Posláno autorem: Vesper | 13.10.2014

Designblok ʼ14: kterak v Praze troubili vzácní bílí jeleni

Nárožním kvádrem vizuálního stylu Designbloku ʼ14 byl bílý šestnácterák Mates s ptáčky v paroží, který měl „zosobňovat čistou krásu a jedinečnost“ a evokovat hlavní téma letošního ročníku: dětství. I s designéry je to jako s bílými jeleny – někteří jsou obdivu a úspěchu hodni, jiní adepty na umístění do rezervace a u některých je jediným rozumným řešením transformace do jelení svíčkové.

„Stezky, kde svět je otevřený a plný fantazie“, vedly do různých koutů centra Prahy. Předmětů, objektů, projektů a instalací byly k vidění tisíce; jejich druhů, tvarů a velikostí stovky a nápadů nepočítaně. Některé se hrdě mohou počítat do kategorie krásy, kterou můžeme používat“, jiné byly zvláštní, originální, úsměvné, bizarní, divné i šílené. Místo se našlo i pro pár malobuněčných opusů, kterým se kulantně říká minimalismus a WTF-počiny, u kterých si jeden připadá natvrdlý jak obrubník. No a sem tam se objevila i čistokrevná… jelenina.

Ale začněme tím pozitivním. Jednu z nejkrásnějších instalací nejen v Art House měl Chanel. Jen si to představte: ztemnělý sál v Colloredo-Mansfeldském paláci, v jednom rohu stojí flakón N˚5 v takových rozměrech, že by přesně padl do ruky obryni Stáně, ve druhém rohu je ve vitrínce flakón v životní velikosti, určený pro zbožné uctívání a závistivé funění. A uprostřed visí ze stropu záplava zlatých, stříbrných a ledových kapek, ze kterých odkapává – co myslíte? Nádhera. Ovšem podmíněna tlumeným osvětlením. Ostatní sály toto štěstí neměly a světlo tak odhalilo tvrdou realitu, totiž že barokní palác u Karlova mostu je zanedbaná barabizna, která práchniví stejně rychle jako zašlá sláva šlechtických rodů.

DSC_0088

V dalších sálech byly k vidění křišťálové vochomůrky zelené, jejichž smysl mi nebyl příliš zřejmý (ale v kuchyni se houby hodí vždycky), pár zástěr od Liběny Rochové (jinak to nazvat nelze) a spousta designově vytuněných šperků. S nimi je to podobné jako s přehlídkovými modely – hlavním účelem je prezentovat invenci, kreativitu a odvahu tvůrce. V praxi jsou nenositelné, protože buď mají příliš ostrých hran, jsou moc velké, těžké, ujeté nebo by vás s nimi zavřeli do blázince. Příkladem za všechny budiž kolekce Enfant Terrible Markéty Kratochvílové „odkazující na problematiku genderu, materiálového a sexuálního fetišismu a modifikování lidského těla“. Jak ji popsat? Představte si, že si místo korálků nebo přívěsku pověsíte na krk těhotenskou podprsenku a vyrazíte mezi lidi.

Výtvory této designérky mě neoslovily, zato nádoby jejího spolupracovníka Tadeáše Podrackého, z nichž vyrůstají abstraktní skleněné rostliny, se mi líbily moc, a jejich lampy Skywalkers ještě víc. Zajímavá byla i metaforická instalace Evy Eisler Strom – dřevěná konstrukce s listy v podobě svítidel z foukaného skla (některé ležely na zemi, jako že je už vítr sfoukl) – a především produkce nizozemského studia Tjep. v tanečním sále se (zašlou) nástropní malbou a krbem. Jednalo se o řadu bronzového nábytku, který vypadal, jakoby se pomalu roztékal a sadu pozoruhodných „robotických šperků“, připomínající například hodinový strojek s křídly, křížek sestavený ze známých log nebo srdce s klíčovou dírkou uprostřed.

DSC_0081

Za tanečním sálem se nacházel dvoupokojový obchůdek s vetýškou alias Byt sběratele, prodejní výstava „unikátů od baroka po modernu“, která mi připomínala byt Františka Palackého, kam nás kdysi vzala profesorka dějepisu a kde nám ukázali jeho pupeční šňůru.

Superstudio Hra, které se nacházelo v budově někdejší základní školy v Mikulandské ulici, bylo z valné části interaktivní, tudíž určeno především dětem a dětinům. Dospělý tam měl šanci na přežití jen v případě, že byl mnohonásobným rodičem, fanatickým milovníkem vřeštící, dupající a fňukající budoucnosti českého lidu, nebo pokud šťastně zakotvil v kafé U lípy, které vyrostlo v hlavě Maxima Velčovského. Nacházelo se na dvoře Superstudia pod a vně vzrostlého národního stromu a za mírný nekřesťanský poplatek se v něm dalo pořídit jídlo i pití, a tak jsem poprvé ochutnala rakytníkovou limonádu. Pro ty, kdo náhodou nestudovali botaniku, upřesňuji, že rakytník je řešetlák.

Návštěva dětského domu hrůzy stála zato především kvůli nenápadné minivýstavce Bygone Bonbons od Rakušanky Julie Landsiedl, kompletně vytvořené z jejích oblíbených cukrovinek. Jednotlivé scénky zpodobňovaly autorčiny vzpomínky na dětství, které zřejmě dvakrát sladké nebylo. Ale kdo ví. Ochutnávat se nesmělo.

DSC_0170

Workshopům jsem se sice vyhnula, ale reklamní masáži prezentujících firem, úděsné předváděčce Amatérského designu, polské inspirativní hře pro začínající vandaly Build & Destroy a několika dalším bizarnostem jsem neunikla. Třeba kreacím polského dua skrývajícího se pod názvem WITAMINA D, které místo do květináčů cpe kytky do tašek a stromečkům šije spacáky. Hypervitaminóza je prevít.

Naopak v Domě U Minuty si dospělí přišli na své. A i kdyby se tam člověku nic nelíbilo, o zážitek by nepřišel. Cestou domů mi Staroměstské náměstí připadalo i s veškerou kulturní svébytností, co tam tak urputně šíří stáda cizinců, liduprázdné, a narvaná tramvaj se jevila poloprázdnou – v porovnání s Openstudiem. Dům U Minuty je plný malých místnůstek a kamrlíků, s vystavenými objekty a jejich autory, kteří je buď komentovali, chránili vlastním tělem – v závislosti na situaci a nátuře – nebo jen tak lelkovali mezi prezentací Heinekena (zelené servírky) a kavárnou Pastacaffé (servírky normální, ceny ne). Některé místnosti byly zasypány pískem, jiné vystlány senem nebo pilinami, ateliér skla UJEP, FUD byl kompletně obalen bublinkovou folií (projít se po podlaze z pukavců dá nahlédnout do transcendentna), ovšem nejdál zašli Posedlí. Asi je zbytečné vysvětlovat, o koho jde – samozřejmě o společnost pro popularizaci posedů. :) Ti svůj brloh naplnili asi půl metrákem chvojí, několika megabaleními osvěžovačů na WC s lesní vůní, zatopili asi tak na 35˚C, zhasli a hermeticky jej na dobu neurčitou uzavřeli. Nic netušícím návštěvníkům, kteří do této rafinované pasti s autentickou atmosférou pařeniště vstoupili a neomdleli hned, pak s vážnou tváří přednášeli o významu, konstrukcích, typologii a problematice posedů, dokud všichni nevzali roha a neuvolnili prostor další kořisti.

DSC_0129

Už nějakou dobu jsem neviděla tolik lidí na jednom místě – myslím, že naposled v neděli v našem kostele. A nikdy jsem neviděla takovou koncentraci exotů na tak malém prostoru (teď už nemluvím o kostele, tam jsou zas jiné živočišné druhy). Občas jsem zapomínala na vystavené objekty, protože jsem nestačila zírat, co mají někteří návštěvníci v uších, nosech, obočích, na hlavě i na sobě. Atmosféra byla velmi příjemná a neformální a cítila jsem se mezi všemi těmi umělci, budoucími umělci i bývalými umělci dobře, ale nějak se mi zdálo, že když nemám růžové vlasy, zelenou rtěnku a kovošrotem prošpikované tělo i oděv, nezapadám. Vlastně jsem si připadala jako žirafa, co si vzala černé brýle, aby se dostala do golfového klubu ledních medvědů.

Na černé myšlenky se rozhodně dalo přijít v instalaci black.byt, projektu ZČU v Plzni a Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara. V televizi teď běží reklama, v níž si holka v černém nechá natřít celý dům načerno. No a toto byl interiér. Černé zdi, podlaha, nábytek, vypínače, zásuvky, kuchyňská linka, příbory, pendlovky, obrazy, telefon, knihy, plyšáci, pokojové rostliny. Uprostřed stolek s černou bábovkou a na karetním stolečku (černém) mísa s černým ovocem („Hele, to máme doma taky,“ podotkla jedna z návštěvnic, kterou ve tmě nebylo vidět, ke svému doprovodu, jehož taky ne, a strčila mu pod nos černý banán). Chyběla jen Addamsova rodinka.

DSC_0139

Velmi zajímavé byly krystalické vázy Milana Pekaře i setkání s ním. Jejich výjimečnost nespočívá v tvarech, ale v kontrolovaném chlazení, kdy v glazurách začnou růst krystaly zinku, které pak vytvářejí na povrchu textury a vzorce, připomínající nějaké zvláštní rostliny. Tvarově neobvyklé byla naopak skleněná svítidla Michaely Tomíškové a Jakuba Janďourka (DECHEM studio), která vypadala jako vázy s roztrženým okrajem, nebo lustry z křišťálového skla foukaného do dubové formy od Jana Plecháče a Henryho Wielguse ve tvaru obrovských kapek. Ovšem nejvíc se mi líbila kolekce The Stack Petra Háka – závěsné lustry z  mědi (?) a dřeva – a nejvíc nelíbila barevná skleněná svítítka od Jana Vacka ve tvaru kondomů.

DSC_0100

Nábytku dominovaly jednoduché tvary a hladké linie, mně se ale nejvíc zamlouvaly hravé kousky – skříň s desítkami knoflíků (každý den můžete otevřít jiným) a sedátka-prasátka od německých designérek Yvonne Fehling a Jennie Peiz nebo kostkovaný stůl s deskou složenou z více či méně vystupujících dřevěných krychliček a kvádrů z projektu Hry na stůl, který pochází z dílny a hlav designkusy (ať je to, co je to). Naprostým favoritem v kategorii nábytku i formě prezentace se ale stalo EP studio Štěpána Bartáka a Evy Šťáskové s kolekcí Flip Flap, „dětským nábytkem podle dětských představ“. Autoři vycházeli z dětských schematických kreseb a doplnili vystavené objekty i fundovanými komentáři. „Stupátko, co unese i maminku“ si mohli návštěvníci dokonce vyzkoušet a s jeho pomocí dosáhnout pro bonbón. V sousední místnosti nebylo nic. Doslova. Bylo to napsané na stěně, a co je psáno, to je dáno. :)

DSC_0101

Od dětského nábytku k dětinskosti. K vidění byly i prapodivné koláže na téma setkání s emzáky, veledílo „oceňované ilustrátorky“ Silvie Luběnové. Věřím, že za to na základní škole opravdu mohla dostat nějakou cenu. Co mě oslovilo více, byl projekt Rozbíjím se Michaely a Kateřiny Tomiškových, „na pomezí gastronomie a designu“, který si dal za cíl dokázat, že se i emoce dají jíst. Prodávali tam čokoládu.

Přestože jsem zdaleka neviděla všechno, výčet dojmů, které jsem si z letošního Designbloku odnesla, by byl delší než kompletní vydání Jiráska a taky by ho nikdo nechtěl číst, a proto touto sladkou tečkou skončím. Pokud vás to zaujalo nebo navnadilo, za rok tu máme designovou smršť znovu a můžeme obdivovat, závidět anebo se děsit toho, co to vlastně mají vzácní designérští jeleni pod parožím.

poster

zdroj: http://www.designblok.cz

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: