Posláno autorem: Vesper | 13.1.2014

Nebezpečné známosti

Mívala jsem na střední škole spolužáka, kterému jsme přezdívali Banán, protože byl jediným skautem ve třídě, a (nejen) ve školním prostředí platí, že kdo se odlišuje, bude ponížen. (On nám ovšem nezůstával nic dlužen a sliboval, že se stane patologem a všichni skončíme na jeho stole, což se mimochodem už z poloviny naplnilo.) Skaut Banán byl ovšem také jediný, komu se během malířského kurzu uprostřed poetických přírodních scenérií podařilo utrpět úraz. Ač notně obrýlen, poranil si oko větvičkou jehličnanu, když přičinlivě sbíral klest na táboráček.

Další spolužák, kterému se říkalo Vořech, protože se jmenoval Ondřej, konstituce poměrně urostlé, ale skeletu křehkého, dokázal si během diktátu z mateřského jazyka zlomit žebro o hranu lavice, když se natahoval pro tahák. Češtinářka mu to dodnes má za zlé, neb je přesvědčena, že to udělal naschvál.

Naopak jiný spolužák, jemuž nikdo neřekl jinak než Bubák, protože se tak jmenoval, v hrůze před možnou zdravotní újmou chodil obden pozdě s omluvenkami od maminky („zadýchal se při stoupání“), tatínka („napadl sníh“) nebo od strojvůdce (trať Praha–Úvaly pravidelně přerušovali Indiáni, zvlášť zlé byly nájezdy před hodinou chemie). Zkrátka a dobře, ke zranění může člověk přijít kdykoli a kdekoli. Já si dva dny před Vánoci vymkla kotník při hře na rybičky v ulici Na Příkopě.

Mám dva kamarády, říkejme jim třeba Neo a Trinity. Mívají různé zvláštní nápady, a i proto je mám ráda, a já jsem zase pro každou pitomost, a proto možná mají rádi mě. Byla čtvrtá neděle adventní. Odevšad zněly koledy, cinkání peněz, rolničky a luxování bankovních kont. Na Václaváku pach svařeného vína pro jednou převálcoval libou vůni tučných masových výrobků, ze které se člověku sbíhají žaludeční šťávy, a pěší zóna přetínající náměstí byla plná postav, z nichž blížící se svátky očividně již stihly udělat jiné lidi, soudě podle nepřítomných výrazů, cílevědomého cvalu a dvou a více zavazadel. Ideální čas a místo zahrát si nebezpečnou skupinovou hru.

Pokud existuje někdo takový, kdo nikdy nebyl na táboře nebo jiné akci pro děti (např. teambuildingu), a nezná podstatu této hry, v krátkosti připomenu: účastníci se dělí na rybáře a rybičky. Skupiny stojí proti sobě ve vzdálenosti několika desítek metrů. Na pokřik „Rybičky, rybičky, rybáři jedou!“ se obě skupiny rozběhnou proti sobě. Rybáři se drží za ruce a pokouší se pochytat volně zdrhající ryby. Kdo je chycen, stává se další rybářem a „síť“ se pořád zvětšuje. Nebezpečné jsou nejen srážky rybářů s rybami, ale i běh v dlouhém řetězu lidí.

Sem tam se chytil i nějaký plankton (chodec, co nestačil vyklidit pole), častěji pulec (dítě, které pak zpravidla odmítalo návrat k rodičům) a několikrát i cizokrajná ryba. Turisté měli obecně pro naši kratochvíli mnohem větší pochopení, než domorodci. Vzhledem k tomu, že výše zmíněný pokřik běhal s rybáři i na transparentu, sem tam docházelo k nedorozuměním. „It´s a political meeting?“ „No, just a game. We play on fish and fishermen.“ „I see! Against Fischer!“ Ještě se asi sluší podotknout, že Neo a Trinity jsou vysokoškoláci. Hovoří několika jazyky a pracují v mezinárodní firmě, jejíž jméno nedovedu napsat ani vyslovit, a tráví polovinu času v Paříži. To jen tak pro přesnost.

V Itálii jsem měla dva podobně založené kamarády. Giovanni a Marco byli o něco starší, Marco tehdy uvažoval o univerzitě a Giovanni uvažoval, jak dosáhnout toho, aby ho z univerzity vykopli. Kdykoli se ti dva objevili, bylo jasné, že cirkus bude (odtud Circus Maximus, kdo jste byli v Římě, možná jste se s tímto pojmem setkali). Ze všech našich eskapád jmenuji alespoň tři, na které vzpomínám nejraději: jednou večer jsme prošli celou Via della Conciliazione středem. (To je jako procházet se středem magistrály, ale s výhledem na baziliku sv. Petra.) Chodili jsme k Fontaně di Trevi číhat na britské turisty a v jejich blízkosti jsme pouštěli na vodu papírové lodičky a zpívali God Save the Queen. (Pomsta za vyvinutí biologické zbraně zvané pudding.) Pojízdným prodavačům ovoce jsme kradli kousky kokosů a házeli je po kolemjdoucích (tradiční africká hra Kokosem do kokosu). La dolce vita. :)

Přátelství s lidmi nekonvenčních nátur může být ovšem riskantní nejen pro tělesné, ale i duševní zdraví. Nedávno jsme se s kamarády vzhledem k nepříznivému počasí rozhodli zabít volné sobotní odpoledne v DOXu. Moderní umění máme rádi, jenže tady jsme museli s hrůzou konstatovat, že místy je nejen mrtvé, ale už pomalu reinkarnuje v humus. Výstavka modelů sochařských artefaktů z doby minulé, které dodnes zdobí sídliště, nazvaná Vetřelci a volavky, se nám líbila, protože po mnohých originálech jsme v dětství lezli. Při pohledu na některé exponáty jsem si ale v duchu říkala, jestli jsem se místo grafiky neměla dát radši na sochání, protože podobné věci jsem plodila ve výtvarce už před desátým rokem věku. Sice mám trochu pochybnosti, jestli bych dokázala vytvořit třeba takový Kubus, ale na druhou stranu pan farář nám říkal, že kdokoli může spáchat cokoli.

Další expozice se jmenovala Kde domov můj?, a netýkala se kupodivu bezdomovectví, ale „společného mapování aktivit kultivujících veřejný prostor“ (= tzv. širší domov). Znělo to mrtvolně, a výsledek byl – no, posuďte sami. V rohu místnosti stojí kbelík s barvou a válečkem, jedna stěna je pomalována růžově. Popisek praví, že tuto sofistikovanou instalaci autorka vytvořila, když splácala barvy české vlajky dohromady. To je nápad! Předložka do koupelny ve tvaru naší republiky se mi docela líbila; pozvracená mapa ČR už méně, jakkoli bylo její sdělení zřejmé. V jedné místnosti se zase promítalo video, kterému by slušel název Tramp v rouše Adamově procházel se po hřbitově – velmi seriózní projekt o poutníkovi, co kráčí krajem bez kalhot, zato s anglickými subtitles. Achjo.

Líbily se mi fotografie Čechů, co žijí v Jižní Americe od Vojtěcha Vlka a snímky z fotografického cyklu Jindřicha Štreita Jsme ze stejné planety, zachycující cizince, co žijí u nás, originální koláže kombinované s malbou od Pavlíny Kerhartové a video z pařížských ulic. Jestli na něco tato výstava jasně poukázala, tak na rozdíl mezi skutečnými umělci s vizí a schopnostmi dát této vizi kvalitní, promyšlenou a účinnou formu, a amatéry, kteří se plácají v tvůrčí bezradnosti, a navíc trpí utkvělou představou, že instalace do výstavního prostoru proměňuje hnůj ve zlato. Na konci expozice byl strom s papírky, na které mohli návštěvníci napsat, jak nyní – po zhlédnutí výstavy – vnímají pojem domova. Na z nich jednom stálo: domov je tam, kde mám ledničku. Zůstaňme u toho… :)

Na závěr ještě drobný postřeh o známostech náhodných. Během výše zmíněné rybičkovské hry jsme narazili na účastníky akce Free Hugs („objetí zdarma“). Neo mi vysvětlil, že tihle lidé zapojení do tohoto projektu nabízejí objetí lidem na ulici. Jen tak, nebo třeba i pro případ, že by nikoho, kdo by je objal, neměli. V jiných zemích je to prý docela běžné. Dívala jsem se, jak si k nim lidé pro objetí opravdu chodí, a říkala si, že když už je třeba i takových služeb, něco s námi vážně není v pořádku.

 —

Vojtěch Vlk

převzato z: http://kdedomovmuj.dox.cz; foto: Vojtěch Vlk

Jindřich Štreit

převzato z: http://svet.charita.cz; foto: Jindřich Štreit

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: