Posláno autorem: Vesper | 6.3.2014

Vojtěch Kodet: Marta a Marie trochu jinak

Kniha uznávaného autora duchovní literatury s podtitulem Jak žít s Bohem v bezbožném světě vychází z drobné novozákonní příhody, která se v dějinách církve stala jednou z nejméně pochopených a nejnásilněji interpretovaných evangelijních pasáží. Otázku, jak skloubit život ve světě s duchovním životem, si kladli křesťané všech staletí a jasno v ní mnozí nemají ani dnes.

Kniha vyšla v rámci edice Malý duchovní život, a jako bonus k zastaralému designu, nepříliš reprezentativnímu papíru a problematické sazbě obdržela obálku v nepříjemně šedozelené barvě. Uznávám, že vybrat odstín pro 93. svazek v pořadí není jednoduché, na druhou stranu si ale kvalitní texty zaslouží i kvalitní vizuální zpracování.

Předmětný úryvek, z něhož v průběhu času vykrystalizovalo trvalé napětí mezi jednotlivými stavy v církvi, je součástí 10. kapitoly evangelia sv. Lukáše. Ježíš zajde na návštěvu ke svým přátelům z Betánie, sourozencům Martě, Marii a Lazarovi, a Marta se snaží rychle zorganizovat jídlo pro čtrnáct hladových chlapů – Ježíš v té době už cestoval s učedníky. Taková situace by byla stresující pro každou hostitelku a nelze se tedy divit, že Martě šlo pořádně na nervy, že její sestra, místo aby jí pomohla, s rukama v klíně adoruje Mistra. Zcela adekvátní je i to, že Marta požádala Ježíše o zastání. (Stát se to v dnešní době, musel by se zapojit i Lazar.) Ano, všechno je to velmi reálné a pochopitelné. Jediné, co je pochopitelné jen stěží, je Ježíšova reakce: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“ (Lk 10,41–42) Možná, že Pán posléze skutečně poslal Marii do kuchyně a evangelista to jen nepovažoval za nutné zaznamenat. Možná by se pak církevní představitelé celá staletí nemuseli dohadovat, co tím vlastně myslel. Kdo ví. Každopádně z této věty vznikl problém nevídaných rozměrů a dalekosáhlých důsledků.

Mnozí z nás, kteří žijeme uprostřed tohoto světa, si občas klademe následující otázky: Jak a kde najít Boha uprostřed tohoto světa? Jak s ním žít, když mám tak málo času na to, abych se někde jen tak ztišil a byl chvíli sám, když často není ani kde se ztišit? Je vůbec možné žít duchovním životem, když se celý den pohybuji v neduchovním světě, když mám spoustu práce a tolik hmotných starostí? (…) Není vlastně duchovní život luxusem, který si mohou dovolit pouze mniši a řeholní sestry v klášteře?

Marta a Marie se skládá ze tří tematických částí. Nejprve autor mapuje vývoj často svérázných interpretací výše zmíněného úryvku od prvních staletí až po II. vatikánský koncil a jeho dopady na život křesťanů. Sestry z Betánie se na mnoho staletí staly symboly života nebeského a pozemského a také dvou základních způsobů křesťanského života – kontemplativního a činného, z nichž první byl dlouho považován za dokonalejší a tím nadřazenější formu, zatímco druhý byl vnímán jako alternativa pro „křesťany druhé kategorie“.  Takto si církev prošla obdobími, kdy se za ideální řešení tohoto napětí považoval útěk ze světa (fuga mundi), který měl místy až absurdní polohy – například u stylitů, radikálních asketů, kteří žili v odloučenosti od všeho a v modlitbě na sloupech (kniha bohužel blíže nerozebírá praktické aspekty takového života). Důvodem pro dobrovolnou izolaci ale nebyla vždy jen touha po intenzivním duchovnu. U Jana Kassiána se objevuje ještě jedno originální vysvětlení, proč mnich odcházel ze světa na poušť: „Mnich musí utíkat před ženami a před biskupem.“ Tak, někdy určitě… :) Zajímavé je, jak se historie opakuje – dnes před realitou neprcháme na sloupy, ale do virtuálního světa, a to je řešení ještě horší, protože ti na sloupech se aspoň modlili.

Přílišná snaha, aby se člověk ve světě neposkvrnil, nikdy nevedla k vnitřní svobodě, ale k duchovní sterilitě. V pohledu do historie dnes můžeme dokonce říci, že většina bludů, se kterými se církev musela během své existence potýkat, byla vyvolána přehnanou snahou o čistotu, nikoli nevázaností.

Pojetí nadřazenosti modlitby nad ostatní lidskou činností panovalo všeobecně ještě v první polovině dvacátého století. V následujících kapitolách ale P. Kodet upozorňuje na fakt, že Ježíš zde na zemi před světem ani před lidmi neutíkal, naopak žil uprostřed něj a v tehdejší náboženské struktuře nebyl členem hierarchie, ale laikem. Uměl si vyhradit čas na osobní, nebo řekněme soukromé setkávání s Otcem, se stejným entuziasmem se ale věnoval lidem a nestranil se ani společnosti problematických individuí. Dokázal dokonale skloubit duchovní život s prací a posléze i službou, tím lidstvu názorně předvedl, jak na to. Křesťan se ostatně nemá starat výhradně o svou spásu, ale je přizván k zodpovědnosti za svět a za druhé. Cesta naprostého odtržení je v zásadě výjimečná, a i ona by měla být primárně projevem lásky, která má být „jednotícím principem všech oblastí našeho života“ a dodávat jim hodnotu. Jenže nic z toho nejde samo, konkrétně bez vedení Duchem svatým.

Jelikož láska je jednotícím principem všech oblastí našeho života a láska jim všem dodává hodnotu (modlitbě, práci i odpočinku), můžeme duchovně růst, i když nám životní okolnosti nedovolí takový ponor v modlitbě, jaký zakoušejí kartuziáni. Ano, máme v sobě živit žízeň po Bohu, po hlubším společenství s ním v modlitbě. Ale jestliže věrně konáme, co máme konat podle svého povolání a poslání, nemusíme přitom žít s neustálým pocitem viny a rozmrzelosti z nenaplněného nebo „ne dost duchovního života“. Láska skutečně ruší ono umělé napětí mezi posvátným a světským a dává nesmírnou, ba věčnou hodnotu také činnostem všedním a z lidského hlediska přízemním, banálním a bezvýznamným.

S vnímáním kontemplativního života coby vyšší formy souvisela i dlouhodobá preference celibátu před manželstvím. Tomu napomáhala i situace v prvotních církevních obcích, kde bylo od počátku více žen než mužů, a cesta celibátu „pro Boží království“ jim nabízela i jisté církevně-společenské uznání. Tohle ostatně známe i z dnešní církve. Jako byl laický stav vnímán jako způsob života těch, kdo nemají na to, stát se mnichem, manželství bylo považováno za instituci pro jednice, co nezvládají celibát (a mimoto i prostředek plození potomstva, ovšem propagátorům celibátu by jistě vyhovovalo víc, kdyby se lidé rozmnožovali např. pučením). Dnešní pohled je naštěstí již trochu vyzrálejší. Stav manželský i Bohu zasvěcený jsou svázány jeden s druhým, protože jeden druhý vysvětluje a vzájemně si dávají hodnotu, ale nelze je srovnávat. Jsou to dvě odlišná charismata daná Božímu lidu k dosažení svatosti, k níž jsou ovšem povoláni všichni, nejen elita zasvěcených osob. Stejně ale každý zkušenější katolík dobře ví, že i když jsou si před Bohem všichni rovni, v církvi jsou si někteří poněkud rovnější, resp. čím vyšší, tím rovnější (srv. Orvellovo pravidlo stupňovaného bratrství ze sbírky Murphyho zákonů o církvi).

Paradoxně čím více si lidstvo zakládá na svém poznání, tím více se ocitá ve víru temnoty a zmatků. Žijeme ve zmateném světě, ale řešením není odstěhovat se na pustý ostrov, nýbrž spíše učit se žít v prostředí, kam nás Pán postavil, učit se rozlišovat.

V další části jsou rozebrány způsoby modlitby inspirované Ježíšovým příkladem a až v závěru dojde na praktické rady, jak tedy žít s Bohem ve světě a přitom „nezesvětštět“ a také na uvedení předmětné pasáže do kontextu dalších. Událost s Martou a Marií následuje v Lukášově evangeliu po vyprávění o milosrdném Samaritánovi (srov. Lk 10,25–37) a předchází učení o modlitbě (Otčenáš atd., srov. Lk 11,1–13). Poněkud nesouvisle působí poslední kapitola, která se zabývá Pannou Marií a jejím celoživotním postojem učednice svého Syna (skoro se zdá, jakoby tento text patřil do jiné knihy). Pro čtenáře, který od Marty a Marie očekává především odpověď na otázku z podtitulu, je stěžejní hlavně její druhá část, která je jakousi rehabilitací obyčejného lidského života, v němž má své místo práce i odpočinek, péče o rodinu i o domácnost, tedy to, co dělala biblická Marta. Nedávno jsem se setkala s tezí, že nebýt její intervence, možná by evangelisté zaznamenali i to, o čem Ježíš během oné návštěvy hovořil. Já myslím, že ne. Kdyby si totiž Marta „nedělala starosti o mnoho věcí“, pánové by nedostali najíst a pak by k žádné katechezi nedošlo, protože minimálně učedníci by se rychle odporoučeli do jiného pohostinství. Ale nejsem teolog. :)

Na druhou stranu přináší dnešní uspěchaná doba s důrazem na výkon druhý extrém, totiž že mnozí křesťané, ač možná ještě někde uvnitř po kvalitním duchovním životě touží, nejsou už schopni skutečné vnitřní modlitby a vymlouvají se tím, že se „modlí prací“. Jinou skupinou jsou ti, kteří si modlitbu, která má být dialogem s Bohem, pletou s meditací a konverzují jen sami se sebou.

Znám případy, že se někdo před nároky praktického života schovává v kapli, ale častěji se lidé dispensují od modlitby než od práce. Většinou proto, že nevydrží chvíli v klidu na místě, aby dovolili Pánu posvítit do jejich nitra, protože se bojí setkání s tím, co v sobě nesou, nebo toho, že by museli něco měnit. Čím méně je člověk schopen být „jen tak“, tím více je nutkán utápět se v činnosti, ať už je to práce nebo zábava. (…) Pokud někdo nedovede být chvíli v tichu, natož v modlitbě, je nejvyšší čas, aby začal svůj vnitřní neklid řešit. Třeba i tím, že se bude znovu učit jen tak být, nic nedělat a vnímat své nitro i své okolí.

Vzhledem k tomu, že teologické vzdělání většiny běžných věřících sestává z nedělního kázání a zběžného prolistování Katolického týdeníku (v lepším případě), je velkou devízou Marty a Marie čtivý a srozumitelný jazyk. Kladem je i fakt, že P. Kodet netrpí nešvarem mnohých (i slavných) spisovatelů duchovní literatury, kteří homeopatickým ředěním několika málo myšlenek plodí desítky až stovky stran. (Tato Zásada kráčení po vodě je často využívána i v homiliích – nebojácně spustit mluvidla a vytrvat, dokud nepřijde inspirace. A pokud nepřijde, vytrvat rovněž.) Navíc téma knihy je stále aktuální, protože každý, kdo to s křesťanstvím myslí vážně, si otázku jak žít s Bohem v bezbožném světě někdy musí položit.

Jen kvůli svému stavu není víc ani Marta, ani Marie, není víc řeholník ani neřeholník, celibátník ani manžel, kněz ani laik, není víc teolog ani dělník. (…) Naše hodnota rovněž nespočívá na prvním místě v tom, co děláme, ale kdo jsme. (…) Je třeba se učit modlit i žít uprostřed světa, kam nás Pán postavil.

—-

Vojtěch Kodet: Marta a Marie trochu jinak
Nakladatel: Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří
Formát: 133 stran
Rok vydání: 2007

marta a marie

zdroj: http://www.vojtechkodet.cz/

Advertisements

Responses

  1. Skvělý text. Bez Vašeho dovolení jsem si ho uložil k pozdějšímu podrobnějšímu prostudování. Seznamuju se s Vojtěchem Kodetem až teď. Dostal jsem minulý týden od své budoucí paní k narozeninám Novénu k Panně Marii rozvazující uzly od tohoto milého patera. Začnu si ho všímat podstatně víc.

    • Díky. Milý on je. :) Jinak blahopřeji ke šťastnému období, o kterém píšete na svém blogu. Ať vydrží co nejdéle.

      • Děkuju, přeju si přesně totéž :) A Vám ať se daří, co se do Vás vejde. Zasloužíte si to.

  2. Děkuju za podporu. Vážím si jí.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: