničí, je jejich vztah cestou nebo začarovaným kruhem?

Manon od pramene (1986)

Zločin a ještě horší trest. Na konci Jeana od Floretty jsem si nic nepřála víc, než aby chamtivec Cesar a jeho přiblblý synovec museli do konce svých mizerných životu karafiáty pojídat ke každému jídlu, nebo aby se jim do jejich podvodné vodní lázně nastěhoval krokodýl, zkrátka aby nějak zaplatili za to, co (ne)udělali Jeanovi. A Boží mlýny se skutečně odbrzdily, ovšem takovým způsobem, že ve zničujícím finále nakonec litovali nejen oni, ale i já je.

První den zbytku tvýho života (2008)

Zlomové chvíle v životě úplně obyčejné rodiny. Duvalovi nejsou žádní Úžasňákovi, a jejich schopnosti, povahy i osudy jsou pouze superlidské. Jestli něco Francouzi umí, tak péct galette a točit „drobné“ příběhy. A tenhle se opravdu povedl.

Take Shelter (2011)

O sobotách sice nebagruju zahradu za účelem budování protiatomového krytu, ale situaci, kdy člověku nikdo nevěří, ale všichni mají jasno, v čem je jeho problém, znám dost dobře. A i proto můžu teď objektivně říct, že Take Shelter je přesným, a proto i znepokojivým a skličujícím portrétem člověka-vizionáře, který musí bojovat se všemi kolem sebe i sám se sebou, aby zachránil svou rodinu i vlastní rozum. Bohužel, ať v Americe nebo v Dlouhé Lhotě, ať s koncem světa za dveřmi nebo zatím v nedohlednu, většina lidí nosí hlavu obtočenou řetězem a zamčenou na zámek, má jasno a přitom nevidí. Take Shelter je strhující příběh o lidské odvaze i zabedněnosti, síle i křehkosti a o tom, že někoho milovat a důvěřovat mu někdy znamená i zavřít se s ním do temné komnaty, kde nakonec paradoxně může být skutečné bezpečí.

Velký útěk (1963)

Tímto sesazuji Vykoupení z věznice Shawshank i ze všech ostatních míst, kde jsou mříže a dráty, z první příčky útěkářských filmů, a udílím zlato Velkému útěku tří statečných a stovkám odvážných, kterým šlo nejen o svobodu, ale i o princip. V první části vítězí vtip nad napětím, ve druhé se pak role obrátí, a jelikož vám už postavy stihly přirůst k srdci, je to o nervy. Hilts Steva McQueena není dominantním charakterem, jak se z plakátů zdá, hlavních partů je tu víc a jsou vcelku vyrovnané. (Mě potěšila hlavně účast Gordona „Cowleyho“ Jacksona.) Velký útěk je krásným důkazem toho, že v příběhu z války a vězení nemusí nutně hrát prim krev, surovost a patos, že předlouhá stopáž nemusí být žádný problém, a že slova jako čest, oběť a věrnost nemusí patřit jen do pohádek.

Vlasy (1979)

Roztancovaná hippie oslava svobody nosit dlouhé vlasy, šlehnout si cokoli se naskytne, dělat, co se namane, radovat se ze života a zásadně nedržet hubu ani krok. Oslava, která se skvěle rozjede a mimořádně blbě dopadne. Napsal si někdo, na starej kůl, prostinkej nápis, válka je vůl. Před kůlem stojím, čepici smekám, v očích mám slzy a pak si klekám. Modlím se za ty, kteří ten kůl, nevidí a nečtou, že válka je vůl.

Výměna (2008)

Dokud má člověk naději, má pro co žít. Angelinu Jolie jsem považovala za nadprůměrně šťastnou ženu (klofla Brada Pitta!), průměrně hezkou holku a podprůměrnou herečku. Dokud jsem neviděla Výměnu. Její Christine je totiž tak přesvědčivě utrápená a tak zarytě statečná, že může být inspirací pro každého, kdo se odmítá vzdát navzdory vidině špatných a ještě horších zítřků.

Zlatíčko (2004)

Jude Law mi v tomhle filmu velmi připomínal jednoho kamaráda. Naštěstí jen úsměvem. Alfie žije v přesvědčení, že nejen ženy, ale i celý svět byl stvořen výhradně a pouze pro něj a podle toho se i chová. Jenže čím větší iluze, tím bolestnější prozření, a tak i on jednoho dne s úžasem zjistí, že s chlapeckým lookem na věčné časy počítat nemůže, že člověk nedostane vždycky to, co chce, že jeho život je pustý jak lednička na konci víkendu a že si tak dlouho sveřepě hájil svou svobodu a nezávislost, až najednou nemá nikoho, kdo by ho měl rád. Dokonce i solidní kamarád Marlon-Foreman (!) od něj dá raději ruce pryč. Zajímavě pojatý snímek založený na monologu postavy ke kameře o povrchnosti, sobectví, užívání si, a o tom, že není všechno zlato, co se třpytí.

 take shelter

 …a teď to horší. Vlastně nejhorší. :)

Arsen Lupin – zloděj gentleman (2004)

Jsou filmy, u kterých v duchu korunuji Francouze na kinematografické krále, a pak jsou filmy, u nichž nelze než konstatovat, že galský kohout patří leda tak do polívky. Arsène je otravnější než arzenik, takže lze jen těžko uvěřit, že by o něj na život a na smrt bojovala smrtelnice s nesmrtelnicí, a dvouhodinová stopáž je přímo smrtící. O hereckých výkonech nemůže být vůbec řeč, popravdě, dokud mé zděšené oko nespočinulo na vytrvale se křenícím Romainu Durisovi, domnívala jsem se, že nelze zkřížit člověka s kozou. Pokud ovšem zařadíme hlavního protagonistu do kategorie mečivý brav, zbytek ansámblu nelze slušně označit jinak než jako bučivý skot. Dokonce ani krásná Eva Green nemá co hrát a to hovoří za vše.

A zase jedna Popelka (video film) (2008)

A zase jedna teen-trapnost. S Popelkou i Princem cvičí hudba a hormony, a i to první chvílemi balancuje na hranici únosnosti. Výrazové prostředky Seleny Gomez se sice omezují na výraz provinilého štěněte sedícího u hromádky, tancovat ale – alespoň laickým pohledem nešiky obecné – umí. Horší je to s jejím protějškem, kterým je model(k)ovský junák z čeledi Bíbrů. A z pohledu na rovnátka a herecké křeče zlých sester mě bolely zuby. Naštěstí je tu Jane Lynch, jejíž postava chátrající pop-star-macechy obstarává těch pár vtipných momentů, které se tomuto skvostu podařilo napaběrkovat.

Cindy (1984)

Popelka po italsku a osmdesátky na druhou. Americká micka Cindy nabalí kocoura Miciho a pokud je nikdo neutopil, mňoukají a mrouskají spolu dodnes. Doufám, že bratři Grimmové po nocích chodí strašit všechny prznitele jejich klasické pohádky. Dabing je hrozný, písničky už dávno ztratily i to laciné pozlátkové kouzlo, co (možná) měly v době vzniku, vyzdvihnout musím pouze herecký koncert Pierra Cossy, protože tupost jeho postavy a vytrvale skelný pohled vskutku brilantně zachycují, jak moc může příslušník patricijské kasty zdegenerovat.

Karate tiger 1: Neustupuj, nevzdávej se (1985)

Karate tiger: Kopu a koušu: Neustupuj, zdrhej. Tak konečně vím nejen, co je béčko, céčko a péčko, ale nově i káčko: kopací filmy. Chtěla bych vidět toho, kdo může mít požitek ze sledování retardovaného puboše, který uctívá Bruce Lee až k nepříčetnosti a skupiny dalších mentálně solidárních vypatlanců v příběhu tak pitomém, až to bouchá dveřma. Kolik má asi takový jedinec nohou a rukou, když hlavu nepochybně žádnou? Jean-Claude van Damme jako nažehlený Rus-zaťatý-skus s matrixovskými schopnostmi je jediným důvodem, proč si tuhle volovinu pustit, ale hodně, hodně slabým.

Morganovi (2009)

Bradshaw a Božský po deseti letech (a) na venkově. Držte si neurony, jinak utečou. Napohled utýraný Hugh Grant taky vypadá, jakoby nejraději prásknul do bot a není divu. Pokud vám Carrie ze Sexu ve městě občas připadala poněkud – ehm – nedospělá, vězte, že v tomto filmu se s ní setkáte znovu, ale v podobě kolosální slepice, která by se raději nechala zabít, než zout z manolek. Sarah Jessicu Parker sice dabuje někdo jiný, chování její postavy je ale stejné jako v SATC, jen to už není vtipné, ale mimořádně otravné. Jediný důvod, proč jsem si nepřála, aby ji sežral medvěd, byl ten, že mám medvědy ráda.

Mumie (1999)

Inzerát: egyptská firma s dlouholetou tradicí vyhlašuje konkurz na pozici nemrtvého strážce pokladu. Pracovní náplň: strašení, pronásledování, pitvy a inhumace vlezlých archeologů a dobrodruhů všeho druhu. Nabízíme: pracovní dobu jednou za uherský rok a služební byt v pyramidě. Navíc se s vámi budou kamarádit různí hmyzáci, hadi a jiná hovada a to je taky fajn.

Návštěvníci: Cesta do Ameriky (2001)

Vraž do toho tři pukavce, aneb je cosi shnilého v království americkém. Udatný Jean Reno pro ulovení bobříka trapnosti neváhá účastniti se jakékoli hovadiny nehledě na utrpení nevinného diváka, který je nucen sledovat, kterak dva středověcí neandrtálci při jízdě autem nedovedou obsahy svých žaludků udržeti, v luxusní domácnosti se chovají jako kňouři v bahništi a co horšího, ta verbež vyplácá na své odporné, nemyté, zavšivené a zdegenerované tělesné schrány asi dvoulitrové balení No. 5!

Nestyda (2008)

Macháček se chová jako debil a my se na to máme dívat.

Noe (2014)

„Někde tu jsou borůvky.“ „Nic tady není, praotče.“ Tak to je jedna z mnoha WTF scén, které divák musí přetrpět, než konečně trochu sprchne. Po úchylné Černé labuti nás Aronofsky obšťastnil další sloninou (to je jako konina, ale mnohem, mnohem větší). Noe je nudný sci-fi blábol, jehož tvůrci přeslabikovali pár prvních kapitol Starého zákona a svůj výtvor spatlali osvědčenou metodou pejska a kočičky. Samotný hrdinný kapitán je oplácaný línající býložrout, jemuž se stavbou archy pomáhají padlí andělé, kteří vypadají jako plody grupáče obryně Stáni s trolem a transformerem, aby si pak mohli dopřát oraz v nebi. Zvěřinec se ani nepokouší maskovat, že byl zplozen nějakým laciným free softwarem a samotná potopa je jen pouhé šolíchání ve sklenici notně odstáté vody. Zato patos lze počítat na hektolitry a triky jsou doslova a do písmene katastrofické. Vždycky jsem si myslela, že dinosauři dojeli na to, že se do biblického parníku nevešli. Teď si říkám, že možná vyhynuli v sebeobraně. Než se s psychopatickým hydrofobikem a jeho retardovaným příbuzenstvem otravovat na jedné lodi, to radši vyrazím na výlet do Bruntálu.

Pompeje (2014)

Pompeje jsou nedoceněné. Právem jim totiž náleží čestný titul katastrofa roku. Jeden z nejhorších historických filmů se navíc pyšní jedním z nejstrašnějších dabingů a nejubožejšími triky, jaké jsem kdy viděla. A ano, počítám i 2012. Klišé vysoko převyšují Vesuv a člověk váhá, jestli má nad příběhem dštít oheň a síru, nebo plakat. Gladiátoři se bijí jako lvi, ale krev tuhne v žilách – jim. Ani z proříznutého hrdla se tu nekrvácí a výsledek desetiminutové řeže je jen pár fleků od kečupu. Katastrofické záběry jsou jak z levné videohry, černoch s dítětem stihne před tsunami na poslední chvíli zabouchnout vrátka (korektnosti, jaký jsi klenot), divoch a bílý muž jsou nejprve nepřátelé a poté přátelé na život a na smrt a déšť žhavého popela má lokální výpadky, aby si ústřední páreček stihl zavrkat. Postavy (o charakterech mluvit nelze) jsou ohňostrojem zoufalství. Hrdina mi připomínal Orlanda Blooma, jen nevím, jestli těmi půvabnými lokýnkami nebo chováním švarného joudy, hrdinka je bezbarvá, beztvará a bezvýrazná. Jediný, na koho se dá dívat, je senátor Kiefer Sutherland a Carrie-Anne Moss, která ale bohužel nemá, co hrát. Prostě to stojí za starou bačkoru.

Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994)

Mozkomíšním mokem zapatlaná ubohost, která se bůhvíproč stala kultem. Tarantino za kamerou i před ní působí jako idiot s bavičským potenciálem stepující ústřice a výsledek jeho úsilí je tragicky nezajímavý. Za vidění stojí jedině kreace Umy Thurman, a za škodolibé ušklíbnutí taneček Jendy Trapnolty. Na tomhle filmu je bezkonkurenčně nejlepší plakát, imitující brakoidní paperback.

Román pro ženy (2004)

Román pro ženy doporučuji. Doporučuji ho vám všem, kdo toužíte zažít ten pocit, že vaše mozkové buňky páchají hromadnou sebevraždu. Stačí pohled na mužské postavy a můžete klidně vypnout topení (o nominaci na jednotku slizu tu tvrdě soupeří Vašut se Švehlíkem), u scén se ženskými je zase sebezáchovné vypnout zvuk. Vážně za tyhle bláboly lidi Vieweghovi platí? Nedivím se, že je postavě Simony Stašové z Čecháčků nanic.

Scary Movie: Děsnej biják (2000)

Film, který mě přiměl k zamyšlení, jestli je nechutně uječený nebo uječeně nechutný. No, hlavně je to parodie na desítky filmů, z nichž jsem většinu neviděla a ani po tom netoužím.

Skvělý plán (2012)

Zhůvěřilost nechutná hned na několik způsobů. Diane Kruger je hezká, ale její postavě zubařky Isabelle (nechtěla bych se věru dostat do jejího křesla), které nějaká silně nadopovaná sudička v podobě scénáristy nadělila do vínku nepříčetnou pověrčivost a nespoutaný egoismus, přejete celý film jen jediné – toho neandrtálce Jeana-Yvese. O tom nelze říci, slovy klasika, že se svým zjevem blíží zvířecí říši jen proto, že když se to skutečně stane, zvířecí říše raději odkráčí pryč. Dalším problémem je humor. Tedy jeho absence. Jistě, třeba příslušníkům národa, který vynalezl UHO, se musí při pohledu na polévku „husí oči v moči“ sbíhat sliny, masochisté zase ocení zuřivé bodání injekcí do obličeje a romantici se nepochybně roztečou nad scénou, kdy postavám při západu slunce funí lev do ucha. Mám pokračovat? Radši ne, že jo…

Spolubydlící (2011)

Znáte to: i když vám po něm doposavad bylo vždycky zle jak psovi, a dobře víte, že vám bude zle zas, prostě jednoho dne neodoláte a ten Veselý segedín si dáte. A už v polovině porce víte, že vám bude zle. Já to takhle mám s americkými filmy ze studentského prostředí. Jestli je to střední, vysoká nebo zvláštní škola, je úplně jedno, protože se stejně nikdo neučí. Všichni mají plné ruce práce s láskou nebo vraždícími monstry (nejlépe obojím). A tady je to stejné. Sárinka je takový sluníčkový človíček, čtyřiadvacet hodin nastartovaná stát se nejlepší kamarádkou kohokoli a čehokoli. Prostě na zabití. Bohužel její slibná spolubydlící Rebecca se k tomu vraždění ne a ne odhodlat a většinu filmu se věnuje strašidelnému zírání, strašidelnému zhasínání ve sprchách a ukrutně strašidelnému telefonování. Závěr je snad i trochu dramatický, má ale jednu nevýhodu. Když se k němu film konečně dovleče, divák už sladce spí.

William a Kate (TV film) (2011)

Obdivuju vévodkynin styl, se zájmem sleduji postup princovy plešky i první krůčky toho jejich prcka. A jaksi paralelně začínám být odpůrcem filmů o britské královské rodině. Královna mě nijak nenadchla, ačkoli herecké kvality Helen Mirren jsou nepopiratelné, zato Kate a William je prvoligová harlekýnská hloupost. Nebýt záchranného kruhu s nápisem based on the true story, dal by se snímek považovat za epizodu z nějakého odpoledního romantického seriálu pro divačky s lehkou mozkovou retardací. Kdybych si udělala čárku pokaždé, když zaznělo „je to tvůj život“ nebo „je to má rodina“, nestačil by mi papír, přátelé. Kéž by raději vznikl kvalitní dokument.

 noe

Photo © Paramount Pictures

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: