Posláno autorem: Vesper | 5.8.2014

Želví korálky (pohádka)

Atuin byla želva nádherná. Jinak ale byla úplně stejná jako ostatní vodní želvičky a to přízvisko jí vlastně trochu překáželo. Když jste nádherní mezi spoustou dalších, není to zas až tak velká výhoda. Její želví tatínek a maminka navíc své prvorozené dali do vínku vznešené jméno, které si přečetli v nějaké knížce, a ani z toho nebyla Atuin dvakrát nadšená. Co jí ale dělalo největší vrásky, byli její malí želví sourozenci-dvojčata, které měla pořád na krku i za patami.

Jednoho léta se rodiče Atuin rozhodli, že je načase si od svého potomstva chvíli odpočinout a tak se rozhodli poslat je všechny tři na želví tábor. Tedy, původně chtěli poslat Atuin na tábor pro starší želvy a dvojčata mezi jejich vrstevníky, ale želví máma měla obavy, aby se dvojčata bez bystrozrakého dohledu starší sestry někam nezatoulala a želví táta si zas kdovíproč myslel, že když je Atuin pořád s malými, stýskalo by se jí po nich. Rodiče jsou někdy zvláštní. Atuin ale nic nenamítala, v želvích rodinách se totiž odmlouvání nenosí.

Tábor probíhal na samotě uprostřed vrchoviny, v ústí jedné neveliké řeky. Pro želvy byla ale velká až dost a pro vedoucí tábora někdy až příliš. Není to žádná legrace mít zodpovědnost za tolik malých želviček, z nichž každá má nejen vlastní hlavu, ale i čtyři nohy a ocásek a umí plavat stejně rychle jako běhat.

Hlavním bodem táborového programu bylo lovení želvíků. To byly úkoly, za jejichž splnění dostávali účastníci tábora růžnobarvené oblázky. Třeba želvík mrštnosti měl žlutou barvu a kdo jej chtěl získat, musel vyšplhat po strmém břehu řeky až k prvním stromům. Želvík rostlin byl barvy zelené, a dostal ho jen ten, kdo dokázal poznat a správně pojmenovat deset vodních rostlin, a navíc určit, jestli jsou k jídlu nebo ne. Želvík síly byl modrý a obnášel i zkoušku týmového ducha, protože pro jeho obdržení musela skupina želviček společně odvalit pořádně velký kámen ze břehu až do vody. Želvík plavání a hladu u želv pochopitelně neexistuje, ani o želvíka ušlechtilosti se nesoutěžilo, protože želvy zkrátka neví, co to je. Nejsou totiž ani hodné, ani zlé, prostě jsou to želvy.

Atuin lovení želvíků docela bavilo. Byla jednou z největších účastníků tábora, takže jí úkoly šly poměrně snadno, a úplně nejvíc se těšila na želvíka osamělosti. Proč? Uchazeč o tento růžový oblázek se totiž musel vzdálit od ostatních a zůstat celý den úplně sám. Lovit tohoto želvíka dvojčatům Atuin zakázala, sama se však nemohla dočkat, až na ni přijde řada. Celý den pro sebe, bez mrňavých sourozenců, nervózních a unavených vedoucích a celé té divoké želví bandy! Znělo to jako sen.

Když konečně nadešel onen očekávaný den, Atuin naposled připomenula dvojčatům, že se nesmějí vzdalovat od ostatních, prát se a mluvit s plnou pusou a pak už vyrazila vstříc vysněné samotě a klidu. Vedoucí ji instruovali, že se může vydat, kterým směrem je jí libo, ale nemá se vzdalovat od koryta řeky. Ani mě nenapadne, pomyslela si Atuin a vyrazila proti proudu – jednak proto, že chtěla mít snazší zpáteční cestu a také proto, že říčka se spíš líně převalovala, než že by skutečně tekla, a tak to nebyl až takový problém. Za několik okamžiků už přestala vnímat pokřikování ostatních při ranním cákání na mělčině a poslouchala jen uklidňující šplouchání rozespalých vlnek, šustění trávy na břehu, kterou hladil čerstvě odpočatý vítr a ptáky vysoko ve větvích stromů. Slunce začalo přepočítávat své stádo sněhobílých beránků a bylo zřejmé, že se narodil krásný den.

Asi po hodině cesty vylezla Atuin na břeh, aby se rozhlédla po kraji. Řeka se zde mírně stáčela k jihu a v jejím ohbí ležel malý ostrůvek, obklopený ze tří stran vysokým rákosím. Ideální místo pro první siestu, napadlo Atuin a sklouzla znovu do vody.

Jak se ukázalo, ostrůvek byl větší a mnohem hůře dostupný než se ze břehu zdálo. Jeho okraje byly tvořeny kluzkým bahnem a Atuin několikrát podjely nohy, než se jí podařilo vyškrábat se na souš. Tady bych želvíka mrštnosti asi neulovila, pomyslela si. Vtom jí podjely nohy znovu a než se nadála, sjela pozadu zpátky do vody. Ještě že mě nikdo nevidí! Atuin vyplivla bahnitou vodu a zarejdovala několik pídí od břehu, aby našla místo, kudy by mohla vylézt bez dalšího nedůstojného karambolu. Okraj ostrůvku ale nejevil známky schůdnosti, naopak na okrajích rákosové clony byl ještě strmější. Atuin se už už otáčela, že to zkusí znovu na stejném místě, když tu cosi upoutalo její pozornost. V téměř kolmé části břehu byla vyhrabána nora a v ní cosi bílého. Atuin se rozhlédla, a když nespatřila živou duši, připlavala blíž, aby se podívala, co to je. Zapřela se zadníma nohama, jak nejpevněji dokázala a předními se vytáhla až k okraji otvoru. Doupě bylo vystláno suchými větvičkami, trávou a listím a uprostřed toho všeho ležela hromádka sněhobílých kamínků, jen o něco větších, než byly ty, co dostávaly želvičky od vedoucích tábora za splněné úkoly. Navíc tyto měly krásně pravidelný tvar a dokonale hladký povrch. Atuin na ně hleděla jako očarovaná. Tak oni rostou v zemi a ne na dně řeky, říkala si s úžasem.

Žblunknutí se rozlehlo tichou zátočinou jako rána z děla. Atuin se tak polekala, že málem spadla zpátky do vody a hned se začala rozhlížet po původci toho nenadálého hluku. Ukázalo se, že jím je stvoření s hnědým kožichem, bílým bříškem a náprsenkou. Zvířátko mělo dlouhý ocas, kulaté slechy a bystré lasiččí oči. Zdálo se, že si Atuin nevšimlo, vykukovala jí ostatně jen hlava a ta skoro splývala s barvou vody a rákosí. Ostatně zvíře moc pozornosti okolí nevěnovalo a zamířilo rovnou k noře a pokladu v něm ukrytém.

„Hej,“ ozvala se Atuin, když od ní bylo neznámé stvoření vzdáleno jen na délku dvou temp. Zvíře se leklo skoro stejně, jako předtím Atuin, a rychle zařadilo zpátečku. „Kampak?“ Chlupáč zatřepal hlavou, až se kapky rozletěly do všech stran. „Co bys řekla, želvo,“ vypískl drze. „Jdu si pro oběd, než se jeho majitel vrátí domů.“ „Ale to – to není tvůj oběd,“ namítla Atuin stále ještě zdvořile, ačkoli se jí vetřelec zamlouval čím dál méně. „To – to je moje. Jsou to žel–,“ začala, ale pak si uvědomila, že těžko bude cizinci vysvětlovat, co jsou to želvíci. „Jsou to želví korálky. Nejsou k jídlu, jsou to… naše posvátné kamínky. Kdo je želvám ukradne, bude mít velkou smůlu.“ „Želví korálky, říkáš,“ opáčilo zvířátko a stříhalo ušima, „které nosí smůlu? Vy želvy jste ale hloupé.“ „Vůbec nejsme hloupé,“ odsekla Atuin nevrle, „a také máme slušné vychování, což se tebe zřejmě netýká. Ani nevím, kdo jsi.“ „Jsem hranostaj,“ řekl hranostaj jakoby nic a mrštně vyskočil na okraj nory a mlsně se zahleděl na bílé kamínky. „Víš, co, želvo, uděláme pokus. Já si vezmu ty tvoje korálky, jak jim říkáš, a sním je. Pak uvidíme, kdo bude mít smůlu.“ „To neuděláš,“ vyprskla Atuin a dvěma tempy byla u břehu. Jenže želví nohy zdaleka nejsou tak mrštné jako hranostají packy a tak zas skončila jen ve vzporu na předních, zatímco zadními se marně snažila získat oporu, by se mohla vytáhnout nahoru za tím chlupatým drzounem. Ten seděl na zadních a předními tlapkami si marnivě uhlazoval fousky. „Ty hloupá želvo,“ povídá, „to nejsou žádné korálky ani kamínky, to jsou vejce a já jsem dnes dostal chuť na omeletu. Nic ti to neříká?“ Atuin by se byla začervenala, ale želvy to neumějí, tak se začervenala jen v duchu. Samozřejmě už ve svém věku tušila, že malé želvičky nenosí čáp, ale debaty o vejcích nebyly doma na denním pořádku. Rodiče Atuin měli za to, že na takové vědomosti mají jejich děti ještě času dost. Teď ale Atuin dostala úplně dospělý vztek – hněvala se na sebe a ještě víc na hranostaje, který se jí posmíval. Využila chvíle, kdy se naklonil nad vejce, povytáhla se na předních ploutvičkách, jak nejvýš dokázala a rafla do chlupatého ocásku.

Želvy nemají zuby, zato mají silný stisk a Atuin navíc svůj výpad podpořila ještě tím, že se pustila už tak dost vratkého okraje nory a než se překvapený hranostaj nadál, stáhla ho svou vahou zpátky do vody. Zvuk dvojitého žbluňku byl slyšet široko daleko a po hladině se rozběhla mohutná kola, němě bijící na poplach. A kde se vzal, najednou tu byl právoplatný majitel obsahu hnízda – ledňáček. Ve slunečním světle přímo zářil tyrkysovým peřím, ale z očí mu sršely hromy blesky a o cíli jeho dlouhého ostrého zobáku nemohlo být pochyb. Hranostaj vypískl a zmizel v rákosí, jako když po něm střelí a Atuin se pro jistotu schovala do krunýře a trvalo hodnou chvíli, že se odhodlala vystrčit opatrně hlavu.

Ledňáček seděl ve vchodu do svého sídla, čistil si peří a kroutil hlavou, jako by si potřeboval protáhnout krk. Atuin neměla ptáky zvlášť v lásce, ale také nikdy neviděla žádného tak krásného. Když si ledňáček všiml, že ho želva pozoruje, zamával křídly, aby dal najevo, že je o trochu větší, než vypadá a z výšky svého posedu si ji pohrdavě změřil. „Co tady ještě děláš?“ zeptal se. „Já se chtěla jen ujistit, že jsou korálky – vlastně tvoje… ehm… věci v pořádku,“ odvětila Atuin nesměle. „Naprosto,“ odtušil ledňáček a znovu zakroutil svou nádhernou hlavou, „proč by nebyly?“ „No, přece ten hranostaj,“ začala Atuin, ale ledňáček už zmizel uvnitř, aby dal najevo, že pro něj rozhovor skončil. Atuin ještě chvíli pozorovala modrozelené záblesky jeho krásného peří a pak zklamaně odplavala pryč.

Když se slunce naklonilo nad obzor a stíny se začaly prodlužovat, byla Atuin už zase na doslech želvího tábora. Zdálo se, že v něm měli všichni za sebou další pořádně rušný den. Až když se blížila k místu, odkud se ozývalo šplouchání, cákání a dovádění želví omladiny a ochraptělé hlasy vedoucích, kteří se pokoušeli své svěřence zpacifikovat, dovolila si vrátit se v myšlenkách k tomu, co zažila u ostrůvku. Nevadilo jí, že jí ledňáček nepoděkoval, ani že poklad, který našla, byl pokladem v trochu jiném smyslu slova (ale na takové věci slušně vychované želvy nemyslí), ani že bude muset vedoucím ohlásit, že želvíka osamělosti neulovila, protože sama celý den nebyla. Uvědomila si, že den odpočinku jí stojí za všechny trofeje a že už je na tyhle hry asi moc velká. A navíc želvičky neumějí lhát.

V rámci mé práce mi rukama, očima a hlavou procházejí stovky a tisíce fotek. Aby se mi z toho úplně nezavařily obvody, rozhodla jsem se na deset svých oblíbených napsat deset pohádek. Tohle byla čtvrtá z nich. Předchozí najdete zde: Vyhlídka na moře, Gorazd – prasátko kriminálník, O Tirákovi a Tříkolce

43172 nahled

foto: vk

Advertisements

Responses

  1. Čas též…ve slupce mrch prch. Pssst! Nenechte se mást svým mládím. Konce jsou mohem smířlivější. Určitě.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: