Posláno autorem: Vesper | 29.12.2013

Filmové pecky roku 13

Na konci roku se má prý bilancovat, a tak s chutí do toho. Tady je 13 nejlepších a nejhorších filmů, co jsem za rok 13 měla tu čest či smůlu vidět – vyjma těch, o kterých jsem v jeho průběhu už psala.

Armáda stínů (1969)

Melvillovsky chladné, odtažité a pomalu plynoucí drama o osudech několika obyčejných lidí, které válka dohnala k odvaze (a) k sebeobětování. Zrůdná německá mašinérie dala vzniknout francouzskému odboji a v lidech zcela obyčejných aktivovala jejich pravou přirozenost – v dobrém, ale i v tom nejhorším smyslu. Chesterton někde napsal, že odvaha neznamená nemít srdce v kalhotách, ale nedat najevo, že tam je. Strach je ve světě „skrytých hrdinů“ Armády stínů všudypřítomný a tušení zlého konce se pozvolna mění v jistotu, ale oni mají srdce dál na správných místech. I když každý trochu jinde. Brutalita zůstává naznačenou, ale tím je ve výsledku mnohem otřesnější, než její dnes běžná explicitní zobrazení, a přestože jde o snímek skrznaskrz temný, v závěru člověk necítí beznaděj, ale spíš jakousi pochmurnou hrdost. To ovšem nic nemění na faktu, že mě za ty dvě a čtvrt hodiny lehce zahřál jen drobný výstup Serge Reggianiho, a po skončení zůstaly v srdci stíny.

Cesta zhýčkaného dítěte (1988)

Film věnovaný památce Jacquese Brela nese mnohé stopy jeho tvorby i životního příběhu. Neobsahuje však zuřivou beznaděj ani drsný sarkasmus jeho nejslavnějších hitů, naopak, je posmutnělý, něžný a hravý, přesně jako některé Brelovy méně známé kousky. Cirkusák Sam, stárnoucí, ale výkonný a kreativní muž, uposlechne hlasu své toulavé krve a náhle se rozhodne položit mezi sebe a svůj – podle dnešních měřítek úspěšný – život oceán. Označení „rozmazlené dítě, které rozbilo všechny své hračky“ je výstižné jen částečně, jeho motivace nespočívají pouze v únavě ze stereotypu a přemíry práce. Mnoho tvůrčích lidí mívá čas od času a v různé míře intenzivní potřebu být „hluboce a bohatě sami“, jak říkala Sylvia Plath, aby mohli zrekonstruovat svůj vnitřní svět, ze kterého rozdávají, a znovunalézat inspiraci i sami sebe. A někteří to řeší hodně radikálně. Brel odjel tak daleko, jak jen mohl, i Sam Lion nakonec nalezne klid na tropickém ostrově uprostřed divokých zvířat, která tolik miluje. Někdy je možná třeba odstranit z toku velké kameny, aby mohla voda volněji proudit, když ale zmizí všechny, zanikne i koryto a voda zmizí v zemi. Nejsou to ale nakonec právě ty kameny, druzí lidé, kteří zdánlivě brání umělci v rozletu, ale svou existencí dodávají jeho životu tvar?

Drsný Harry (1971)

Kde byl tenhle film celý můj život? K některým vede dlouhá cesta a já to k drsňákovi Harrymu vzala pořádnou oklikou – až jsem se dočetla, že právě tato postava inspirovala Hugha Laurieho při formování postavy House. Objevila jsem ale mnohem víc, než společné prvky („S Harrym je to tak. Nemá oblíbence. Nenávidí všechny.“). Inteligentní a poctivě brutální krimi, které si na nic nehraje a po jakém mé srdce při všech těch Kriminálkách, Zákonech a Pořádcích prahlo. Inspektor Callahan je jeden z největších frajerů, co kdy nosili Magnum, a jeho protivník není žádná žalostná nula, ale skutečný exponát z výstavy magorů. Ženské ozdoby se nekonají, hrdina má sice trauma, jak se sluší, ale nijak se v něm nebabrá, a ani psychologickým profilem šílence tvůrci neotravují. Prostě si to jen Dirty Harry a Scorpio parádně rozdají. A úplně to stačí.

Jak je důležité míti Filipa (2001)

Osvěžující záležitost, za kterou by byl i starý mrtvý klasik v hrobě jen rád. Bavil mě strýček „taškář“ Colin Firth i propracované fantazie porcelánové Reese Witherspoon, ovšem mé srdce si nezískal ani jeden Filip, ale teta Augusta. Především pak její vytříbené chování, komunikační dovednosti a pohovory s dceřinými nápadníky, proti nimž musí být takový nábor k MI6 sladký jako tea at five. :)

Krysy z temnot (1973)

Nejlepší komedie, jakou jsem za poslední dobu viděla. Noblesní humor, originální zápletka, nadčasová satira a jako bonus francouzská herecká extraliga ve vrcholné formě. Paralelní svět komunity „Krys“, nápad s prohozením vody, plynu a telefonu mě fascinuje a Charles Denner navíc jakoby Napoleonovi Sarkozymu a pražským budovatelům z oka vypadl.

Mlčenlivý (1973)

Nebudete vědět, kdy, nebudete vědět, kde… Vžít se do kůže hlavní postavy je asi stejně příjemné jako ustlat si v jámě pod rozhoupaným kyvadlem. Ještě před polovinou filmu jsem měla takovou paranoiu, že mít doma zaparkovaného psychiatra, už bych byla v čele pořadníku na polstrovanou cimru – nebo rovnou na odstřel. Lino Ventura může mít půlhodinu bez jediné repliky, protože mu stačí jediný drobný pohyb, aby divákovi přeběhl mráz po zádech, anebo se sevřelo srdce. Člověk s citlivou duší vědce, zahnaný osudem do pasti a pozice tvrdého chlapa, který ve faktu, že jeho dny jsou sečteny, nevidí důvod ke kapitulaci. „S kulkou v hlavě není člověk svobodný.“

Nesmiřitelní (1992)

Zbývající Stateční, kteří ještě neukončili pistolnickou kariéru pod drnem, začali už před lety chodit na schůzky AA a sekat latinu. Ale jak to bývá, vždycky je nějaké to naposledy. A tak Munny nechá děti v prasečníku, Ned opustí indiánskou manželku (nedivím se mu), a spolu s mladým magorem Kidem vyrážejí bít se za čest lehké děvy a inspirativní gáži. Jenže o to všechno vlastně vůbec nejde. Nesmiřitelní jsou především cestou do hlubin zabijácké duše a studií vnitřního světa lidí se super romantickým, dobrodružným a sexy povoláním – alespoň ve fiktivním světě. V tom skutečném může být nájemným vrahem nejspíš jen psychopat; normálnímu člověku by takový job brzo udělal z psychiky sekanou a z jater kámen. Velikost Eastwoodova filmu spočívá v tom, že ale nijak nedegraduje pohádky z Divokého Západu, na které se tak hezky kouká. Jen potvrzuje to drobné podezření, které v člověku při jejich sledování hlodá. Že to přece nemůže být tak snadné.

Renesance (2006)

Mé grafické srdce, zcela oddané animačním programům, francouzským kriminálkám a Danielu Craigovi, plesá, a oči se samy přivírají nad veškerými možnými technickými či dějovými nedostatky. Renesance animáků pro dospělé se zrodila ve Francii a jako každý nový směr i ona se musí potýkat s nepochopením. Postavy jsou možná poněkud černobílé, ovšem to je daň stylizaci, z některých záběrů se člověku naopak zatmí, a vsadila bych se, že úvodní automobilovou honičku z Quantum of Solace režisér opral právě odtud. Ostatně kapitán Karas působí jako skica aktuální verze agenta 007: drsný => nedisciplinovaný => suspendovaný => nasraný => odhodlaný => úspěšný (i za vysokou cenu). Všemocná organizace Avalon mi zase mimoděk připomínala orwellovskou analogii z V for vendetta. Jistě, šílení vědci, genetické člověče, nezlob se a zásady, vítězící nad zlem, to už tu všechno bylo, ale TAK krásně nakreslená Paříž tu ještě nebyla. Ani v renesanci ne.

Risques du métier, Les (1967)

Precizně natočené drama o tom, jak učitel, který měl své povolání rád, do ještě větší nouze přišel, a o tom, jak děti dovedou být zlé. Jacques Brel projevoval herecké vlohy už během pěvecké kariéry a jeho celovečerní debut je zcela bezchybný. Manželé Jacques a Suzanne Doucet učí na venkovské základní škole a svým svěřencům se věnují ze všech sil. Obvinění je tudíž zasáhne jako blesk z čistého nebe. Ne snad, že by na straně diváka byly jakékoli pochyby – těžko si představit, že by někdo s Jacquesovýma očima a zranitelným vystupováním dokázal prznit holčičky – jde jen o to, jestli se prokáže falešnost obvinění nebo dojde k hroznému justičnímu omylu. Zajímavé je i spektrum „obětí“ – Catherine je manipulativní blonďatý andílek, Josette přihlouplá nanynka a Helene emocionálně frigidní bestie. A jejich motivy naopak těžce banální. A nad chováním jejich rodičů rozum bere zpátečku. Při sledování takového filmu si člověk uvědomí, že pro pracovní úvazek ve školství je bezpečnější být ženou a mít studenty alespoň zletilé, když už ne normální.

Rodinný portrét (1974)

Filmový obraz starého muže, který se uzavřel před světem a zvolil osamělý, ale klidný život ve společnosti krásy uměleckých děl. Svět však přišel za ním, a místo aby diskrétně zaklepal a mluvil kultivovaným hlasem, vtrhl do jeho domu v podobě nezvaných nájemníků – hraběnky s náturou sršně a ptačí tváří, jejího milence Konrada a dospívající dcery Lietty s plytkým snoubencem Stefanem. Středem jejich světa je očividně blonďatý hezoun Konrad, o jehož nadání pro politiku svědčí i schopnost paralelně spát s hraběnkou, Liettou i Stefanem. Profesor je konfrontací s jejich životním stylem, temperamentem i vztahy s téměř neznatelnou hranicí mezi láskou a nenávistí rozčarován a zmaten, sem tam se ale snaží najít s nimi společnou řeč. To se ale téměř až do konce nedaří (nejsmutnější scénou snímku je bezesporu chvíle, kdy profesor sedí sám u bohatě prostřeného stolu a obklopen krásnými knihami a obrazy marně čeká, kdy se jeho noví sousedé dostaví k večeři, na kterou se k němu sami pozvali). Nicméně se mu nakonec podaří vytvořit si otcovský vztah k mladé Liettě i uzavřenému Konradovi a nahradit tak rodinu suplovanou postavami z knih a starých obrazů rodinou ze skutečných lidí – omezených, vulgárních, obtížně snesitelných, chybujících – prostě živých.

Skleněné peklo (1974)

Nechci mluvit jako teta Kateřina, ale pýcha fakt obvykle předchází pád a někdy je to pád na dno Atlantiku a někdy ze 135 pater. Navíc to strašlivé dilema: oba mají modré oči a v těch očích napsáno „já jsem dobrej chlap“. Takový chlap, co tváří v tvář beznadějné situaci řekne „do pr….“ a pak udělá správnou věc… P.S.: pro jistotu jsem fandila svému oblíbenému kluzákovi Robertu Vaughnovi, abych si tři hodiny nemusela klást otázku, kdo z těch dvou borců přežije. Věta „sejdeme se dole“ mi už nikdy nebude znít stejně. 9/10

Špendlík na motýla (1994)

Nějakou dobu pro mě byl trochu problém sledovat film z prostředí pražské rodiny, kde všichni mluví anglicky, a kde ruské odrhovačky a dokonce i budovatelské plakáty a transparenty jsou vyvedeny v jazyce tehdy nenáviděného Západu. Nějakou dobu jsem si musela zvykat i na představy dětské hrdinky, které se bez varování prolínají do děje, a nad děsnou hudbu jsem se nedokázala povznést až do konce, ale – je to dobrý film. Surrealistický, něžně humorný, dojemný. Většina příběhu je vyprávěna optikou udiveného pohledu sedmileté holčičky, která je příliš brzy postavena před realitu života v komunismu, a na základě tohoto poznání udělá osudové rozhodnutí. Představitelka Marushky, Florence Hoath, podává jeden z nejlepších dětských výkonů, jaký jsem kdy viděla, přesvědčiví jsou i její filmoví prarodiče, Joan Plowright a Ian Bannen, a tím nejlepším je bezesporu Hugh Laurie v roli disidentského strýčka, který v životě své neteře představuje jedinou morální i lidskou oporu. Závěr mě pak definitivně odrovnal, něco tak silného se v českých filmech nevidí. Je velká škoda, že tohle nenápadný, ale silný příběh zapadl.

Terminátor 2: Den zúčtování (1991)

Den zúčtování je nejlepší rodinný film, jaký jsem kdy viděla: teroristka, teenager a terminátor zažívají různá dobrodružství a v mezičase tuží vzájemné vztahy. Nejlepší vtip: úsměv strýčka Boba. Nejkrásnější rekvizita: Arnieho motorka. Největší hlavolam: paradox předurčení (pokud je budoucnost změněna, jak k ní může dojít?). Největší překvapení: ač můj gyrus fusiformis rozpoznává primárně bílé tváře, poznala jsem v roli Milese Dysona epileptického senátora z první řady House. :)) Nejlepší hláška: „Potřebuju dovolenou.“ Nejlepší scéna: T-800 pálí z okna Cyberdyne z rotačního kulometu. Největší elegance: Termyho práce s winchestrovkou. Nejodvážnější myšlenka: je snazší naučit úctě k životu stroj, než některé lidi. Největší naděje: budoucnost není daná.

Renesance

Photo © Miramax Films

… a nyní z jiného soudku. :)

Anakonda: Honba za krvavou orchidejí (2004)

Psychologicky laděný dobrodružný snímek o partičce pitomců, kteří vyrazí na čundr do džungle, aby zachránili lidskou rasu tím, že zplundrují jakési kytky, co mají být „lepší než viagra“ (tomu říkám motiv). První hodina je k uzívání (koupání s gumovým krokym a jeden ožungr, kterého i had vyblinká, to nevytrhne), nezbývá než tipovat, kdo se stane kterým chodem na hadím menu. Zastoupeny jsou pochopitelně všechny rasy, barvy i pohlaví – černoch, blondýna, rapper, indián, šampón a opičák. Když se pak konečně dočkáte detailního záběru na hádě, je to nejen zklamání, ale vzhledem k dnešním možnostem animační techniky i ostuda. Anakonda má jako správný škrtič žraločí tesáky a většího mudrlanta by člověk v pralese pohledal, stejně ale logice i přesilovce navzdory v utkání s vřeštícími zástupci lidské rasy neboduje. Když u filmu o hadech ofidiofobik usne jako nemluvně, něco zásadního zřejmě není v pořádku.

Atomik Circus – Le retour de James Bataille (2004)

Myslím, že zajímavější než rozbor obsahu filmu by byl psychologický rozbor scénáristů a chemický rozbor toho, čím se inspirovali. Atomik Circus je muzikálový sci-fi horror, který ovšem pravidla těchto žánrů neviděl ani z hydroplánu, s poměrně nechutnými gore a poměrně chutnými vizuálními efekty (znalci by možná nesouhlasili, ale já mám slabý žaludek i nervy). Odehrává se ve Skotlett City, ospalé díře na kraji světa a bažiny, kde žije spousta divných typů, pořádá se prapodivná soutěž a policajti jezdí poněkud bezhlavě. Jedinou sympatickou postavou je Concia, která si prozpěvuje, tancuje, čeká na prince Jamese a sní o tom, že jednou uvidí své jméno na plakátech. Vítězství v přecpané kategorii úchylů těsně obhájil impresário Slizoun Nechutný, který pro změnu sní o tom, že uvidí její kalhotky na půl žerdi. Pak jsou tu emzácké chobotnice, díky kterým se talentová show změní v soutěž v dekapitaci a druhá část filmu vypadá jako záznam Silvestra cechu řezníků a uzenářů. Hádáte správně, nebyl to můj šálek kávy a ani jsem u toho nebyla schopná dojíst snídani. Jediné, co je na téhle bizarní slátanině pěkné, je Vanessa Paradis, která jediná má trochu co hrát a navíc tu hezky a často zpívá, a závěr, který sice také nedává žádný smysl, ale alespoň vyvolá lehký smích poté, co film zanechal hluboký v srdci hnus.

Dobrý synek (1993)

To není film, to je antikoncepce.

Kněz je poděs (2007)

Tak konečně vím, proč se vyhýbám Robinu Williamsovi jako čert kříži a proč to budu dělat i nadále. A také se nyní omlouvám všem filmovým dětičkám, které si v dobách minulých vysloužily mou kritiku a nesympatie, protože toho smrada, co ministruje oslizlému reverendovi, bych v minutě nacpala do tříděného odpadu pro pekelné zmetky, a ohyzdná robotická mimina mě vyděsila víc než kukuřičné děti. Ale abych jen nekritizovala: Mandy Moore a John Krasinski jsou vcelku sympatičtí a závěrečné titulky mě docela pobavily. Robin Williams ovšem přehrává tak zuřivě, že většina scén, kde se vyskytuje, je na hranici snesitelnosti, a na mysl člověku bezděčně přicházejí otázky po jeho duševním zdraví. Za duchovního vůdce bych brala radši jeho slintavého psa.

Krev jako čokoláda (2007)

Quo usque tandem abutere, vy prznitelé lykantropní tematiky, patientia nostra?! Nebudu raději řešit, proč tvůrci dali do názvu tu čokoládu, která hraje ve filmu asi takovou roli jako zubní pasta v zombie movie, ani proč se příběh odehrává v Rumunsku (no… protože to je takové jako strašidelné, proto), a přejdu rovnou k tomu nejhoršímu: vlkodlaci skáčou jako opičáci, lemtají absinth, trsají disco a přeměňují se ve skoku a záblesku světla (wtf?!). Hlavní hopsanda, pardon, hrdinka, sem tam vymění kontaktní čočky a zamiluje se do čmárala Aidana, který sice rozumu příliš nepobral, ale je zřejmě nesmrtelný a navíc paranormální scénáristickou protekcí obdařený. Vůdce vlkodlaků je teda fakt děsně cool rocker, který má ale naneštěstí psychopatického synáčka (každá čočka jiná) a u hopsandy utahováka. Témata jako možnost nakažení se nebo nutná přeměna vlivem úplňku tvůrci zcela ignorují, zato okázale žonglují s termíny jako „transcendence“ nebo „antigen“. Wow. Nebo spíš: AU!

Léto v Paříži (TV film) (2011)

Děsivě promyšlená filmařská pomsta za to, že režisérovi, producentovi a scénáristovi ukradli v některém pařížském hotelu boty, anebo na letišti zašantročili kufr. S arzenálem podobných německých romancí by se dala vyhrát i válka.

Liga výjimečných (2003)

Extraliga zbytečných aneb největší splácanina od doby, co pejsek s kočičkou udělali party pro oficiální fanklub žaludečních vředů. Příběh nulový a jeho aktéři, to je materiál: cestovatel, který hledá, koho by adoptoval, v podání očividně znuděného Seana Conneryho, padouch M (eh…), který měl jistý potenciál jen pod maskou, klišoidní upírka, neviditelný muž s matrixovými kůl brýlemi a kabátem, pan Hyde, který vypadá jako Hulk po koupeli v peroxidu, kapitán Nemo alias fakír a Dorian Gray s Tomem Sawyerem, kteří působí mírně řečeno dost přihřátě. Pokud film co do děje a postav balancuje na hranici kategorie B (= blaf), po vizuální stránce je to jasné céčko. A co víc, místo lehké žánrové nadsázky se divák dočká neuvěřitelných nesmyslů – Benátkami proplouvá ohavně animovaný Nautilus, velký jako Titanicův tatík, po jejich ulicích (?!) se prohánějí auta, a demoliční výjevy jsou k pláči. To spíš uvěřím, že svět zachránil Čtyřlístek.

Manžel nebo milenec (TV film) (2011)

Děsivá mumie likviduje každého, kdo se jejím zpráchnivělým závitům znelíbí, a i když nenosí kouzelný prstýnek, všechno se jí zázračně daří. Ne, to není další dobrodružný film inspirovaný starým Egyptem, ale německé drama.

Markýz (2011)

Francouzská komedie je místy nejen mrtvá, ale už pomalu reinkarnuje v humus.

Milenec nebo vrah (1996)

Milenec nebo vrah? Drátem to levého nebo pravého oka? Příběh se nesnesitelně vleče, postavy bezradně klopýtají o bludné balvany, které jim scénář chystá do cesty, a když drama konečně dospěje ke slabomyslnému závěru, logika dá definitivně vale a hry v absurdistánu započnou. Hlavní psychopat vypadá jako celer a co by mohlo v normálním světě (filmu) sladkou Nicole přimět k tomu, aby si o něj byť jen opřela kolo, si lze těžko představit. Ale vezmeme-li v úvahu, že její taťka je nesnesitelný otrava, nevlastní matka mu zdatně sekunduje, nejlepší kamarád se chová divně a nejlepší kamarádka je t. č. smažící nymfomanka, nějaké předpoklady by tu byly. Navíc tvůrci vkládají tomuto panoptiku do úst brilantní frky typu „voko za voko – a taky zub za zub,“ nebo „ty a já a nikdo jinej“. Jak vidno, i taková veteránka jako Reese měla v kariéře slabší chvilky.

Mont-Dragon (1971)

Světem se potuluje asi jen jeden mizerný RIP, a když jsem ho konečně vysomrovala na jednom francouzském fóru, zjistila jsem, že i jediná kopie je pro naši planetu celkem dost. Někdo si tam povzdechl, že pro toho, kdo nemá inklinaci k vizuálnímu sadomasochismu, budou sympatickými postavami akorát koně – a měl pravdu. Mám sice Jacquesa Brela moc ráda, ale rajtky, knír & bič neprospívají žádné figuře. Příběh se odehrává na zámku, jehož osazenstvo – koně nevyjímaje – nemá v hlavách nic jiného než sex. (- následuje spoiler -) Přijíždí Dormond. Sbalí služebnou. Hraběnka chce sbalit Dormonda. Dormond nechce. Hraběnka sbalí služebnou. Její dcera chce sbalit Dormonda. Dormond ale o hru „znala panna pána“ nestojí. Dcera nesbalí služebnou. Sbalí někoho jiného. Dormond sbalí koně a — slintalové nechť polknou, jsou to 70. léta, a nejšokantnější scénou je plemenění plnokrevníků (kůň s klisnou, btw). No a jak to dopadne? Někdo umře, někdo ne, a zbytek, jestli taky neumřel, za devatero horami a devatero řekami vesele souloží dodnes. Nebýt ten film 30 let starý, při záběru na stádo ovcí bych se vážně obávala dalšího dílu.

Policejní akademie 4: Občanská patrola (1987)

Je empiricky prokázáno, že každý třetí kozel chce být zahradníkem, každý druhý civilista prahne po uniformě a úplně každý tvůrce amerických komedií se domnívá, že spolkl všechnu vtipnost světa. Jak závažné mohou být následky takového bludu, můžete tady vidět na vlastní oči.

Vlci (2006)

Lykantropie jako nemoc i historická skutečnost mě velmi zajímá a stejnou měrou mi jdou na nervy filmařská znásilnění vlkodlačího tématu. Scénář Vlků sice měl jistý potenciál – vlkodlaky dělí na „nemocné“, toužící po vykoupení, a „narkomany“, kteří se dobře baví; jedni žijí jako spořádaní občané, druzí jsou motorkáři (*). Tím ale klady končí. Okaté dítě v ohrožení vede hitparádu megaklišé, a vůdce zlých sice dramaticky pohazuje kadeřemi, jenže naneštěstí vypadá, jakoby po nocích raději navštěvoval Modrou ústřici, než vyl na měsíc. Triky a výprava jsou k pláči a o hereckých výkonech nemůže být vůbec řeč. V panoptiku prapodivných figurek v yettiovských maskách je obzvlášť nesnesitelná postava matky roku, kolem které musí skoro hodinu lítat kulky a chlupy, než jí dojde, že její potomek je spasitel dvojí krve, a fakt, že o něčem v životě neslyšela, nebo tomu nevěří, neznamená, že to neexistuje. Což vlastně platí i tak všeobecně. ;)

Anakonda

Photo © 2004 Sony Pictures

—-

Advertisements

Responses

  1. Jsem rád, že jste zmínila Chestertona, mám ho převelice moc v oblibě. Zato Craiga v roli Bonda převelice moc v oblibě nemám.

    • Já mám ráda oba, ale Craiga asi víc. ;)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: