Posláno autorem: Vesper | 26.2.2014

Viděl jsem pštros

– Viděl jsem pštros.
– Co dělal?
– Kročeje. Měl čtyři nohy. Dřevěné.

Tento zvláštní úvod jsem zvolila nejen pro okázalou demonstraci své sečtělosti a znalosti děl největších uměleckých duchů všech dob, která sahá od Wilfrieda Shakespeara po Jana Vodňanského a od Gustava Maléra po Motörhead, ale především proto, že dnes bude řeč o bizarních jevech na okraji světa.

Jednou ráno v neděli když ptáci ráno pištěli, Vesperka si pomyslela, že je čas jít do kostela. Tradičně se omeškala u zrcadla, u snídaně, pozdě z domu vyrazila a nezbylo než takzvaně využíti zkratek, díkybohu, že jich má okraj světa dostatek. Přes lesík a před strniště, cestou kolem potoka, inverze má dovolenou, dýchat se dá zhluboka. Na pahorku mezi buky kostelíček s věží nízkou, z věže pak slyšeti zvuky hájem a sousední vískou. Není zvuk to zvonka jemný, tratící se v blízké stráně: dřevatě to rachot temný, zvoucí lid do chrámu Páně. Tu, kde z divokého klestu, od kostela tři sta kroků, veliký čněl kámen v cestu, co se nyní jeví oku? A hle, co se bělá v lese, v černém lese za potokem? Co to kříží lesní stezku povážlivě dlouhým krokem? Malá hlava, oči divé, peří bílé došeda, pod ním vidno hnáty křivé, hlas slepice podoba. Jak se Vesper s hrůzou blíží, teď už věří bez obtíží, že pod topoly vedle skal objevila se lochneska.

Jak už jsem tu víckrát zmiňovala, mám hrozný strach z ptáků. Menší strach z těch menších a velký strach z těch velkých. Neopeřenci se mi hnusí a kuřecí stehno na talíři v mém případě funguje jako aktivační tlačítko poruchy příjmu oběda. V osm ráno sice bývají mé mentální schopnosti v úsporném režimu, takže jsem schopná přehlídnout nejen slona, ale i náklaďák, tohle mě ale pořádně vyděsilo. Že je něco přede mnou jsem rozeznala celkem záhy, protože ale špatně vidím, dlouho jsem se domnívala, že je to jen pořádně velký pes, co se rozhodl vyvenčit bez asistence majitelů, anebo malá žirafka, co si takhle po ránu na cestičce žirafí, a šla jsem klidně dál. Až ze vzdálenosti několika metrů jsem zjistila, že cestu si uzurpuje opeřená obluda a hází po mně zlým okem. Chvíli jsem zvažovala možnost se vrátit se a jít jinudy, ale kromě toho, že bych si zašla dobrého půl kilometru a přišla pro změnu zas pozdě, jsem nějak neměla chuť otáčet se k té bestii zády. Zbývalo ji tedy pokud možno nenápadně obejít buď korytem potoka (a v kostele pak důstojně zmrznout) nebo prolézt roštím na druhé straně (a do kostela dorazit à la křovácká squaw). No nebudu vás napínat, důstojnost musela stranou a tak jsem při mši vypadala jako něco, co dlouho leželo v zemi a exhumací to není dvakrát nadšeno. Listí ze mě opadávalo ještě ve frontě na přijímání.

Kde jsou dva nebo tři shromážděni, tam se mluví o čtvrtém a kde jsou dva nebo tři farníci shromážděni, tam se mluví o faráři. Drbej bližního svého je v malých společenstvích nejdůsledněji dodržovaným přikázáním. Je tomu pár týdnů, kdy se hlavním mottem nedělní bohoslužby (zcela výjimečně, samozřejmě) nestal výrok sv. Pavla, jáhna ani sbormistra, ani nějaký kapitální kiks při liturgii, dokonce ani to, že kazatel v rámci homilie dojal sám sebe a zrádné jméno „Simeon“ zašmodrchal tak, že potřeboval nápovědu z hlediště, ale zásadní otázka, proč farář nebyl oholen. To je ten půvab vesnického života – nic není tak malého, aby se z toho nedal udělat hedlajn.

Já si farářova strniska nevšimla. Nevšimla jsem si ani, že má mši farář. Omluvou mi budiž, že celebranty rozeznávám jen podle hlasu a výšky postavy, a nezřídka krátce po začátku upadám do hlubokého extatického vytržení. No ale ostatní viděli, řešili a odhalili a mluvilo se o tom ještě ve středu. Farář se holí, aby se nelíbil ženám. Tak. Co k tomu říct? Že nezbývá, než doufat, že mu ještě dlouho nikdo neprozradí, že většině žen se naopak nelíbí vous, protože pak by si ho třeba nechal narůst a už by se vůbec nikomu nelíbil… Navíc bych si ho pak už beznadějně pletla s farním vikářem, jehož porost mi připomíná náš kobereček v koupelně.

Nedávno mě okolnosti donutily absolvovat exkurzi, o kterou jsem ani při své vrozené zvídavosti nestála: navštívila jsem sídlo policejního okrsku na okraji světa. Tak trochu jsem neuhlídala rychlost svého volského potahu, pokud by vás to zajímalo. Proti policii nic nemám, ba naopak, dokonce jsem na fejsbuku byla ve fanklubu PČR a z letáčku, co jsem onehdy viděla na faře, vím, že máme okrskáře, který připomíná velouté aux fleurs de courgette. Poučena pěti sériemi Profesionálů, stovkami dílů Kriminálek (New York/Miami/Las Vegas/Paříž/Kolín/Kotěhůlky) a všemi filmy s Drsným Harrym, měla jsem celkem přesnou představu, jak taková služebna vyhlíží a funguje. A ona možná tak opravdu vyhlíží a funguje – ale ne ta na okraji světa.

Po krátkém šetření jsem zjistila, že šerifův úřad je přízemní bouda, která byla podle všeho dříve poštovním úřadem, veterinární ordinací nebo kravínem. Odlupující se linoleum uklidňující barvy proleželého hnoje, stěny nahozené barvou zapařeného sena. V čekárně dvě nástěnky s vybledlými fotkami z poslední spartakiády a na chodbě usmolený plakát visící na půl žerdi s komisařem Rexem, ze kterého si někdo Rexe vystřihl. Útulné sociální zařízení s dveřmi bez kliky. Přátelské osazenstvo podpraporčíků, podstrážmistrů a podrotných, které posedává po stolech, pije kafe a zasvěceně hovoří o fotbale a o kydání. S většinou jsem se už stačila seznámit po telefonu, když jsem si domlouvala termín návštěvy. Týden.

9.00 „No tady eště nikdo neni. Mohla byste zavolat tak za hodinu?“ 10.20 „No teď je zrovna ňáká porada. Zkuste to vodpoledne.“ 14.45 Telefon vyzvání marně (svačinka). 15.50 „Tady už nikdo neni a já už taky vodcházim. Zkuste to ráno.“ 9.30 „No teď tady byl, nevim, kde je. Jó, napíšu mu vzkaz.“ 11.00 Telefon vyzvání marně (obídek). 13.30 Telefon vyzvání marně (siestička). 16.00 „Tak dlouho tady nikdy nebejvá. Zkuste to ráno po devátý.“ (redakčně kráceno)

Inspektor, který si mě pozval, vypadal mladší než já a připomínal mi sekačku na trávu. Upoutala mě velká cedule za jeho hlavou, která hlásala: MUSÍTE BÝT ŠÍLENÍ, ABYSTE TU MOHLI PRACOVAT. Když jsem se zrovna nedívala na něj, dívala jsem se na ni. Zaznamenala jsem i pár diplomů za plavání, několik mumifikovaných pokojových rostlin, svačinu, která se již stala kolébkou nového života, počítač pocházející přibližně z 16. století a asi tři metráky papírů. Také jsem zjistila, že čím víc má uniforma hvězdiček, tím nepříjemnější je její obsah. Ve výsledném protokolu jsem při zběžném čtení napočítala čtrnáct chyb, ale podepsala jsem ho, abych nevyplýtvala celou dovolenou. Ještě pořád proti poldům nic nemám, ale myslím, že i pro zdvořilostní návštěvy platí, že čím méně, tím lépe.

… a jestli je to všechno pravda? – Zase jsi mi naletěl, hlupáčku. Měl jen dvě dřevěné nohy a ještě o ně nepřišel!

P. S.: Úvodní a závěrečné řádky jsou parafrází na text Jana Vodňanského Viděl jsem pes. Ve druhém odstavci jsem si trochu pomohla Erbenem. :)

—-

Kommissar Rex

Photo © http://www.moviepilot.de

Advertisements

Responses

  1. GE-NI-ÁL-NÍ!!!!! :D !!! Už dlouho jsem se tak nepobavil, dík velikej až na půdu! :D


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: