Posláno autorem: Vesper | 20.11.2014

Drahé děti a já

Nedělní návštěva kostela na okraji světa poskytuje člověku jedinečnou příležitost strávit hodinu v kapitole z knihy Bruce Marshalla. V časné ranní hodině, kdy startuje nedělní bohoslužba, jsou mé životní funkce ještě utlumeny, a funguji jen díky tomu, že pod rouškou luzného zjevu jsem ve skutečnosti kybernetický organismus s kostrou z hyperslitiny, řízený mikroprocesorem. Duchem bývám zpravidla nepřítomná, anebo jsem duchem přítomná jinde. Tedy pokud mi to sourozenci v Kristu nezkazí.

Náš kostel je malý a v neděli bývá plný kmenových farníků a jejich ratolestí. Dospělé jedince si v duchu rozděluji na fanatiky, tranzistoráky, setrvačníky a zombíky. Jejich charakteristiky asi není třeba šířeji rozvádět. Fanatik je člověk, který nocuje ve zpovědnici, živí se oltářní květenou a na liturgický průvod čeká s kartáčem v ruce, připraven zasáhnout v případě, že by měl velebný pán zahnojené boty nebo se dopustil jiného projevu lehkovážnosti. Tranzistoráci chodí do kostela, protože jsou úchylní kolektivisté, kteří dosahují blaženého patření výhradně uprostřed mačkadlice. Čím víc hlav, tím víc patří. Vyznačují se hlasitým zpěvem nábožných písní, používáním oslovení „bratře/sestro“ a nechutí pustit při pozdravení pokoje ukořistěnou ruku, díky čemuž jim sem tam chybí přední zub. Setrvačníci chodí do kostela poctivě a pravidelně, protože je to naučila maminka, jejich babička taky chodila do kostela a protože nechodit do kostela je hřích. Zombíci docházejí na bohoslužby nedobrovolně a nepravidelně, na nátlak manželky, zpovědníka nebo ostatku práchnivějícího svědomí, a hned za prahem upadají do stavu náměsíčnosti, kterým simulují extatické vytržení či alespoň usebranou pozornost. Jejich motivací je přežití a během mše rozjímají nad mozkomíšní tekutinou svých sousedů a nad husou v troubě.

A všichni mají děti, které jsou zpravidla na mši z vůle rodičů, a proto bývají příliš hlučné, příliš neposedné, příliš znuděné a příliš vůbec. Rozdělit je lze podle míry aktivity či pasivity na spavé, lezavé, hopkavé, běhavé, šplhavé, kňučící, kňourající, kvičící, kverulující, zlobící, rušící, prudící a … tak dále. Místní duchovní správci se liší podle míry jejich snášenlivosti. Farář má děti rád (jí prý všechno), ale vadí mu, když neslyší vlastní kázání ani myšlenku, a jako jediný má odvahu z bezpečí ambonu pacifikovat nevychované rodiče. Farní vikář Rumcajs má děti také rád, ale vědom si jejich přesily, i agresivity, kterou příroda vybavuje mladé matky v zájmu zachování živočišných druhů, snaží se nenásilně prosadit vymýšlením různých aktivit, jimiž by rozjívenou generaci zabavil, nebo se pokouší upravit nauku církve tak, aby lahodila dětským uším, a pak perlí jak minerální voda. Farní vikář Rainmaker má také děti rád, tedy pokud jsou vychované, zticha a někde jinde. Farní vikář Radista se v kostele prakticky nevyskytuje, a když náhodou vyskytuje, nachází se v takovém stupni nitrozpytu, že by si patrně nevšiml, ani kdyby mu děti odešly s mešním nádobím na pískoviště, nebo se u oltáře zhmotnil oblakový sloup a houknul na něj „koukej, co umím!“. Jáhen je spolupachatelem čtyř exemplářů, a zlí jazykové tvrdí, že se nechal vysvětit právě proto, aby je při mši nemusel hlídat.

Ty, kdo se už těší, jak si mě za mé herodovské postoje podají, nejspíš zklamu prohlášením, že sama jsem (podle rodinné mytologie) byla v dětství vzorem všech ctností a na náboženství mazánkem důstojného pána – ani ne pro vrozené duchovní dary, ale protože jsem neřádila během jeho výkladu jako Indián. Maminka byla totiž kostelnice a my děti ji poslouchaly skoro stejně jako pan farář. Ačkoli musím připustit, že v mém nejútlejším dětství jsme mým přičiněním museli změnit kostel. S oblibou jsem totiž stávala před oltářem a přesně napodobovala každé celebrantovo gesto, což nervóznější kněze mírně vytáčelo. Vše se uklidnilo, když jsem si navykla si na začátku bohoslužby ustlat na schodech presbytáře, a tento zvyk mi částečně vydržel dodnes. Jen už umím spát vestoje.

Ale zpátky do kostela na okraji světa. Kvůli nedostatku místa musí část kočárků, které se nevejdou do předsíně a nestihnou zašpuntovat prostory mezi lavicemi, parkovat v prostřední uličce. Že si děti pletou tento prostor s dostihovou dráhou, v zásadě nevadí. Že si ho matky pletou s hřištěm, vadí.

Nedávno jsem já a šťastná polovina kostela měla možnost pozorovat jednu takovou během kázání. Dítko rozkrámovalo leporela, narvalo do pusinky dva listy z misálku a matinka s hlubokým výstřihem a vysoké minisukni zaujala jogínskou pozici na kolenou a loktech a do teologie začala prolínat zoologie.

Kazatel: „Všichni bychom si měli uvědomit…“
Matinka: „Jůůů. Póóóódívej, Danečku, miláčku, broučku, vidíš to žvížátko? Čopak je tóóóhle?“
Kazatel: „… že je veliký…“
Dítko: „Opičák.“
Kazatel: „… DAR, že smíme přicházet…“
Matinka: „No vidíš! A jak dělá opička? Cóóó?“
Kazatel: „… k Bohu se svými problémy a říkat mu…“
Dítko: „Ui, ui, ui, ui uiiii!“
Matinka: „Šikulka! Dal by si můj chlapešek piškotek?“
Kazatel: „… co nás trápí a ptát se ho…“
Díkto: „Kdy už bude konéééc???“

Těžko tak může mít kdo kazateli za zlé, když přímluvy omylem zahájí slovy: „Pojď si pro něj, Polednice, pojď, vem si ho, prevíta. Jeho matka – tasemnice, vůbec si mě nevšímá.“

Ze svého místa nevidím na oltář, zato mám v zorném úhlu bednu s hračkami, ke které se váží úkony podobně závazné. Nejprve ji torpédují děti, aby se porvaly o hračky – kdo uzme tu největší, vyprodukuje největší rámus, až s ní začne mlátit o lavici a o hlavy ostatních – poté se rodiče perou o děti a nakonec s dětmi. Tradice jsou hezká věc.

Před časem se do naší farnosti přifařila pětičlenná rodina. Může být odkudkoli, a nejspíš taky je. Nevím, jak se jmenují, a je mi to jedno, protože jsem je už pokřtila na Věžákovi. Otecko Věžák měří něco přes tři metry na výšku a asi třicet centimetrů na šířku. Brýle nenosí, zato má setrvale tlusté sklo a charisma překážet všude, kam se nainstaluje. Skrz jeho nohy do O mají ale sedící vcelku dobrý výhled, takže kamenován ani kancionálem potrefen zatím nebyl. Věžákova žínka je asi půl metru vysoká a stejně tak široká, a tato parádní dvojka obšťastnila svět třemi potomky, kteří, ač již dávno dosáhli věku, kdy ostatní fasují rochety a místa po pravici a po levici, dávají přednost společnosti rodičů, ideálně zavěšeni jako lidoopí mláďata. Nezřídka visí všichni najednou na Věžákovi, což z nich tvoří slepenec nebývalých rozměrů, který se stává nebezpečným ve chvíli, kdy se patriarcha rozhodne jít k přijímání nebo si odskočit za kostel.

Jestli jsou v našem chrámu nějaké hodné a tiché děti, jdou bez výjimky plody cizinců, a zlobení omezují pouze na země svých předků. Svou roli jistě hrají i geny. Tak například jedna z matek (českých), má poněkud rozčilující zvyk při hudebních vložkách trsat (efektní zvlášť v tlačenici). Trsala v těhotenství, trsala s dítkem v šátku a teď trsá ona i ono. Manža je také takový sluníčkový alternativec, takže jejich potomkům zřejmě není pomoci. Při sledování některých rodin se člověk neubrání otázce, zda se jistých kruzích kromě zbožných kratochvílí nepěstuje i příbuzenská plemenitba.

Dozor a krocení omladiny je zpravidla úkol slabšího pohlaví, a jak píší ženské časopisy, na chlapovi pečujícím o nemluvně je cosi dojemného. Ale taky je fakt, že někteří přeborníci berou tuto disciplínu natolik vážně, že jim reálně hrozí diagnóza „zasloužilá matka“ a občas mívám obavy, že když jejich zázračíček přírodičky odmítne bumbat kejdičky z lahvičky, pokusí se ho nakojit.

Přijímání je vůbec adrenalin. Komu se podaří nepřerazit se o něčí berle, nezakopnout o něčí mrně a nenabourat do něčího lokte či jiné ostré hrany, je buď nechutný šťastlivec, nebo levita (= ten, kdo umí levitovat). Pokud máte štěstí, a za vámi ve frontě stojí rodič s prckem v náručí, můžete se vsadit, že batole se v tu nejnevhodnější chvíli pokusí uzmout váš skalp a vy se udusíte hostií. Nedávno se zase fronta zasekla kvůli špuntovi, který požadoval křížek nejen na své vlastní čelo, ale i na čelo své dřevěné housenky na kolečkách, a nakonec prokázal, že hlavička dubová má nad liturgickými předpisy navrch.

Nejpernější chvíle přicházejí v závěru mše, kdy už zlobí i dosud hodné děti, dospělí ztrácí trpělivost a celebrant nervy. Když jeden asi šestiletý mizera pojal úmysl stoupnout na moje místo, aniž by ho rušilo, že na něm sedím, přiznávám, že jsem se zachovala skoro jako Steve McQueen ve filmu Útěk, který fakana s vodní pistolkou přátelsky napomenul: „chlapečku, jdi pěkně k mamince, nebo ti zlomím ručičku“. Já ovšem nebyla zplozena šmirglpapírem, a proto jsem neřádského skautíka s tímtéž úmyslem drapla pouze za nožičku. Ale zabralo to taky. L’enfant terrible se zatvářilo, jako by ho kousl kůň, a od té doby až do konce mše byl od něj svatý pokoj.

Ale abyste si nemysleli, mám děti v podstatě ráda a nepovažuji je za obtížný hmyz, genetický odpad nebo biologické zbraně, jak by se snad mohlo z předchozích řádek zdát. Úplně nejvíc je zbožňuju tři minuty po skončení bohoslužby. Pár kroků od kostela mi veškerá farní drobotina připadá báječná, vzrušující, skvělá, hebounká, mazlivá a rozkošná, až se chvílemi zastavuji kvůli dalšímu přívalu skvělosti, protože zkrátka, řekněme to skvostně, lehký, obláčkovitý nádech báječnosti, téměř až cejch rozkošnosti, má vědomí, že ty drahé děti celý týden neuvidím.

 

Reklamy

Responses

  1. :D! :D!! :D!!!!!!!!!!!

    • Díky. Světci dostali psotník a lidi nad věcí se smějí.

      • Když Vy to popisujete opravdu kouzelně :) Málokdy se u čtení čehokoliv chechtám nahlas, ale Vy to se mnou prostě umíte :) Navím ty situace znám, jen bych nebyl schopen je takhle popsat :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: