Posláno autorem: Vesper | 3.4.2014

Vyhlídka na moře (pohádka)

Za sedmero horami a sedmero řekami, na samém břehu nekonečného moře žily dvě sestry. Mladší se jmenovala Mina a starší Maya. Bydlely ve velkém domě na útesu, který čněl z břehu jako vyviklaný zub a vrhal na neklidnou hladinu pod sebou hluboký stín. Z pevniny vypadal dům jako jiná obydlí toho kraje, postavená z hrubě opracovaného bílého kamene, z mořské strany by ale klidně mohl připomínat starobylý antický chrám, kdyby se našel někdo, kdo by na něj odtud pohleděl. Moře mělo v těchto místech neklidnou a náladovou povahu, takže ani námořníci se sem často neodvažovali. Na souši dům obklopovaly vysoké kopce pokryté pečlivě obdělávanými vinicemi, které hovořily s mořem ozvěnou vlnobití.

Na střeše si rozpustilý slaný vítr hrál na honěnou se svými lenošivými bratry z pevniny a hvízdal na ně skrze škvíry, dole pod útesem se zpěněná voda co chvíli rozpadala na tisíce střípků, které se v příští chvíli opět znovu spojovaly dohromady, jako děti, co při hře utíkají tam a zpátky a chytají se přitom za ruce. Bílý palác ale zůstával tichý a nehybný, netečný k parnu dne i sametovému plášti noci. I obě sestry se zpravidla chovaly tiše, jakoby se bály, že jakýkoli hlasitější zvuk by mohl narušit křehkou rovnováhu domu a zachvět jeho stěnami. A dny ubíhaly jeden po druhém a třetí po čtvrtém, nebo se to alespoň tak zdálo, protože v osamění čas plyne svým vlastním a nijak překotným tempem.

Přestože spolu obě sestry vedly delší rozhovory jen zřídkakdy, neznamenalo to, že by se neměly rády. Obě však měly stále co na práci a navíc v tichém domě nebylo příliš mnoho námětů, o kterých by se dalo mluvit. Dělaly si navzájem společnost a nezdálo se, že by jim jejich osamělost v nejmenším vadila, nebo jim mlčení bílého domu připadalo tíživé. Byly půvabné, usměvavé, pracovité a jistě by byly i velmi pohostinné, kdyby je někdo přišel navštívit. Jenže nepřišel.

Pokud bychom přeci jen chtěli obě sestry porovnávat, museli bychom říci, že Mina, přestože byla mladší, se k péči o společný domov stavěla mnohem zodpovědněji, a v práci byla mnohem pečlivější a důslednější než Maya, která často projevovala zvláštní neklid a nesoustředěnost, jako by byla duchem někde jinde a daleko. Nezřídka ji sestra přistihla, jak upřeně hledí ven na moře a její pohled se ztrácí v mlhách za obzorem. Praktická Mina si v takových chvílích často pomyslela, že její sestra je nenapravitelně romantická, když se dokáže tak často dívat například na západ slunce, který, pravda, je krásný, ale koneckonců se opakuje každý den, a to se přeci i největší nádhera omrzí.

Jednou, když měly za sebou zvlášť namáhavý den, a Maya se zvláštním napětím znovu sledovala, jak planoucí kotouč uhasíná v oceánu, došla Mině trpělivost a tázala se sestry, co mají tyto její kratochvíle znamenat. Mayu zvuk jejího hlasu vytrhl ze snění a podívala se po Mině pohledem ještě oslněným posledními paprsky umírajícího dne. „Přemýšlím, co slunce dělá pod vodou,“ odpověděla.

„Slunce nedělá pod vodou nic,“ odsekla Mina podrážděně. „Prostě zhasne. V moři z něho nezbyde ani památky.“ „Tomu nevěřím,“ pravila Maya a znovu se zadívala ven. Mina si v duchu povzdechla. Neměla ve zvyku a ani v úmyslu se se sestrou hádat, ale setrvávání ve snech se jí příčilo. Vždyť k čemu přemýšlet o něčem, co není?

„Vzpomeň si, jak jsme jednou sledovaly bouři nad mořem. Blesky sjížděly do vody – a vůbec nic se nestalo. Voda je nakonec všechny uhasila a bouřka odtáhla s nepořízenou.“ „Moře se tehdy hněvalo,“ podotkla Maya, „vzpomínám si, že vlny byly tak veliké, že dosahovaly skoro až našemu balkonu.“ Mina neodpověděla. Vlastně by na tu příhodu nejraději zapomněla. Hromy duněly tehdy tak hlasitě, až se bílý dům otřásal v základech a sténal hrůzou. A Mina tehdy trnula strachy, že se s nimi zřítí rovnou do moře.

„Ráda bych se podívala do moře,“ pronesla Maya zamyšleně, která si sestřina pohnutí nevšimla. Slyšela jsem, že pod hladinou je jiný svět, plný zvláštních zvířat, rostlin, útvarů a bytostí, které nikdo ze země nespatřil.“ „Blázníš?“ Mina se začínala opravdu zlobit. „Takové věci pusť z hlavy! Moře je nebezpečné, a kdo si s ním zahrává, toho pohltí navěky. Patříš na zem, stejně jako já, a opustit zemi, znamená vrhnout se do neštěstí.“ „Přeháníš,“ oponovala jí klidně Maya. „Myslím, že moře se jen tak tváří. Dělá veliký hluk a občas se velmi rozbouří právě proto, aby z něho šel strach a jeho obyvatelé mohli žít v klidu a míru.“ „A tebe nikdy nenapadlo, že varování neexistují pro nic za nic?“ tázala se Mina ostře. „Jistěže moře má své obyvatele, a tito chtějí mít svůj klid, nejrozumnější je nechat je na pokoji. Nemůže být pochyb o tom, že jsou to nestvůry, nemyslitelně velké a nepředstavitelně děsivé. Copak si nepamatuješ, jak jsme jednou zahlédly velrybu? Jsem přesvědčena, že moře je plné ještě horších oblud, které se ani neodváží na světlo denní.“ Maya mlčela. Dobře si na velrybu pamatovala, i když ji zahlédla jen na krátký okamžik. Připadala jí překrásná. Obrovská ano, ale překrásná. A copak tvor, obdařený tak štědrou porcí půvabu může být zlý? Velryba by svou ohromnou tlamou jistě dokázala jedním polknutím pohltit polovinu mořské říše, ale co by z toho měla? Možná velryby naopak jedí něco úplně jiného, anebo žijí jenom z vody.

„Copak ty si nikdy ani nepředstavuješ, že bys to zkusila?“ obrátila se na sestru. „Mohly bychom se tam podívat spolu a zjistit, jak to s těmi velrybami opravdu je. Co říkáš?“ Mina se otřásla. „Svého času jsem o tom také uvažovala,“ připustila nerada. „Byla jsem jako ty a myslela si, že za plotem je tráva zelenější. Ale pak jsem poznala, že sny jsou sice hezká věc, ale když se za nimi skutečně vydáš, už není návratu. Možná je tam venku opravdu nebe, možná ne. Ale nevede odtamtud cesta zpátky.“ „A tak jsi raději přesvědčila samu sebe, že je tam peklo,“ řekla Maya smutně. Znovu se podívala na moře a pak se rozhlédla po jejich domově. Neřekla už nic.

Dalšího rána se Mina probudila později než obvykle. Dům byl tichý jako obyčejně, ale Mině se zdálo, že je tichý ještě nějak jinak. Marně se pokoušela přijít na to, co se změnilo. Moře mělo toho dne azurovou barvu, která soutěžila s oblohou, a v klidném letním dnu se jen mírně pohupovalo. Hřejivý vánek škádlil vinnou révu, tahal ji za úponky a nakukoval pod listy. A Maya byla pryč.

Vydala se za tajemstvími moře. A co nakonec zjistila? Třeba že pod jeho hladinou se skutečně skrývá jiný svět, který není ani nebem ani peklem, ale je krásný i nebezpečný zároveň. Objevila, že s blesky je to jako s duhou – kam se na dně zabodnou, tam je ukrytý poklad. Uviděla také, že slunce se v oceánu neutopí, jenom v noci, když tvorové země spí, dělá den pro ty pod vodou. Poznala, že pod vodou opravdu existují zvláštní zvířata, rostliny, útvary a bytosti, které nikdo ze země nespatřil, a že někteří jsou dobří, někteří špatní a většina není ani ryba ani rak. Tak trochu jako na suchu.

A Mina? Ta žila dál v bílém paláci, který byl nyní ještě tišší, s vyhlídkou na moře, se vzpomínkami na bouři a na velrybu a s ujišťováním, že nemá smysl brát odvahu do hrsti a pouštět se do neznámých vod, protože tyto jsou jistě kalné. Jen si čas od času kladla v hloubi srdce otázku, jak moc se asi Maya musela odrazit ode dna akvária, když z balkonu skákala do moře.

—-

P. S.: vzdělanci jistě pointu odhadli předem podle zvolených jmen: Mina znamená v sanskrtu „ryba“ a Maya pochází z hebrejského slova „mayim“ = „voda“.

V rámci mé práce mi rukama, očima a hlavou procházejí stovky a tisíce fotek. Aby se mi z toho úplně nezavařily obvody, rozhodla jsem se na deset svých oblíbených napsat deset pohádek. Tohle byla třetí z nich. Předchozí najdete zde: Gorazd – prasátko kriminálník, O Tirákovi a Tříkolce

—-

vyhlidka na more

foto: v

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: