Posláno autorem: Vesper | 21.7.2014

René-Luc: Vychoval mě gangster

P. René-Luc Giran byl hlavní hvězdou letošní charismatické konference. Náhodou se ke mně dostala jeho fotka a já si řekla, že je docela fešák. Zároveň mě jeden kamarád požádal, abych mu sehnala jeho knihu a během těch 24 hodin, které u mě strávila, jsem ji stihla přečíst. No a musím říct, že je to zas mnoho povyku pro něco, co nahrazuje fatální nedostatek kvalitních českých autorů katolické literatury.

Obálka se z grafického hlediska řadí k průměru. Ostatně její autor Gustav Fifka je podprůměrný grafik – tedy pokud je vůbec profesionální grafik – a díky jeho veledílům jde úroveň tiskovin Karmelitánského nakladatelství v posledních letech strmě dolů. Dojem z obálky kazí především nekvalitní (či nedbale vyretušovaná) fotografie autora. Přebal originálu je sice podobný českému vydání, ale mnohem zdařilejší po fotografické i typografické stránce. Inu, když dva dělají totéž, že… Závažnější sazební chybu jsem ale našla jen jednu (str. 52), zato bludy hned dva. Ale k tomu se dostaneme.

Oceňuji invenci toho, kdo vymyslel název. Vychoval mě gangster je sice poněkud nadnesené, ale pro čtenářskou obec mnohem zajímavější než původní Dieu en plein coeur, a člověk se aspoň takovou knihu nestydí vytáhnout v autobuse.

Do toho obchodu se vracím tak jednou týdně další dva nebo tři měsíce. Pokaždé nekradu. Někdy to prostě necítím. Mám pocit, že na mě všichni hledí. Zklamaně tedy odcházím, jako bych neměl dost odvahy.
Matka nic netuší, alespoň do té chvíle, kdy se slaví Den matek. Den před tímto svátkem si s bráchou na konci naší ulice všimneme hezkých záhonů květin. A naše máma je z kytek celá pryč. V noci se vykrademe s rýči a plastovými pytli. A projdeme se po veřejných zahradách. Druhý den ráno najde maminka na každém okně truhlík plný nádherných květin.

René-Luca gangster nevychoval, jen pár let vychovával, resp. spíš ovlivňoval. Vychovala ho maminka, která měla podobně složitý rejstřík jako Samařanka, co se potkala s Ježíšem u Jákobovy studny (a proto je pro mě jednoznačně nejsympatičtější postavou) a svérázné ulice městeček jižní Francie. První, co mě v knize zaujalo, byla absence jmen i příjmení. René-Luc své sourozence označuje přezdívkami, ostatní osoby jen křestními jmény (patrně nepravými) a obezřetně se vyhýbá konkretizaci míst i času událostí, o kterých vypráví. I jeho přijímení dalo práci vypátrat.

První část knihy je skvělá. René-Luc poutavě popisuje kočovný život rodiny, čítající maminku, pět dětí a mnohočetné tatínky, z nichž nejvíce mu utkvěl „gangster“ Martial. V něm René-Luc viděl v lepších dobách mužský vzor a v těch horších nepřítele, který bil jeho matku a svou „profesí“ ohrožoval celou rodinu. Nejdramatičtější kapitolou života i knihy je epizoda, ve které Martial spáchá před rodinným domem sebevraždu.

Maminka, těžce otřesená, odjíždí na policejní stanici, poté co mě a bratra pověří, abychom se postarali o své sestry, které zatím ještě pořád strnule stojí ve svém pokoji. Vrátíme se zpátky dovnitř. Výstřel stále rezonuje celým mým tělem. Obraz Martialova zakrváceného těla mi v hlavě pořád vyskakuje. Dostane se z toho? A moje matka? Co s ní policajti udělají? Nepodaří se mi usnout, celou noc probdím, před očima černo nebo spíš rudo.
Krvavě rudo.
(…)
Následující den mě matka požádá, abych šel vyčistit krvavou skvrnu na chodníku. Vyjdu ven na ulici, v jedné ruce kbelík s vodou, ve druhé kartáč na násadě. Přicházím ke stojanu lampy, který je naproti našemu domu. Zastavím se u krvavé skvrny.
Znovu vidím tu scénu. Spíš ji slyším. Pronikavý výstřel, Martialova poslední slova, sirény a světla majáčků… Svírá se mi srdce.
„Když si pomyslím, že mě chtěl adoptovat a že jsem málem přijal jeho jméno…“

René-Luc ovšem také nebyl žádný beránek. Nesnadná prostřední pozice mezi ostatními sourozenci jej nutila na jednu stranu vyrovnat se starším bratrům a na druhou pečovat o mladší sestřičky. Naučil se krást, jezdit na motorce dávno před řidičákem a i jeho puberta byla z rodu těch náročnějších. Navíc většinu jeho života visela ve vzduchu nejzásadnější a dlouho nevyjasněná otázka, kdo je jeho otec.

„René-Lucu, vrať se!“
S povýšeným výrazem ji ignoruju. Přijede výtah, otevírám dveře a vcházím dovnitř. Matka vejde těsně za mnou.
„René-Lucu, vystup a okamžitě se vrať domů!“ trvá na svém.
Otočím se k ní a zalije mě vlna zuřivosti. Popadnu matku za límec košile a násilím ji přitlačím ke stěně výtahu. Sotva se dotýká podlahy. Nenávistně na ni hledím. Skrz zuby sevřené, jako bych byl boxer, procedím:
„Ty, ty mi dáš pokoj, rozumíš?“
Je jako omráčená. V jejím pohledu se zrcadlí strach. Nezmůže se ani na slovo. Pustím ji. Stále se opírá o stěnu a pomalu se posunuje ke dveřím. Vychází s očima stále upřenýma na mě, jako by se bála, že schytá nějakou zákeřnou ránu. Dveře se pomalu zavírají.
Necítím ani hrdost, ani hanbu. Mám trochu sevřené srdce, tluče jako o závod, ale mám pocit, že jsem byl pánem celé situace. Nikdo mi nebude říkat, jak se mám chovat.

A pak dojde ke zvratu. (SPOILER ALERT) Sympatický mizera zavítá na charismatickou konferenci, obrátí se a… poutavé vyprávění se zvrhne v poučování zarámované do více či méně křečovitých scén – nejhorší je fiktivní (?) rozhovor s dívkou Sophií ve vlaku, kde jí novopečený světec udělá přednášku o celibátu. René-Luc se seznámil s Bohem na základě svědectví bývalého amerického gangstera portorikánského původu Nickyho Cruze (potud by název knihy odpovídal), který se zas obrátil díky pastoru Davidu Wilkersonovi. Wilkersonovy knihy Dýka a kříž a Začalo to dýkou a křížem a Cruzovu autobiografii Utíkej, malý, utíkej jsem v dětství četla a dá se říci, že kniha René-Luca je jimi inspirována, jenže jejich kvalit bohužel nedosahuje. Pasáže, kdy autor vypráví např. o své misi v Libanonu, kterou absolvoval se zakladatelem evangelizační školy Jeunesse Lumière, P. Danielem-Ange, je stejně poutavá jako dramatická první část, převahu ale naneštěstí mají kazatelské pasáže, z nichž se zdá, že křesťanství a život v katolické církvi je rájem na zemi bez jediného mráčku.

Což není.

Myslím si, že utrpení zatvrdilo mé srdce. Už dlouho jsem neplakal. Když se Martial zastřelil, neprolil jsem ani slzu. Ostatně, den po jeho sebevraždě jsem šel do márnice. Matka už tam byla, plakala poblíž Martialova těla. Když mě viděla přicházet, vzchopila se. Přistoupil jsem k ní. Bylo to poprvé, co jsem viděl mrtvolu. Dotkl jsem se jeho tváře, byla studená.
„Jé, mami! Vidělas?“ říkám jí překvapeně. „Jako chlazený kuře.“
Takhle nějak jsem byl tehdy citlivý.

Netvrdím, že kniha René-Luca je špatná a jeho životní zkušenost neautentická, ani že mě nic z jeho vyprávění neoslovilo. Jen postrádám v jeho knize upřímnost – zvlášť ve druhé části, v níž se zdá, jakoby jeho život s Bohem neměl sebemenší trhliny, on sám nezažil žádnou krizi víry a ani v kněžské profesi nikdy nezaváhal. Snad takoví lidé existují, a přeju jim to, ale domnívám se, že pro člověka, který s náboženstvím více či méně zápasí a o krize nemá nouzi, bude tato kniha spíš rozčarováním nebo možným zdrojem frustrace. I když člověk konečně vyrazí po správné cestě, ne všechno je rázem skvělé.

Ještě chvíli tiše pozorujeme. Copak se lidé zbláznili, že se takhle navzájem zabíjejí? Zanedlouho se vracíme do Tonyho pokoje, je čas jít spát
„Na, René-Lucu, to je pro tebe.“
Tony mi podává malý váček, ve kterém je několik kulek. Některé náboje jsou ostré, jiné jen pouhé nábojnice.
„Posbíral jsem je kolem domu. Ukaž je mladým ve Francii, aby si uvědomili, co tady prožíváme. Podívej na tuhle. Jakmile zasáhne svůj cíl, rozpadá se na dvě části. Když to dostaneš do břicha, budeš mít vepředu jen malou dírku, ale obrovskou vzadu. Podívej, ještě jedna a tahle, ta prorazí i beton. A tahle vybuchne jako granát.“
Beru kulky do dlaně.

Na druhou stranu je třeba zvážit možnost, že si René-Luc na nic (moc) nehraje, ale opravdu je v jeho životě všechno jen černé nebo bílé bez odstínů šedi. Některé pasáže jsou nepochybně inspirativní. Bohužel občas člověk narazí i na poněkud svéráznou nebo přímo mylnou interpretaci evangelia. Ne, apoštolové nebyli do jednoho celibátníci (srov. str. 104) – kde by hrome jinak Šimon-Petr splašil tchýni? – a Ježíš na ně nevkládal ruce, aby je vysvětil na kněze (srov. str. 119), ledaže by snad ve Francii měli nějaký novější překlad Bible…

Celkově lze říci, že kniha Vychoval mě gangster rozhodně stojí za přečtení. Hodí se ale více pro ty, co nemají výhrady ani špatné zkušenosti s členy církve a žijí svou víru čistě, upřímně, bez pochybností a větších problémů. Prostě nejsou hyperkritičtí remcalové jako já. :)

Každé povolání má svou vlastní cestu, ať už jde o zasvěcený život, nebo o manželství. Pro někoho je to víceméně jasné už od začátku, ale jisté je, že pro všechny je to cesta, na které nemáme žádnou jistou, pokud nepostupujeme vpřed.
Až příliš často očekáváme, že Bůh bude jako maják. Pevný světelný bod na dalekém obzoru, ke kterému budeme směřovat s bárkou svého života navzdory bouřím, mlze nebo noci. A dokud jsme to světlo majáku v dálce nerozpoznali, máme strach vydat se na cestu. Bůh nám dává světlo, ale ne takový světlomet jako na námořním majáku, spíš takové světélko jako na kole! Bůh dává světlo tak na čtyři pět metrů před nás, dává mi ho dnes, za předpokladu, že na kole šlapu. Když přestanu šlapat, dynamo se zastaví a světlo je fuč!

—-

René-Luc: Vychoval mě gangster
Z francouzského originálu: Dieu en plein coeur
Vydalo: Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří
Rok: 2013
Formát: 152 stran

—-

pere-rene-luc-giran3

zdroj: http://www.aed-france.org

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: