Posláno autorem: Vesper | 3.2.2014

Stroje, to je moje

Narodila jsem se na planetě, kde televize byly nedostatkovým zbožím, a i když jsem – jako ostatně všechny děti – byla krvežíznivá příšerka, ani v dospělosti se mi nepodařilo získat podobnou otrlost vůči dění na obrazovce, jakou vykazuje většina populace. V dnešní době, kdy platí, že kdo neviděl Texaský masakr motorovou pilou do svých pěti let, je pukavec, si vážně připadám jako relikt z jiné galaxie, když mě svého času dokázal vyděsit Četník a mimozemšťané (přesněji ti mimozemšťané).

Na roboty si nijak zvlášť nepotrpím, skoro by se dalo říct, že je nemám ráda. Jediný obvoďák, který mi kdy připadal atraktivní, byl Gunslinger z Westworldu, a to jen proto, že se snažil vymazat z mapy kabaretní duo neschopných hrdinů, a navíc vypadal jako první ze sexy Statečných. Nedávno jsem ale dívala na Terminátora, a přestože bývalý kalifornský guvernér s vyznamenáním ze školy levých háků není vůbec můj typ, jeho neherecký výkon byl roli plechouna natolik přesvědčivý, že jsem mu chtě nechtě musela fandit na úkor lidstva. (Druhý díl se mi líbil ještě víc, nejspíš i kvůli odvážné pointě, která praví, že je snazší vštípit hodnoty konzervě, než některým lidem.)

Znám relativně dost jedinců, a někteří mají dokonce i trojciferné IQ nebo vysokoškolský diplom, co mají pojmenované nejen své psy a potomky, ale i auta a motorky. Já mám od dětství pojmenované všechny plyšáky (dnes už si sice některá jména nepamatuju, ale vím naprosto jistě, že jsou všichni pokřtění :), kytaru a všechny počítače. Členem domácnosti rodičů byl Hex (podle počítače ze Zeměplochy), doma na mě čeká Herby (starodávný počítač z Profesionálů) a v práci je mým nejbližším spolupracovníkem Holly (z Červeného trpaslíka před změnou pohlaví).

Nevím, jestli lidé přijdou do nebe. Také si nejsem jistá, zda všechny kalkulačky, mobily, mikrovlnky, topinkovače, iPody a ostatní mechanické hračky opravdu přijdou do křemíkového nebe, nebo prostě jen umřou, ale věřím, že stroje v jistém smyslu mají duši. Ne nesmrtelnou ani vegetativní, ale něco jako deus in machina podle mě existuje.

K aureole geniality v jistých kruzích stačí umět najít záhadně ztracenou ikonku, nastavit v prohlížeči otvírání stránek do nových panelů (nad čímž nedávno užasl náš ajťák a pokud neumřel na šok, žasne asi dodnes), a co teprve, když na požádání provedu starobylý rituál, kterým lze vrátit obrazovku, která se působením mocných přírodních sil otočila vzhůru nohama, do původní polohy… V práci čas od času domlouvám výpočetní technice, která propadne nervové krizi. Hýčkám si pocit, že jsem obdařena (alespoň jedním) charismatem – jakkoli ho charismatici neuznávají – ve skutečnosti mám ale jen trochu snížený pud sebezáchovy, díky kterému neznám strach ze psů, pavouků ani myší a nevadí mi přehrabovat se perořízkem ve vnitřních orgánech nasrané kopírky. Mám techniku ráda, dokonce občas, když chci vypadat duchaplně, tvrdím, že si s ní rozumím líp než s lidmi, a pak uvažuji, jestli tomu tak skutečně není. Některé situace ostatně naznačují, že bych mohla mít dokonce kostru z kyberslitiny – nikdy jsem neměla nic zlomeného a v některých obchodech dovedu spustit alarm dřív, než vůbec pojmu myšlenku, že bych do nich mohla vstoupit. Navíc pro člověka mého věku není revma zrovna obvyklým atributem, a já ho přesto mám. Že by počínající koroze?

Jeden můj kamarád s taktéž sníženým pudem sebezáchovy si v rámci své přednáškové praxe rád zabruslí po ultratenkém ledě úvah na téma „kterak počítače ničí sociální inteligenci lidí, neb je neomylně poslouchají na povel“. Panejo. Rozhodně se ho musím někdy zeptat, co má doma za prototyp, že s ním udělal tak jedinečnou zkušenost. Mohl by to být průlom v mém skepticismu v oblasti zázraků a paranormálních jevů.

Podle mé dlouholeté zkušenosti totiž člověk s povely a direktivami nejdál dojde – nejdál od řešení kybernetických krizí. Laskavé slovo, malý panák a jemná práce šroubovákem je víc než tisíc infarktů (pozn.: panák instalujte do sebe a pokud nejste technicky zdatní, místo šroubováku si raději pořiďte admina na telefonu). Navíc občas neuškodí přinést plechovému miláčkovi zápalnou oběť v podobě vyměněné žárovky či nového monočlánku. I když JUDr. Murphy tvrdí, že umělá inteligence se nikdy nevyrovná přirozené hlouposti, zasvětila jsem svůj život šíření zásady, že přístroj ani kladivem neuhodíš.

Ve firmě, kde pracuji, máme ajťáky dva. Pasivistu, který své práci docela rozumí („Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?“) a Aktivistu, který nerozumí vůbec ničemu, ale zato má spoustu nebezpečných nápadů. Když si jednou vyhrne rukávy a do něčeho se doopravdy pustí, není v lidských silách zabránit mu, aby ze sebe udělal pitomce. Před ním seděl na jeho místě jiný specialista – říkalo se mu Gargamel, protože jeho pokusy se serverem zaváněly čáry i máry – ten se ovšem jednoho dne vypravil do papírnictví pro barvičky do tiskárny a už se nevrátil, a Náčelník je na některé věci pes. Jak někdo rok chybí, už hledá náhradu. No a tak nastoupil Ativista. Vídáme se minimálně, a i to je příliš. Před nedávnem jsem dostala za úkol sepsat připomínky k vizuálu webovek, které spáchal, a dotkla se citlivého místa v mozkovém centru ješitnosti, když jsem si dovolila upozornit, že formát času a data neodpovídá pravidlům sazby. Aktivista se projevil jako odborník na slovo vzatý. „Pche,“ pravil na poradě, „a to sou jako ňáký interní pravidla, jak psát čas a datum, nebo co?“ Nestačila jsem ho zavraždit,  jiný kolega byl rychlejší. „Ne,“ opáčil suše. „To jsou pravidla českého pravopisu.“ Problémy v oblasti mezi židlí a klávesnicí nemám ráda.

K mé práci grafika patří i skutečnost, že se mi dvoří majitelé tiskáren v naději, že jim přihraju nějakou tu lukrativní zakázku. Připouštím, že občas nehraju úplně fair play. Pár z nich jsem přiměla, aby mě vzali na exkurzi do své výrobny. Strašně se mi totiž líbí velké stroje všeho druhu, a fascinuje mě vidět je v jejich přirozeném prostředí. Pokud by náhodou na té reinkarnaci něco bylo, a osud mi nepřipravil královské spláchnutí a nezařadil mě mezi plankton, zkrátka kdybych byla alespoň chlapem, pak bych určitě chtěla být motorkářem. Pokud zazobaným chlapem, pak motorkářem s Harleyem. Zatím obcházím výstavy motorek a vybírám si. Jen tak pro případ. :)

Na závěr přikládám staré, a stále platné schéma řešení problémů (nejen s elektronikou) a doporučuji mít svou techniku rád, respektovat její silné i slabé stránky, a když všechno selže, přistoupit k metodě, kterou sice sama nepoužívám, ale vřele doporučuji: RTFM*.

P.S.: téma vztahu člověka a strojů hezky ilustruje povídka od Elischky Michele a jeho přátelé

* Read The F**king Manual

Technologické schéma řešení problémů

DSC_0181

DSC_0142

Reklamy

Responses

  1. místo Harleye tříkolku – s mojí váhou a výškou bych vypadala jak vosa na bonbonu – položit jej, najdou mě silničáři při další desetileté opravě. Komp mám ráda. zvl. ten svůj -schovávám si pro něj slůvka, co v jiné – homoidní – společnosti nevyslovuji. Chlapec pokouší, zkouší.. Přesně ví, kdy skončit. S úsměvem, nejsem nelida, zašeptám „tajné“ heslo – a jedém. (kouzelná formule, co ani v Bradavické knihovně nemají: sekera je pořád ještě ve sklepě)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: