Posláno autorem: Vesper | 20.5.2014

S GPSkou navěky NE a nikdy jinak

Jedním z předpokladů dožití se vyššího věku – kromě vyhýbání se německým romantickým filmům a maniodepresivním mamutům – je přijmout fakt, že život většiny z nás je cyklus stereotypního střídání pohrom, které nás mají zocelit, a období, kdy se neděje nic, a my se zas smíme trochu odcelit. Já si po poslední etapě slibuji minimálně pohled z oceli v sametovém oku.

Co v květnu, co doma, co v práci, navíc když máme auto and a cunning plan. A tak jsme s kamarády Argem, Jetem a Kamou vyrazili do Itálie. Vůdčí názorovou autoritou byl samozvolen Arg, protože byl v naší skupině ze všech neexistujících velitelů ten nejuznávanější, a to auto je jeho. Zdědil ho s velkou slávou před pár týdny, a z jeho popisu jsme pochopili, že nás čekají nekonečné orgie v nesnesitelně úžasném fáru s bohyní hojnosti na palubě. A stihl nás spravedlivý trest. Ačkoli jsme vyráželi pod milosrdným pláštěm temnoty, brzy vyšlo na světlo, že to není kabriolet ani limuzína, ale popelnice. A to není míněno zle, abyste si nemysleli. Barva – tedy pokud se mi to z těch několika prosvítajících centimetrů podařilo určit – jen přesně odpovídá odstínu kontejnerů na tříděný papír. Bývalý majitel pravděpodobně skonal při pádu do bažiny, soudě podle stavu karoserie. Zadní sedadla měla výhodu soukromí, protože zadní sklo bylo kompletně neprůhledné, a měkkých potahů, neboť byly plné psích chlupů. Topení nehřálo (zato ventilačka fungovala znamenitě), ale podlaha z udusané hlíny v noci hřeje hezky. Je ovšem také nutno přiznat, že vzhled povozu jsme my jakožto osádka příliš nevylepšili – jedli v něm, spali, a dámská část se i česala, jednoduše proto, že jsme občas najeli i přes 15 hodin v kuse. Arg na jakékoli připomínky k designu nového plechového miláčka reagoval stejně jako černá díra, když do ní hodíte meruňku; až poté, co jsme vzbudili soucit nejen našich hostitelů, ale i zaměstnanců několika čerpacích zařízení a strážců zákona, podlehl, a na důkaz dobré vůle lehce opucoval usmoleným kapesníkem přední světla.

V Alpách cestou tam notně pršelo, a mě by vážně zajímalo, co Rakušákům vlastně padá z oblohy, protože na vzhledu našeho přibližovadla se to nepodepsalo ani v nejmenším. Na zpáteční cestě zas byla pořádná mlha, ale na dálnici nám popravdě moc epesně boží nepřipadala. V Itálii jsme měli celou dobu krásně, a tak jsme se mohli kochat postupně se zvedající malebnou krajinou od Pádu dolů, poli kvetoucích vlčích máků a opojnými představami, jak přijedeme pomoci těm dobrým lidem se sklizní.

Nejšpinavější auto ve střední Evropě nakonec bylo nejmenším z našich problémů, a to i přes postupná zjištění, že se při rychlosti přes sto třicet viklá zadní kolo, nádrž na LPG dělá při startu ratatabum a podlá kontrolka oleje neříká pravdu (who cares – kdo maže, ten jede). Základní problém naší výpravy sice tkvěl v autě, ale auto samotné v tom bylo nevinně.

Díky práci pod Dunivým Hromem nemám absolutně vůbec žádný problém ráda sama přijmout dogma pravdu má Náčelník!, a ani s jinými autoritami nemám větší potíže za předpokladu, že mě tyto nechají dělat, co si zamanu. Zato mám problém s lidmi, kteří tomu, co říká televize, internet, rádio, nebo – no ano, například GPS navigace do auta – věří víc než objektivní realitě, empirickým důkazům i zdravému rozumu. Bohužel podobných jedinců je dost, a náhodou jsme jednoho takového měli na palubě a vlastnil klíčky od zapalování.

S Jetem se známe už spoustu let, a dobře si pamatujeme na doby, kdy Arg dostal svůj první mobilní telefon, a pak dlouhou dobu kráčel životem zcela slepý ke krásám světa, lidstva i vesmíru, neboť neustále hledal a kontroloval signál a počítal čárky. I taková procházka po přírodě v plném květu se pak stávala záležitostí dosti náročnou, protože Argovy příspěvky do konverzace se nesly výhradně v duchu: „tady je!“, „tady není!“, „au! – blbej strom!“. Až nyní jsme si s Jetem uvědomili, že to vlastně byly pohodové časy, a společně psychicky podporovali Kamu, která nás v té době ještě neznala, a nenesla úplně dobře, že v naší skupině má nyní hlavní slovo plastová krabička s inteligenčním potenciálem dítěte zrozeného z lásky vesnického idiota a nadprůměrně inteligentní ovce.

Naši hostitelé nás předem instruovali, že máme dojet k jedné vesničce v samém podhůří, z níž pak vede jediná dobře značená cesta k nim nahoru. Arg ovšem tento argument nemilosrdně přebil trumfem v podobě souřadnice vydolované z Google maps, a protože právě řídil a cesta nebyla vhodná na hádky, odevzdali jsme se do jeho (z)vůle. Až po desítkách kilometrů po křivolakých stezkách, kam guma Pirelli nevkročila, nás navigace dovedla do cíle. Bylo to pěkné rovné místo, až na to, že bylo položeno svisle. Tu povstaly ženy jako jeden muž, a začaly se dovolávat starořímského Audiatur et altera pars, prosazovat okamžitou personální změnu na řidičském stolci a urychlené vyhledání lidského obydlí, kde by nám poradili, nebo nás nechali přenocovat. Podpořil je i Jet, a tak jsme nakonec zaklepali na jednu osamělou pastoušku, kde nás informovali, že jsme v nesprávných horách.

Následující hodiny byly příkladnou demonstrací Cimrmanovy frustrační kompozice: napětí bylo neustále stupňováno pravidelným střídáním fází očekávání a zklamání. Až konečně jsme se – spíš omylem – trefili do místa určení. Byla hluboká, hluboká noc a naši hostitelé, kteří v náš příjezd již nedoufali, se nemohli vynadivit, jak jsme se mohli ztratit, a když ráno viděli naše auto, jak jsme mohli dojet. Jídlo a spaní bylo báječné, ale Kama a já jsme z toho příliš neměly, neboť naše rozpoložení z nekonečného šněrování zatáček nad strmými srázy bylo poněkud nauseální. Arg je totiž ten typ muže, který čím víc bloudí, tím víc šlape na plyn.

V horách bylo nádherně. Vesničky a osamělá stavení zdánlivě náhodně roztroušená po svazích, cesty z bílého štěrku, horská květena a ještěrky. Na procházku se dá jít kterýmkoli směrem, a člověk si sem tam připomene, že dolů to jde vždycky snadněji. V těsném sousedství pozemků našich hostitelů provozoval někdo z daleké vesnice chov divokých čuňat, což jsem naštěstí zjistila až při odjezdu. Zvukové projevy prasosaurů jsem totiž, coby zkušený zoolog-teoretik, celou dobu přisuzovala nějaké lokální odrůdě skotu.

Cestou zpátky jsme se rozhodli stavit v Benátkách. Část posádky se sice nerozhodla úplně dobrovolně, ale Vesperka se na moře těšila jak poník na kedlubnu a tak se jelo. Ukázalo se, že vzduch tam voní pořád stejně slaně a legendární mámivě růžové soumraky jsou stále stejně nádherné, a i nadále je tu ono zvláštní kouzlo vzdálenosti hor a nejtěsnější blízkosti moře, jakou si jen město může přát. Jak se poeticky vyjádřil Remarque: tady člověka nic nedrtí, všechno jej hladí. Dlužno podotknout, že jsem už v Benátkách byla vícekrát, v různých dobách a s různými lidmi, ale nejnovější zážitky byly poněkud méně idylické.

Jednak jsme kvůli naší milé navigaci přijeli až po setmění. (Arg: „Jak se jmenovalo to parkoviště, kde jsme stáli posledně? Leonarda da Vinci?“ Jet: „To je letiště v Římě.“ Arg: „Ale tady by se třeba nějaký parkoviště tak mohlo jmenovat, ne? ZADÁM TO DO GPSKY.“) Zpoždění by ale zvlášť nevadilo, kdybychom se jen prošli nebo projeli po Canal Grande, dali si zmrzlinu nebo pizzu, sledovali světla tančící na hladině a šplouchání vln, naslouchali volání gondoliérů a hádky turistů a snášeli otravování pouličních prodavačů cetek, tretek, kytek a svítítek. Ale my ne. My se rozhodli zajít ke sv. Marcovi, protože Arg chtěl mermomocí dovnitř, jakkoli by to v tuto hodinu znamenalo vysklít okno nebo se prokopat z náměstí. Trefili jsme tam všichni, každý znal ovšem jinou zkratku, a tak jsme se samozřejmě ztratili. Mimochodem, pokud to nevíte, v onom krásném bludišti úzkých a uzoučkých a ještě užších uliček, za dne plných krámků, ruchu, ovoce, suvenýrů, černochů, masek, skla, květin na oknech a visícího prádla, je v noci tma jako v tunelu. Arg měl GPSku a Jet názor, že se musíme řídit podle cedulí se šipkami. Jenže ať tak, či tak, pořád jsme chodili v kruhu, a nakonec jsme zastavili náhodného kolemjdoucího padre, jehož kolárek se chvála Bohu zableskl ve světle displeje. Byl moc milý a vesele nám vysvětlil, že cedule jsou správně, jen ty šipky někdo z legrace překreslil. Znovu jsme tedy dali šanci navigaci, neboť se už blížila půlnoc a my museli stihnout poslední vlak, který by nás odvezl k autu. Nezklamala, dovedla nás na jedno náměstíčko, kde byla pro změnu tma jako v pytli a Jet do čehosi šlápl. „Ve vlastním zájmu doufejte, že to byla zmrzlina,“ konstatoval zlověstně, „v pantoflích řídit nebudu.“

Vlak jsme nakonec nestihli, protože vůbec nejel. Tryskem přes jeden most se nám ale podařilo nasáčkovat se do autobusu, který jel místo něho. Byl plný Arabů, kteří se tvářili, že si nás dají k snídani a spláchnou do septiku ještě před obědem a Arg tam neměl signál, tudíž ržál jako nervózní mustang. Náš vrak ale čekal na svém místě, a tak jsme s prvními minutami nového dne vyrazili k domovu s heslem „kdo bude v Čechách poslední, je pukavec“. Nad ránem řídil Arg a my ostatní spali, takže jsme pak strávili moc hezký den poznáváním krás Vídně.

 

1604788_10152069798404230_1458384178_n

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: