Posláno autorem: Vesper | 17.7.2014

Zasl/raná pošta / Going Postal

„Jediný problém se světlými zítřky je ten, že nejdřív musíte přežít tu noc před nimi.“

Komedie/Fantasy/Dobrodružný

Velká Británie 2010

Režie: Jon Jones

Hudba: John Lunn

Hrají: David Suchet, Charles Dance, Claire Foy, Richard Coyle, Tamsin Greig, Steve Pemberton, Andrew Sachs, Ingrid Bolsø Berdal, Paul Barber, Terry Pratchett, Ben Crompton, Matt Devere, Timothy West

Britská dobrodružná fantasy komedie je adaptací románu spisovatele Terryho Pratchetta, jehož hrdinou je notorický podvodník a padělatel Vlahoš von Rosret (Richard Coyle). Všechno mu vychází a svými vynalézavými zločiny získal už obrovské množství peněz. Jenže na každého jednou dojde. Vlahoš je zatčen a po vlastní popravě se neprobouzí v pekle, nýbrž v kanceláři lorda Vetinariho (Charles Dance). Ten mu učiní nabídku, kterou nelze odmítnout. Vlahoš dostane za úkol obnovit ankh-morporský Poštovní úřad. Za zády má neustále pana Pumpu (Marnix Van Den Broeke), golema, který má za úkol udržet ho naživu i proti jeho vůli, a k ruce vysloužilého pošťáka Grešleho (Andrew Sachs) a mladého Slavoje (Ian Bonar), jehož vášní je sbírání špendlíků. Největším konkurentem Pošty je semaforová Velká linka, kterou vede nebezpečný Nadosah Pozlátko (David Suchet). Vlahoš se také seznámí s ne tak úplně křehkou slečnou Srdénkovou (Claire Foy), vůdčí osobností společnosti chránící práva golemů, která má s Pozlátkem nevyřízené účty. (srv. oficiální text distributora)

Jsem si vědoma skutečnosti, že se touto recenzí pouštím na ultratenký led. Zeměplochu mám načtenou jen ze 3/4 a do znalce mám stejně daleko jako Zatracený Hlupec Johnson k Leonardovi da Quirm. Navíc všechny díly, které jsem četla, jsem četla jenom jednou – až na Pátého elefanta (2x), Sekáče (3x) a Noční hlídku (48x). Navíc nejenže dílo Terryho Pratchetta nekriticky neuctívám, pouze upřímně obdivuji, ale dokonce některé jeho knihy preferuji více a některé méně. Z postav mě nejvíce okouzlil Smrť, jemuž nic lidského není cizí, a jeho koník Truhlík, který je skutečný, aby mu nepadala hlava, pak lord Vetinari a jeho smradlavý hafan Hafal a nakonec lady Sibyla, chovatelka bahenních dráčků a okouzlující manželka kapitána Samuela Elánia. Z živočišných druhů mě nejvíc zajímají vlkodlaci a Noby Nóblhóh. :)

Tímto dlouhým úvodem jsem chtěla sdělit prostou skutečnost, že v následujícím textu se nehodlám věnovat podrobnému vědeckému srovnávání knižní předlohy a filmové adaptace. Důvod, proč jsem se rozhodla se k Zasl/rané poště po letech vrátit, nesouvisí s Plochou, spočívající na hřbetě čtyř slonů, kteří stojí na krunýři vesmírné želvy A’Tuin, ale se skutečností, že jsem nedávno viděla Poirotův poslední případ a utrpěla trauma srovnatelné s Posledním výstřelem rudého bratra. Potřebovala jsem tedy v rámci terapie urychleně zhlédnout jiný film, kde hraje David Suchet, abych se ujistila, že ta nešťastná epizoda na zámku Styles byl jen ošklivý sen.

V Zasl/rané poště je ale mnohem víc, než (jen) on, a proto jsem se rozhodla zaznamenat své dojmy budoucím generacím.

Originální název Going Postal je obdobná slovní hříčka jako Zasl/raná pošta: znamená jednak „došlá pošta“, jednak (v americké angličtině) „strašně se naštvat“ (v českém vydání je na obálce knihy písmeno „r“ přelepeno poloprůhlednou známkou s písmenem „l“, takže lze název číst, jak je libo :). Úvodní titulky mi mimoděk připomněly titulky z Karlíka a továrny na čokoládu od Tima Burtona. Musím říct, že na televizní film je výprava Zasl/rané pošty poměrně velkorysá. Výhradu mám jen ke komparzu – v ulicích Ankh-Morporku se to hemží lidmi, ale trolla nebo trpaslíka aby jeden pohledal. Film je rozdělený na dvě části, ale díky dobře napsanému scénáři a absenci hluchých míst není problém absolvovat je v jednom tahu.

„Vždycky jsem věděl, že bohové mají smysl pro humor,“ říká v úvodu Vlahoš von Rosret (v originále Moist von Lipwig), který však dlouho nemá ani páru, že se obětí božského kanadského žertíku stal on sám. Perspektivní firmu o jednom zaměstnanci krádeže-triky-podvody-padělky dovede k rychlému krachu jeho zatčení a rozsudek smrti, který však na poslední chvíli zvrátí Vlahošův anděl – ehm – strážce v podobě patricije Vetinariho, který mu dá na výběr mezi poštmistrovskou čapkou nebo vyhazovem. Vlahoš ovšem netuší, že přijetím hozené rukavice na sebe vzal nejen prakticky nesplnitelný úkol vzkříšení práchnivějícího úřadu, ale že bude muset zároveň čelit svému svědomí, hliněnému sociálnímu kurátorovi, lásce s mnoha překážkami a především konkurentovi nejtvrdšímu ze všech, který mu pořádně zatopí.

Onen protivník se jmenuje Nadosah Pozlátko (Reacher Gilt), který nevěří na anděly, z lorda Vetinariho si nic nedělá, bohové ho štvou a navíc je (mj.) i geniálním obchodníkem, obratným diplomatem, marketingovým expertem a provozovatelem Velké linky semaforů, které jsou schopny doručit cokoli kamkoli, nemají-li ovšem poruchu. Pan Pozlátko je navíc i příkladným zaměstnavatelem, který ví, kdy je pravá chvíle prohodit slovo „bonus“ (= „Peníze, kterými zamáváte před nosem, jsou mnohem účinnější než peníze, které dáte.“), kdy naopak někoho „osvítit“, anebo rovnou vyhodit. Doslova.

Brzy po znovuotevření Pošty vzplane mezi von Rosretem a Pozlátkem urputný boj, který nakonec skončí závodem na semafory a na smrt. Nejprve to ale obě strany zkouší tradičními prostředky – Pozlátko pošle na von Rosreta nájemného vraha – bánšího Tragoječe (který mimochodem vypadá jako bratranec upírů z dvojky Bladea, jen se trochu víc potí) a nebojí se sáhnout ani po špinavých metodách jako jsou sirky nebo reklama. („Zaujmout dav blýskavou cetkou. Myslím, že slušný výraz pro to je marketing.“) Ovšem zatímco Vlahoš neváhá obrátit se ve svých potížích na jednoho z mnoha zeměplošských bohů, Nadosah shrnuje své náboženské vyznání do jediné teze: „Jak se bohové opovažují stát proti mně?! Nepamatuji si, že bych jim to dovolil.“ Von Rosretova návštěva v chrámu krokodýlího boha Offlera patří k nejlepším momentům filmu, a proto si dovolím část uzenkové teologie ocitovat.

Vlahoš: „Řekněte mi, jak se vlastně ty uzenky dostanou tam nahoru?“
kněz: „Opékáním. Dar uzenek stoupá k Offlerovi, posvátnému krokodýlovi, prostřednictvím čichu.“
Vlahoš: „A vy pak… sníte tu uzenku.“
kněz: „To je běžný omyl. Pravá uzenkovitost odchází k Offlerovi. On pozře… podstatu uzenek. Zatímco my kněží konzumujeme jenom jejich hmotnou schránku.“
Vlahoš: „To vysvětluje, proč bývá vůně uzenek vždycky lepší než jejich skutečná chuť, že?“
kněz: „Vy jste měl být teolog.“

Další z mnoha problémů, na které Vlahoš von Rosret ani omylem nestačí, je krásná Krasomila Adoráta Srdénková (Adora Belle Dearheart), dívka s až bolestivě pichlavým… chováním a navíc právoplatná dědička Velké linky, jejíhož otce Vlahoš ve zlatých dobách podvodnických přivedl na buben. Dívka, do které je zamilován a která není ani omylem zamilována do něj. Slečna Srdénková je vedle pana Pozlátka jednoznačně nejzajímavější postavou – chvílemi se chová jako čistokrevná domina a celkově mi hodně připomínala Vesper Lynd – oblečením, líčením i vystupováním. Adoráta je bojovnicí za práva golemů a mimoto má pod palcem Zelenou příseru, záškodnickou partu nerdů, která se pokouší zavirovat semaforovou síť. (Český překlad je údajně narážkou na Zelenou příšeru, tajemného sabotéra chlapeckého tábora, z knihy Jaroslava Foglara Hoši od Bobří řeky. Originální název Smoking GNU – „kouřící pakůň“ – je rovněž slovní hříčka, zdánlivý překlep ze smoking gun – „kouřící zbraň“  – metaforický výraz pro „nezvratný důkaz“, která je pro změnu narážkou na svobodný operační systém GNU.)

Ruku v ruce se zjištěním, kolika lidem zkazil svými podvody život, Vlahošovo svědomí vrací úder formou děsivých nočních můr/halucinací, kdy se topí v moři dopisů a vidí tragické osudy svých obětí. Tyto pasáže jsou v důsledku skutečně děsivé. Zároveň ale hrdina zjišťuje, že vylepšit někomu život naopak může být docela fajn. Morální poselství snímek naštěstí předává stejně diskrétně jako soukromé psaníčko.

Je jen málo toho, co mi na filmu vadilo, vytkla bych jen pojetí Hlídky, která se v několika scénách vyskytuje. Jak se zdá, že velitelkou je Angua, ale k tomu došlo zřejmě v rámci genderového vyvážení. Co ale považuji za skutečně hrubou chybu je její přeměna při prvním zatýkání Vlahoše von Rosreta. Něco takového je samozřejmě do nebe volající nesmysl (jak známo, přeměna vlkodlaka musí probíhat v soukromí a Angua na svou lykantropii nikdy zbytečně neupozorňovala – natož aby vrčela na ulici – a vlčí podobu aktivně využívala jen výjimečně). Za poněkud problematický lze označit i zjev pana Tragoječe. Do scénáře se bohužel nevešel Smrť ani třídička pošty, legendární to dílo výše zmíněného Z. H. Johnsona, který se „v tomto stroji pokusil vytvořit kruh, u kterého se π rovná třem, což mělo za následek narušení kontinua časoprostoru a několik drobnějších závad podobného druhu“. Setkáme se alespoň s arcikancléřem Neviditelné univerzity Vzoromilem Výsměškem („jen akademik dokáže najít zjevné a prohlásit to za moudrost“), který je navous stejný jako na kresbách Pratchettova dvorního ilustrátora Paula Kidbyho.

Zasl/raná pošta v mém případě účel splnila. David Suchet je v roli Nadosaha Pozlátka velkolepý a očividně si roli padoucha užívá. Líbili se mi i ostatní herci – zvlášť Claire Foy, která mi připomínala Reese Witherspoon, a distingovaný Charles Dance coby Vetinari (sice jsem si ho vždycky představovala jako bruneta, ale budiž). Navíc jsem si připomněla, jak osvěžující je Pratchettův svět i humor. Asi ještě opráším Otce prasátek. :)

 —-

going postal 1  going postal 2  going postal 3

zdroj: © 2010 Home Box Office

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: