Posláno autorem: Vesper | 11.12.2013

Po práci legraci

Tempora mutantur et nos mutamur in illis. Před dvěma třemi roky bych v těchto dnech absolvovala adrenalinový rorátní zážitek (adrenalinové na tom bylo hlavně vstávání ve tři ráno), loni se ale na post mého největšího zážitku adventní přípravy na svátky práce, pokoje a míru nekvalifikovala třeskutá hodina v katedrále, ale ryze světské zevlování po reprezentačních prostorách Hradu. Rozdíl vzdálenosti jen několik metrů, teplotně ale nesrovnatelný. No a letos jsem se začátkem prosince shodou okolností ocitla na vernisáži spolu s první dámou, spoustou hlavounů a (po)mazaných hlav. Očekávala jsem ples příšer, ale nakonec to tak hrozné nebylo.

Společenské akce pro mě v mladších dobách měly jisté kouzlo. Pamatuju si, jak se mi líbily prostory, kde se konají, naleštěné nádobí, bílé ubrusy, květinová výzdoba a společenská povinnost zakopnout spadnuvší potravu pod stůl. Na jídlo jsem ale nikdy moc nebyla a na veřejnosti nejsem schopna pozřít jediné sousto, a tak se mi to rychle přejedlo. Dnes neexistuje na světě síla ani nadřízený, kteří by mě dokázali přimět strávit byť jedinou minutu ve společnosti jedinců, kteří drží skleničku za podstavec a uklánějí se těm, kterým ze srdce přejí, aby je trefil meteorit. A to počítám i Náčelníka Dunivého Hroma, o kterém v poslední době kolují zvěsti, že k rannímu kafi přikusuje dlažební kostky, a dosáhl takového stupně vřelosti, že v jeho sekretariátu návštěvy fasují azbestové obleky. Když se totiž v tom lesku křišťálu a bělostných chrupů konečně rozkoukáte, zjistíte, že buržoust naplech je stejně otravný jako příslušník plebsu, a je-li někdo nemožný blboun, diplomatická mise, poslanecký mandát, svěcení ani prachy na tom vůbec nic nezmění.

Výjimku jsem udělala až nyní, po více jak roční přestávce, a to jen proto, že s vystavujícími udržujeme oboustranně výhodné známosti (s jedním z nich jsem nedávno provozovala poměrně nebezpečnou střešní akrobacii). Druhý důvod byl, že součástí výstavy je i můj drobný (cca dvoumetrový) grafický počin, a opájení se vlastní výjimečností je příjemné i v nepříjemné společnosti.

Proslovy jsem neposlouchala – vzhledem ke skladbě řečníků se ostatně žádný hodokvas moudrosti nekonal – kdo mě ale příjemně překvapil, byla paní prezidentová, která se chovala velmi decentně, skromně a nenápadně, a kdyby kolem ní nekroužily čtyři klony agenta Smithe (= dráty vedoucí do všech tělních dutin a oduševnělé výrazy modelů předvádějících spodní prádlo), člověk by si jí ani nevšiml. Jinak složení obsahovalo převážně fotografy a umělce všech druhů a velikostí (lze je snadno identifikovat podle ostentativní ignorance dress codu; ti nejnadanější se poznají podle náušnice v nose), hrstku pseudointelektuálů v různých fázích plesnivění, nasáčkoval se tam i jeden exemplář dinosaura s rozvinutou mitrosou pectoralis, jedna politická mrtvola v pokročilém stadiu rozkladu, a asi padesátka novinářů, která fotila a točila, až se z ní kouřilo. Myslím, že už konečně vím, co se skrývá za zkratkou V.I.P.: společnost Velmi Inteligentních Primátů.

—-

Přestože se zásadně vyhýbám nejen vánočním besídkám, sedánkám, oslavám, briefingům a ostatním demonstracím kolegiální lásky, o lidský kontakt nemám nouzi. Když se denně pohybujete po centru Prahy, stane se vaší pravidelnou rutinou navádění zbloudilých turistů na správnou cestu. Díky dlouhodobému cviku dovedu jako GPS fungovat hned ve třech jazycích (i když, pravda, latinu moc často neuplatním). Přesto mě poněkud zaskočila dvojice mladíků, která mě jednoho večera zastavila na tom pražským mostě při přebíhání z Malé Strany na starou stranu, a zdvořile pravila: „Šukáme Karlův most.“ Měli chlapci štěstí, že jsem měla náhodou bystřejší den, a tak než došlo na mezinárodní konflikt, došlo mi, že to nejsou úchylové (pontofilové), ale Poláci. Ve tmě se dají dost blbě rozeznat. Mimochodem v titulcích by jejich replika zněla: „Przepraszam, szukamy Mostu Karola.“, nebo tak nějak, ale že by to bylo o moc srozumitelnější, se říct nedá.

—-

Před časem mě Elischka přiměla zúčastnit se druhé největší hudební události roku (první byl koncert Hugha Laurieho, pochopitelně), která se odehrála v pravém irském pubu na pražských Vinohradech a hlavním aktérem by jeden z jejích profesorů. Na Irsko mám krásné vzpomínky, k nimž se váže i vědomost, že po pintě Guinnessu zní jakékoli hudlání jako symfonie a člověku přestávají vadit i vášnivé debaty o fonetice a jiných chorobách, které jsou pro našince stejně srozumitelné jako gaelic pozpátku. A během večera jsem se seznámila s pár lidmi, které jsem měla za přátele Elischky (až asi po půl roce jsem zjistila, že je Elischka vlastně skoro nezná), se kterými od té doby občas podnikám různé šílenosti. Třeba chodím do čajovny.

Na střední škole jsem se co do vyznání řadila k záškolácko-záškodnickému proudu, a tak mě kultura dlouhých sukní, vonných tyčinek, barevných svíček, meditativní hudby, dřevěných korálků a podobných pitominek obloukem minula, a zálibu v sezení na zemi a způsobném srkání z kameninových mističek jsem donedávna považovala za příznak nedostatku jódu (= kretenismu :). S čajovým experimentem jsem souhlasila jen proto, že možnost proflákat polovinu neděle je při mém životním stylu vzácnější než drahokamy (mé indiánské jméno zní Makojakopako). Navíc jsou tito kamarádi hezcí, inteligentní, vzdělaní a úspěšní, a ani jeden z nich nemá korálky na krku ani v uších. Samozřejmě jsem je podezřívala, že mě berou do chrámu alternativy proto, že vědí, že mě vychovali vlci, a že se za svou útratu se pobaví na můj účet, ale zvědavost a akutní potřeba nevypadat jako okoralá bábovka převážily. Dnes už jsem díky nim čajovnový povaleč, tehdy ale bylo všechno poprvé.

Před vstupem na koberečky jsme se museli zout a já se v duchu kochala představou, jak cestuji z nábřeží na okraj světa bosa. Když se mi konečně podařilo nainstalovat svou rozvrzanou kostru na polštářky tak, aby klouby nezahájily puč, chrabře jsem se chopila menu. Pročetla jsem ho dvakrát, než jsem pochopila, že není psáno v bengálštině, ale že ho držím vzhůru nohama. Ulevilo se mi, když předmětem mé objednávky nakonec nebyly sušené kobylky ani kobylinec, jakkoli je název produktu a výpary z kuchyně připomínaly. Díky detailní instruktáži a trpělivé pomoci spolustolovníků se mi podařilo ze dvou konviček, sady podšálků a mističek různých tvarů a velikostí, sítka, horké vody a hrsti podezřele vypadající trávy vygenerovat slabě zbarvenou tekutinu, která chutnala jako seno a voněla jako kouř parní lokomotivy. Zbytek osazenstva pukal z vodních dýmek a dýmal jako soubor továrních komínů, a tak si nikdo nevšiml, že jsem se dopustila fatálního faux pas, když jsem se pokusila napít z nádobky na odkládání vylouhovaných rostlinných ostatků, a že jsem namísto do jídla omylem rafla do dekorace. Příjemné bylo, že jsme tam strávili půl dne, aniž bychom se s personálem navzájem otravovali (etudu, kdy kamarád přiměl vylézt servírku na topení, aby tím empiricky dokázal, že sousední partička hulí hašiš a ona nenosí prádlo, pominu). Napříště jsme zašli jinam, kde se sedělo na židlích, čajový obřad sestával z jedné konvičky a jednoho okousaného kamenného kalíšku, a já se cítila trochu jistější. Příště vyzkouším tu dýmku, těšte se. Já se těším. :)

DSC_0082

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: