Posláno autorem: Vesper | 17.3.2014

Gorazd – prasátko kriminálník (pohádka)

Žilo, bylo, rylo jednou jedno prasátko a to prasátko se jmenovalo Gorazd. Kromě toho divného jména, které ale zřejmě připadalo divné jen jemu, protože prasátka obvykle nemají ve zvyku pozastavovat se nad jmény druhých, dostalo do vínku celou spoustu sourozenců. Gorazd byl prostřední, a to úplně, narodil se totiž po třech svých bratrech a před třemi sestrami. A jak už to tak bývá, na prostředníčky se často zapomíná, a ani Gorazd nebyl výjimkou. To ale neznamená, že by byl obyčejný. Naopak. Z té chrochtající čeládky měl po těle nejvýraznější proužky a v povaze největší sklony k rochnění se v blátě. Dokonce i jeho maminka říkala, že je čuně.

O Gorazdově otci toho nikdo mnoho nevěděl, ale povídalo se, že to prý bylo hrozné prase. Gorazd po něm zdědil velikou šedou hlavu, která jakoby k jeho hubenému tělíčku ani nepatřila. Nejspíš by kvůli tomu zakusil nemálo posměšků, kdyby se ovšem našel někdo, kdo by byl natolik hloupý, aby se mu posmíval. Gorazd byl totiž pořádný vztekloun. I na divočáka.

Snad to bylo právě tím, že byl prostřední a připadal si v tlupě sourozenců jako kůl v plotě, v každém případě na sebe upozorňoval, jak se dalo a byl schopen kdejaké šílenosti, jen aby byl nej. Lhostejno v čem, ale většinou v lumpárnách. A tak byl Gorazd obvykle nejen nejšpinavější prasátko široko daleko, ale také nejzlobivější, nejvzteklejší a nejrýpavější. A když jeho maminka viděla, že její napomenutí přicházejí vniveč, zvýšila laťku a začala prorokovat, že Gorazd roste pro kriminál.

Gorazdovi to bylo u oháňky. Dokonce mu to někde v hloubi jeho kňouřího srdíčka lichotilo. V jejich rodině, pokud věděl, to nikdo až za mříže nedotáhl. Má tedy předpoklady být v něčem skutečně a definitivně první! Jediná potíž tkvěla v tom, že nevěděl, jak na to.

„Když něco nevím, tak se zeptám,“ říkává se. Když někdo z lesa něco neví, jde se zeptat moudré sovy. Jednou v podvečer se tedy Gorazd nenápadně vypařil z rodinné bahenní koupele a metelil si to za ní. Sova se právě probudila a časného návštěvníka nevítala zrovna s otevřenou náručí. „Co tady tak brzy pohledáváš, pašíku?“ zívla a načechrávala si zobákem peří. „Zapomněl jsi, že ať sova vstane kdykoli, probudí se až v devět?“ „Nezapomněl,“ odpověděl Gorazd, který zapomněl, a se sklopenýma ušima čekal, až si sova uvaří kávu a přichystá myší toast. „Potřeboval bych poradit,“ osmělil se pak. Sova k němu otočila hlavu. „Tak povídej.“ „Chtěl bych se stát kriminálníkem, ale nevím, jak se to dělá,“ vyklopil Gorazd. Sova si ho chvíli měřila kulatýma očima, které měly tu zvláštní vlastnost, že čím déle jste se do nich dívali, tím se zdály být větší. Gorazdovi připadaly jako dva obrovské koláče a ulevilo se mu, když se sova vrátila ke své snídani a koláče přestaly kynout. „To není žádný problém, hochu,“ řekla sova, „tohle nebyl ostatně nikdy problém, ale dnešní doba nabízí nekonečné množství možností tomu, kdo má o tento druh kariéry zájem.“ Gorazd se snažil tvářit inteligentně, což bylo neklamnou známkou toho, že ničemu nerozumí. „Dřív bylo potřeba někoho přinejmenším přepadnout nebo zabít,“ vysvětlovala sova mezi doušky kávy, „dnes nic tak namáhavého dělat nemusíš. Stačí ukrást peněženku.“ „To mi připadá málo,“ namítl Gorazd. „Vezmeš málo, hodně dostaneš,“ poučovala ho sova. „Ale jestli chceš vyfasovat víc než jen zdarma byt a stravu, ale aby si tě třeba všimly i noviny nebo dokonce máma, pak bych ti doporučila vykrást banku.“ Gorazdovi se nadšením rozzářily oči a ocásek roztočil proti směru hodinových ručiček. „To je nápad! Díky, moudrá sovo.“

Gorazd byl čuník činu. Od maminky si za pozdní příchod vysloužil rýpanec pod žebra, a přestože byl zasloužený, začal hrát uraženého a další den odmítl jít s ostatními na bukvice. Maminka měla plno práce s ostatní havětí, a vůbec jí nevadilo nechat malého trucouna pro jednou doma. Když všichni odešli, pustil se Gorazd do důkladné prohlídky brlohu. Chvíli trvalo, než v tom chlívku našel, co hledal – černou ponožku, co si před časem odnesl jako suvenýr z batohu jednoho trampa, kterého se sourozenci zahnal na strom. Popadl ji do tlamičky a hasil si to do města.

Banku našel docela snadno. Ve městech je totiž víc bank než čeho jiného, možná dokonce víc než lidí. Před vchodem si Gorazd natáhl na hlavu ponožku, pořádně zahrabal předními kopýtky, aby si dodal odvahy, a vletěl dovnitř jako pumlíč. Vlastně mnohem rychleji, než sám plánoval. Skleněné dveře totiž nerozrazil, jak měl původně v plánu, protože se před ním naschvál samy otevřely, a navíc mu na naleštěné mramorové podlaze podklouzly nohy, takže se zastavil až o přepážku u protější zdi a než se nadál, stál nad ním chlap z ostrahy. „Helemese, prasátko,“ řekla velká hlava pod čapkou s kšiltem, s očima, které byly naštěstí menší než soví a nezdálo se, že by měly sklony měnit tvar. Gorazd se vyhrabal na všechny čtyři a snažil se zaujmout důstojné postavení. „Sklapni, tohle je přepadení,“ zaburácel. Strážce pokladu se k němu naklonil a za jeho ramenem se objevily další tváře. „Chrochtá,“ podotkla jedna z nich. „Je roztomilý,“ řekla jiná tvář. „Sundejte mu přece ten špinavý hadr,“ ozvala se další. „Chudinka, asi se do něj zapletl a přišel si pro pomoc.“ A než se Gorazd nadál, ocitl se ve velké dlani toho okšiltovaného hlídače. Ten ho vmžiku odmaskoval a zatímco Gorazd mžoural do poledního slunce, prohlížel si ho majitel dlaně ze všech stran. „Hezké selátko,“ říkal právě, „nejspíš má ale blechy.“ Ostatní obličeje se rozprchly, jako když střelí do vrabců. „Ale mně to nevadí,“ pokračoval si pro sebe strážce a pevně držel vzpouzející se prasátko v obrovitých rukou. „Vezmu tě domů své holčičce. Bude mít radost.“ A tak Gorazd skončil v kufru auta, ani nevěděl, jak. Nevěděl ani, jak dlouho v něm byl zavřený. Nějakou dobu vztekle narážel do stěn, pak zkoušel rypákem rozrýt podlahu, a nakonec se schoulil do jednoho rohu, stejně tmavého jako ostatní tři rohy, a tvrdě usnul.

Když se probudil, pořád byla všude tma, ale teď se ta tma otřásala, vrčela, mručela, duněla a sem tam poskočila, takže se Gorazd kutálel chvíli nalevo a chvíli napravo a pak zase zpátky. Až po nějaké době, která mu připadala nekonečná, svět zaškytal a zklidnil se a pak se otevřelo nebe a Gorazd byl zase v té velké dlani, která ho někam nesla. Tentokrát se nebránil, měl příliš starostí se svou hlavou a žaludkem – oba se mu nějak zamotaly. Jen matně vnímal nízký domek, ozářený uvnitř žlutým světlem, schody a bílý pokoj s bílou postelí a děvčátkem s obličejem bělejším než pokoj i postel dohromady.

„Něco pro tebe mám, princezno,“ řekl hlas, který patřil k ruce s Gorazdem, a ruka se natáhla k děvčátku. „Co to je?“ zeptalo se. „Je to prasátko. Jako ty jsi malý člověk, tak tohle je malý divočák.“ Princezna se posadila na posteli a natáhla se po ruce s Gorazdem. „Počkej, princezno, nejdřív ho musíme vykoupat.“ Gorazd sebou zuřivě zamlel, ale bylo mu to samozřejmě k ničemu. Kdo chce kam, vybavil si najednou slova moudré sovy, ale jak to bylo dál, už si nevzpomněl.

Když se ráno probudil, svět se už nehoupal, nelomozil a díkybohu ani nebyl zaplavený vodou a smradlavými mydlinkami. Gorazd znechuceně nakrčil čumák. Takhle zřízený rozhodně nesmí nikomu z rodiny na oči, určitě by se mu vysmáli a navíc oprávněně.

Ležel na něčem měkkém a cítil vůni dřeva. Ještě chvíli se vrtěl, pak se postavil a začal zkoumat okolí. Byl v jakési ohrádce podivně zakrouceného tvaru, stěny i podlaha byly z opracovaného dřeva – odtud ta vůně – po kterém jeho kopýtka klapala jako podpatky. Nad sebou viděl okraj bílé postele a drobnou ručičku, visící přes pelest. Ta ale za chvíli zmizela a místo ní se objevila tvář děvčátka, kterou si trochu pamatoval z minulého večera. „Ahoj prasátko,“ řekla holčička. „Ahoj,“ řekl Gorazd. Chvíli si prohlíželi jeden na druhého. „Ty jsi princezna?“ tázal se Gorazd po chvilce. „Ano,“ řeklo děvčátko, „a tohle je moje království.“ Gorazd pokukoval přes okraj ohrádky, ale to, co viděl, ho nijak neoslnilo. „A co je tohle?“ ukázal rypáčkem na svůj nový dřevěný domov. „To je basa,“ zasmálo se děvčátko a opřelo si bradu do dlaní. Do jedné ruky mu vedla hadička, ve které klouzaly malé bublinky. Jedna za druhou, kap, kap. „Co je to?“ zeptal se Gorazd. „Snídaně,“ odpovědělo děvčátko a znovu se zahihňalo. „Ale vypadá úplně stejně jako oběd a večeře a nechutná vůbec nijak. To ty se budeš mít líp.“ Gorazd si v tu chvíli uvědomil, že mu kručí v břiše. To jsou věci, pomyslel si. Skončil jsem v base s princeznou, která snídá bublinky. „Vězení jsem si představoval jinak,“ podotkl. „Nejsme ve vězení,“ namítlo děvčátko a znovu ulehlo na nastlané polštáře. „Ale máš i trochu pravdu, ven chodit nemůžeme. Já protože jsem nemocná a ty protože bys utekl. Ale ve dvou nám tu bude veseleji, nemyslíš?“

A tak spolu prasátko a princezna žili docela šťastně, každý ve svém vězení – Gorazd ve zbytku těla staré basy a děvčátko ve své posteli. Přes den za nimi chodila žena v bílém naškrobeném čepci a večery trávili se strážným z banky s čepicí s kšiltem – tu ovšem doma nenosil – většinu dne si ale museli vystačit sami. Gorazd princezně vyprávěl o lese a jeho obyvatelích, jen o mamince a sourozencích se moc nezmiňoval, aby nemusel přiznat, že se mu po nich stýská. Princezna mu zas vyprávěla o tatínkovi (to byl ten pán v čepici s kšiltem) a o nemocnici a jejích obyvatelích. V jejím vyprávění také nějak chyběla maminka, ale Gorazd se neptal a ona také ne.

„Doma mi vždycky říkali, že rostu pro kriminál,“ svěřil se princezně jednou zvečera Gorazd, „a vidíš, nakonec na jejich slova došlo.“ Princezna se rozesmála. Ode dne, kdy tak náhle získala spolubydlícího, ji dobrá nálada skoro neopouštěla. „To si nesmíš tak brát. Mně zas odmalička opakovali, že ze mě bude slavná muzikantka. A nakonec chovám v base prase.“ Gorazd se podrbal za uchem. „Říkali mi to, protože jsem byl nejvíc pruhovaný a nejvíc jsem zlobil,“ přiznal. „Pruhy už ti skoro mizí,“ řekla princezna a už se nesmála, „za chvíli budeš moc velký na to, abychom si spolu mohli hrát.“ „Musíš se rychle uzdravit,“ řekl Gorazd, „abych tě mohl vzít do lesa, ještě než vyrostu. Až budu dospělý, budu mít práci a na kamarády mi nebude zbývat čas.“ „A co mají dospělí divočáci tak důležitého na práci?“ zajímala se princezna. „No, musí honit lidi po lese a tak, to je pořádná fuška, víš,“ vysvětloval Gorazd. „To věřím,“ opáčila princezna, ale bylo na ní vidět, že tomu moc nevěří. „V každém případě si tedy musím pospíšit.“ A u toho zůstali.

Od toho dne už uplynula spousta dalších dní a princezna se už jistě dávno uzdravila a běhá s Gorazdem po lese. A jestli se snad ještě úplně neuzdravila, jisté je, že jí Gorazd dělá i nadále společnost. Ani prasátka, co rostou pro kriminál, totiž své princezny neopouštějí.

Věnováno in memoriam skutečnému divočáku Gorazdovi.

—-

V rámci mé práce mi rukama, očima a hlavou procházejí stovky a tisíce fotek. Aby se mi z toho úplně nezavařily obvody, rozhodla jsem se na deset svých oblíbených napsat deset pohádek. Tohle byla druhá z nich. Předchozí najdete zde: O Tirákovi a Tříkolce

—-

Gorazd

foto: jr

Advertisements

Responses

  1. Skvělé!!!

    • Děkuju. Gorazda jsme měli rádi. :(

      • Naprosto chápu. Cokoliv s takovým jménem nelze nemilovat :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: