Posláno autorem: Vesper | 13.3.2014

O Tirákovi a Tříkolce (raně jarní pohádka)

Jednoho dne, bylo to na začátku jara, potkal Traktor Tříkolku. Jaro toho roku přišlo nezvykle brzy. Tam, co měl ještě ležet sníh, seděli ptáci, a tam, kde měl stát sněhulák, ležel koberec jasně zelené trávy. Všichni se radovali, že slunce už hřeje a krajina začíná oblékat jasné barvy, jen Tříkolka byla smutná. „Copak se stalo, Tříkolko?“ ptal se jí Traktor. „Celou zimu jsi odpočívala, jeden by řekl, že se budeš těšit, až si zas protáhneš kolečka.“ „Což o to,“ odpověděla Tříkolka. Měla Traktora docela ráda a stejnou měrou se ho i docela bála, protože byl velký, nápadový a co mu překáželo, zajížděl hluboko do země. „Těším se, až budu zase vozit dvojčata, i když, věř mi nebo ne, jsou rok od roku těžší. Jde o něco jiného.“ „A o co tedy?“ ptal se Traktor. Trpělivosti mu ve výrobně nebylo moc přáno. Pohupoval se ze strany na stranu a ze své výšky si Tříkolku měřil odřenými světly. „Jak bude jasné, že se sníh už nevrátí, šlápnou do pedálů nejen děti, ale i dospělí,“ vysvětlovala, „takže se zase začnu potkávat s bicykly.“ „No a?“ „Nemají mě rádi. Jsem malá a mám o kolečko víc a tak mi dávají najevo, že mezi ně nepatřím.“

Z Traktorova chladiče vyšlo mohutné odfrknutí. „Hm,“ zamračil se a zastříhal zpětnými zrcátky, „to kdyby někdo zkusil na mě, tak z něho udělám tažený štrůdl,“ konstatoval a Tříkolka si pomyslela, že to by byla ještě ta lepší varianta, „ale tobě nevím, co bych poradil. Leda snad…“ na chvíli se zamyslel, „jeden můj kamarád by možná věděl. Procestoval celý svět a chytřejší motor neznám.“ „Kdo je to?“ zeptala se Tříkolka. „Jmenuje se Tirák,“ odvětil Traktor. „A máš štěstí, slyšel jsem, že právě parkuje nedaleko odtud. Chtěl jsem ho beztak zajet navštívit, tak jestli chceš, můžeš jet se mnou.“ Na odpověď nečekal a vyrazil se k hlavní silnici. Jel pomalu, ale i tak Tříkolce hezky dlouho trvalo, než ho na svých malých kolečkách dohonila. A pak jeli spolu.

Tirák stál opravdu nedaleko, ale Tříkolce to připadalo jako pořádně dlouhá cesta. Byla celá zadýchaná a Tirákova velikost jí vyrazila dech úplně. V životě neviděla takový kolos. V porovnání s ním najednou Traktor vypadal, jakoby se srazil v pračce. Tirák měl deset párů obrovských kol a dva dlouhatánské přívěsy, ve kterých byla akvária s delfíny. Tak to alespoň napovídaly obrázky namalované na plachtách, které je zakrývaly a dovádivé šplouchání, které se pod nimi ozývalo. I přes svou velikost ale vypadal Tirák vlídně, a když se přiblížili, přátelsky zablikal světlomety. „Ahoj Tire,“ zahlaholil Traktor. „Ahoj Traku,“ usmíval se Tirák. „Tohle je Tříkolka,“ pokračoval Traktor a Tříkolka by zařadila zpátečku. Tirák musel trochu sklonit kabinu, aby si ji mohl prohlédnout. „Rád tě poznávám, Tříkolko.“ Tříkolka nervózně kroutila řídítky. „Opravdu vozíte delfíny?“ otázala se, aby zakryla rozpaky. Tirák se zasmál. „Ano. A řeknu ti, je to pěkně rozjívená banda. Dá to práci je ohlídat. Jsou tak mazaní, až jim to samotným škodí. Dokonce i do řízení by mi mluvili, kdyby to šlo.“ „Nikdy jsem delfína neviděla,“ řekla Tříkolka. „Nic snazšího,“ řekl Tirák a trochu poodhrnul dolní cíp plachtoviny u prvního přívěsu. Ukázalo se, že pod ní je sklo a v něm voda se spoustou bublinek. Ne, vlastně to nebyly bublinky. Byly to oči a pod nimi rozesmáté tlamičky s řadou drobných ostrých zoubků. Tříkolka sebou trhla, aby se smykem dostala do bezpečné vzdálenosti. „Bestie jedny,“ podotkl Traktor společensky.

„Můžu pro tebe něco udělat, Tříkolko?“ zeptal se Tirák. Tříkolka nevěděla, co říct a podívala se po Traktorovi. „Tříkolka má takový malý problém s bicykly,“ odpověděl za ni. „Ti prevíti si hrajou na elitu silnic a myslí si, že když mají jen dvě kola a řídítka z nerezu, jsou si rovnější než ostatní.“ Tirák si povzdychl. „Kastovní systém bohužel známe i mezi auty. Je to pár dní, co jsem viděl, jak se na dálnici do sebe málem pustila dvě osobní. Jedno předjelo, pak druhé, pak zase první, a takhle pořád dokola. Dělám to nerad, ale viděl, že jde do tuhého a tak jsem vjel mezi ně a zjednal pořádek. Prvního jsem zezadu trochu nakopl a druhému začoudil předek. A bylo.“ „Dobrá práce,“ řekl Traktor. „Nemohl bys tedy uplatnit svou autoritu i ve prospěch naší Tříkolky? Nemá sice motor, ale vozí se po ní dvojčata a ona je na ně sama. Je to nespravedlivé, aby si na ní ti nablýskaní nafoukanci, kteří neuvezou víc než jednoho snoba v neoprenu, vyskakovali. Já sám jí pomoct neumím, doma jsem na polích, ne na asfaltu. Kdyby si na ni dovolil kombajn, udělal bych s ním krátký proces.“ Tirák pozorně poslouchal. Pak se obrátil na Tříkolku. „To, co dělají, je samozřejmě ošklivé,“ pravil po chvíli uvážlivě, „jestli chceš, zajedeme k nim spolu. Když ti budu dělat doprovod já, nic si k tobě nedovolí.“ „Opravdu?“ Tříkolka se celá rozzářila. „Moc ráda – tedy, chci říct, to budeš moc laskav!“ „Dobře tedy,“ řekl Tirák, „a poněvadž nemám moc času, pojďme raději hned.“

Bicykly toho dne pořádaly slezinu před hospodou U kola kola mlýnskýho. Některé stály způsobně zaparkované ve stojanu, další se opíraly o stromy a jiné se bezstarostně povalovaly na trávníku. Jejich pestrobarevné rámy se třpytily v paprscích odpoledního slunce a hlasy, jimiž si vzájemně pochlebovaly, se ve cvrlikání ptáků, šumění stromů a bublání vody v nedalekém potoce slily v jednotvárný šum. Tiráka si samozřejmě všimly hned, jak se objevil za zatáčkou, na vědomí ho ale vzaly až ve chvíli, kdy se zastavil v jejich bezprostřední blízkosti. „Promiň, ale stíníš nám,“ podotkl jeden z nich a v jeho vysokém kovovém akcentu bylo stejné množství zdvořilosti jako arogance. Tirák ale klidně zaparkoval přímo uprostřed silnice. „Přivedl jsem vám někoho do party,“ pronesl jakoby nic a kývl kabinou směrem k Tříkolce, která se začervenala až po pedály. Bicykly zmlkly a překvapeně si je měřily. Tirák nebyl jeden z nich, měl motor a deset obrovských párů kol a i když ho neměly rády, musely ho jako vyšší šarži respektovat. Ale to nedochůdče na třech kolech, co vozí caparty po hřišti – přímo se styděly při pohledu na Tříkolky poškrábaný lak a odřené sedlo. Je mnohem příjemnější považovat se za příbuzného mopedů nebo dokonce motorek, než akceptovat v rodině něco takového.

„Nechceme ji mezi sebou,“ ozvala se dobře vychovaná skupinka ve stojanech. „A proč?“ zeptal se Tirák. Bicykly se ošily a ty, co měly příslušné vybavení, si vyměnily významné pohledy naleštěnými reflektory. „Nepatří mezi nás,“ odpověděl nakonec jeden z nich. „My jsme pravá kola, ona se mezi nás nehodí. Neumí jezdit tak rychle jako my a na silnici nesmí. Nemůže tedy rozumět tomu, o čem si povídáme. K čemu by nám byla?“ Tirákův zamyšlený pohled pomalu klouzal z jednoho bicyklu na druhý. „Je to škoda,“ řekl po chvíli, „že vy kola jste takoví králové kruhu. Vyznačili jste jen si malý okruh těch, kdo jsou akceptovatelní podle vašich měřítek a kdo se vám tam nevejde, toho je třeba rozebrat a předělat, nebo jednoduše vyloučit. Máme velmi přísná měřítka a tím jste i velmi omezení.“ „To není pravda,“ ohradily se rychle bicykly. „Nejsme taková kasta, za jakou nás máš. Třeba s tebou se rádi necháme vidět.“ „To věřím,“ poznamenal Tirák, tentokrát už bez dobrého rozmaru. Zacouval, otočil se a gestem k sobě přivolal Tříkolku. „Pojeď.“

Když byli z doslechu, Tříkolka se zastavila. „Mají pravdu,“ řekla Tirákovi, „nikdy mě nevezmou mezi sebe, prostě proto, že nejsem jako oni. A tak ráda bych přitom byla. Ale co nadělám?“ „Být jiný než ostatní je těžké,“ řekl Tirák uvážlivě, „ale nemusí to být nic špatného. Podívej se na to jinak: oni jsou snad dokonalí?“ „Copak jsi je neviděl?“ vzdychla Tříkolka. „Viděl jsem vyparáděnou partu, která by bez takových, jako jsi ty, byla možná jen hromadou železa. Ti jejich vyfešákovaní cyklisté, které tak hrdě vozí – na čem myslíš, že se učili jezdit, když byli malí? A až vyrostou tvoje dvojčata, budou na nich umět jezdit jen díky tomu, že jsi je to naučila ty.“ „Naučili by se to i tak,“ namítla Tříkolka. „To nikdy nevíš,“ řekl Tirák. „Jestli ti můžu poradit, povím ti tohle: starej se dál hezky o dvojčata, protože ty patříš jim a oni tě potřebují a vykašli se na to, co o tobě bicykly říkají. Když uvidí, že o ně nestojíš a jsi takhle spokojená, nechají tě na pokoji. A upřímně – to opravdu o jejich společnost tak stojíš?“ „Asi ne,“ připustila Tříkolka, „měla bych strach jezdit po ulici, kde mě i s dvojčaty může zajet auto. A dlouhé trasy, natož horské túry mě vůbec nelákají, krátká procházka mi úplně stačí.“ „Tak vidíš,“ usmál se Tirák a byl by Tříkolku poplácal po rameni, kdyby nějaké měla a on měl ruku. A s tím se rozloučili.

Jak se ukázalo, Tirák měl pravdu. Tříkolka se víc věnovala dvojčatům a míň žehrání na to, že není bicyklem, a byla mnohem spokojenější. A když jí přeci jen někdy bylo smutno, nebo začínala mít pocit, že jsou na ni dvojčata moc těžká, zajela navštívit kamaráda Tiráka, který rád poslouchal její vyprávění a ona zas jak mu v přívěsech šplouchají delfíni.

—-

V rámci mé práce mi rukama, očima a hlavou procházejí stovky a tisíce fotek. Aby se mi z toho úplně nezavařily obvody, rozhodla jsem se na deset svých oblíbených napsat deset pohádek. Tohle byla první z nich.

—-

37088 nahled

foto: vk

Reklamy

Responses

  1. A honem sem s další! A vydat, i kdyby jenom v e-knize! :)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: