Posláno autorem: Vesper | 27.10.2013

Princ, ďas a chuďas (děsná pohádka)

Za devatero horami a devatero řekami bylo jednou jedno království. A v tom království byl zámek a v tom zámku král tak starý, že z pískoviště pamatoval Metuzaléma a z brouzdaliště Mojžíše, a princ neurčitého věku, který čekal, až král umře a on dostane korunu, moc a klíče od vinného sklípku. Prozatím se zabýval běžnou státnickou rutinou, obnášející utínání dračích hlav, pojímání zachráněných princezen za manželky a utínání jejich hlav, když jim prošla záruční doba.

Byl nebyl v království i jeden chuďas, jeden z tisíců jiných chuďasů, co v tom království byli. Byl profesionálním povalečem, otrapou a darmožroutem, a živil se tím, co se mu podařilo v potu tváře vydobýt z dobrých srdcí movitějších bližních a vší silou vybít z těch ostatních, co až tak dobré srdce neměli.

A aby toho nebylo málo, žil v tom království i ďas. Provozoval velkou prádelnu a měl tolik práce, že nevěděl, co dřív. Požadavky na spraní toho či opraní onoho se valily jako lavina, zvlášť když se přemnožili slimáci, někdo ze sousedních zemí zkusmo vyhlásil válku nebo v období uzávěrky daňového přiznání.

Jednoho dne princ vstal hlavou do zdi. Žádný drak na obzoru, manželky na čas došly a navíc měl děsnou kocovinu. Starý král sjížděl sedmaosmdesátou řadu Doktora Hůůů (populárně-poučná reality show z vily plné sov), a k snídani dostal princ nudle s mákem, protože vstal až k obědu. A nudle s mákem z talíře se zlatým okrajem a vyraženým erbem chutnají úplně jako nudle s mákem z ešusu. Ani lithium, kterým princ v kuchyni tajně říznul mák, mu náladu nespravilo. Nezbylo než vyrazit ven. Je koneckonců vědecky dokázáno, že pohyb hecuje endorfiny, zvlášť běh směrem do hospody. Než však princ stačil položit urozenou ruku na kliku a vtrhnout dovnitř ako smädna ťava, stalo se něco, co ho vyděsilo k smrti. Promluvila na něj popelnice.

Ne že by na tom bylo něco až tak zvláštního. V jiném rozpoložení by se nad tím vlastně ani nepozastavil, ostatně během houbařské sezóny už vedl i bizarnější konverzace. Na druhou stranu byl pořád princ, byť momentálně sdrátovaný jak pekáč, a co je dovoleno Polednici, není dovoleno popelnici. Takhle si dovolila dost, když Jeho Výsost oslovila, jak jí víko narostlo: „Naval bůra, vole.“

Princ nebyl žádný myslitel, ale ducha mdlého, stejně jakéhokoli jiného ducha by si mu nikdo nedovolil nepřisoudit. Každý rozumný člověk ví, že s duchy nejsou žerty, a o intelektu vůdčích lapiduchů politického spektra se nepochybuje, nežertuje ani nepřemýšlí. Popelnice to nejspíš věděla taky, ale chuďas, který z ní v příští chvíli vystrčil nohu, nejspíš na tuhle hodinu ve škole chyběl.

Princ leknutím vyskočil jako by ho kousl krokodýl, hlavou srazil vývěsní štít a loktem květináč, což přímo implikovalo bouli na jeho temeni a omamnou vůni THC  z neznámé rostlinky, kterou právě zničil. Zavětřil jako lovecký pes a přes rameno se frajersky prohodil: „To mluvíš se mnou?“ Neznělo to nijak zvlášť chytře, vlastně to znělo úplně idiotsky, ale princ měl dojem, že když už dluží za květináč a vývěsní štít, neměl by zůstat nic dlužen alespoň té zatracené popelnici. Naneštěstí pro něj byla v upovídaném rozmaru.

„Cos myslel, ty bláhový?“ opáčila, zakomíhala se na nejistých kolečkách a pak bez varování i zábran vyvrhla obsah svých útrob. Princ sebou trhl, ale když uviděl, že ta věc, co se sbírá ze země, nemá rohy ani tesáky, podařilo se mu neproletět dveřmi a nevolat o pomoc. Naopak se napřímil a zdvihl všechno, co se dalo, aby mohl věnovat chuďasovi pohled z co největší výšky. Ten ale jeho výraz nezachytil, a ten tak bez užitku s dutým zvukem dopadl na chodník. Chuďas usedl na obrubník a pohodlně natáhl nohy. „Naval bůra a žváro, kašpare,“ pravil přátelsky a vytáhl kudlu. A princ, Bůh sám ví proč, ale on to rozhodně nevěděl, si sedl vedle něj a podal mu doutník se zlatým kroužkem na obale, vonící dálkami, sluncem a kubánskými tělními tekutinami. Chuďas si cigáro chvíli zamyšleně prohlížel, pak ještě zamyšleněji odřízl špicu a zbytek začal v nejhlubším zamyšlení žvýkat. „Tráva došla, nebo co?“ zeptal se znechuceně. „Máme jí plnou zahradu,“ odvětil princ nejistě a po očku si měřil svého společníka. „Tak teda co děláš tady?“ tázal se chuďas nechápavě. „Měl bys celý dny plejt, pohnojit a zkopat všecko, na co dosáhneš, a hulit jako komín, ne?“ „Na práci mám služebnictvo,“ ohradil se princ dotčeně. „Stará se o trávu a my na ní hrajeme kriket. Nebo golf,“ doplnil rychle, když se setkal s nevěřícím okem přežvýkavce. „Ty kokos,“ zašeptal s posvátnou bázní, jakou většina lidí pocítí jen párkrát za život, a to při narození prvního potomka, nebo když se otvírá nový supermarket, „hned bych si to s tebou vyměnil.“ „Já bych si to se sebou nevyměnil,“ odvětil princ chmurně. „Ani bych nevěděl, jak na to.“ „Já taky ne, ale můžeme se vyměnit navzájem,“ nabídl se chuďas. „Já půjdu trdlovat s těma tvýma kroketama a ty si mezitím dopřeješ vozdravnej pobyt v mý popelnici.“ Princ se zašklebil a na chvíli vypadal úplně jako člen své rodiny. „Vyměnit palác za tvou popelnici?“ opáčil. „Nikdy! Čtyři kola sice má, to je fakt, ale jet jsem ji neviděl, a o brzdách mám značné pochybnosti. Mimoto mi připadáš jako největší špinavec v celém království a já nemám zájem chytit ratatuli.“ „Měl bys mít k plebsu větší důvěru, můj pane,“ odvětil chuďas. „Tvojim argumentům rozumim, ale nechápu, proč nesouhlasíš. Neodsuzuj můj život, dokud ho nepoznáš. Ostatně, –“ Dál se však nedostal, protože v tu chvíli se dveře hospody rozletěly, jakoby do nich někdo kopl, a taky že ano, a objevilo se břicho a ruka s brokovnicí, a za nimi fialová tvář majitele. Vypadal jako jezdec z Apokalypsy, jehož jméno je Majzlík, a který někde ztratil koně a teď ho poznal v salámu a dost ho to naštvalo. „Kdo mi to tu loupí kytičky!“ zařval, až se okna zatřásla. „K ďasu!“ Na víc chuďas nečekal. Popadl prince za rukáv, v příští vteřině ho zdvihl na nohy a v následující střemhlavým tryskem přemístil o dva bloky dál.

Princ funěl jako nosorožec, a když konečně přeřadili na nižší rychlost, skoro tak i vypadal. „Co to bylo?“ vypravil ze sebe a zakaleným zrakem se rozhlížel, kde nechal plíce a jejich příslušenství. „Pípa,“ odvětil chuďas, který se ani nezadýchal. „Copak tě doma neučili, že dyž něco rozbiješ, máš to zamýst pod koberec a zatloukat, zatloukat, zatloukat?“ „Ne,“ řekl princ, „učili mě, že mám zavolat sluhu, aby to uklidil, a pak to svést na něj.“ „Jasně,“ na to chuďas, „tak jdeme.“ „Kam?“ „K ďasu, přece. Neslyšels? Kamaráde, Pípa ti nedá, když to nebude po jeho. Koukám, že ti chybí základní škola života, ulice a popelnice.“

Ďas je neuvítal právě s otevřenou náručí, ale nikoho to nemrzelo, protože jeho náruč nebylo nic zvlášť lákavého, a za střízliva teprv ne. „To mi ještě chybělo,“ zavrčel, „zapadlí zmaštěnci. Nebo snad zavedli v obludáriu vycházky?“ „Máme pro tebe návrh,“ nenechal se chuďas vyvést z klidu. Pohodlně se uvelebil za stolem, očividně byl u ďasa jako doma. „Než nás k tobě Pípa poslal, byli jsme na půl cesty k dohodě, že si vyměníme role. A teď, když jsme tady, proč nejít do trojky?“ „No dovolte!“ vmísil se princ, ale chuďas to přešel mávnutím ruky. „Zaspal jsi dobu, kamaráde. Tyhle věci sou dneska úplně normální. Ty, ďase, co bys řek’ na tohle: princ si to vymění s tebou a já s princem. Není to vynikající plán?“ Ďas jeho nadšení nesdílel. „Až na to, že takové epochální smažce, jakou je náš princ, bych nesvěřil ani valchu, natož automatickou pračku, a na to, že se mi vůbec nechce spát ani stolovat se šváby, zatímco ty se budeš opájet mocí a vlastní výjimečností, páchat násilnosti a na Nový rok uzurpovat hlavní vysílací čas, myslím, že to rozhodně JE plán.“ „Ber to z té lepší stránky,“ nedal se chuďas, „konečně nebudeš muset seprat každýho blbouna, kterýho ti kdo pošle. Zaparkuješ si popelnici za špageťárnou a místo dunění pracího bubnu tě budou uspávat árie.“ Ďas zaváhal a popotáhl. „Abych byl upřímný, už delší dobu mám pocit, že můj žaludek netráví, ale odstřeďuje, a mozek se mi nad křížovkou otáčí až šestsetkrát za minutu. Kdyby to pomohlo, oženil bych se i s Provdanou nevěstou. A to operu nesnáším.“ „Tak vidíš,“ podotkl chuďas chlácholivě. Můžeš si maximálně polepšit. A ty taky, vo–Výsosti,“ obrátil se na prince, který se houpal na židli a pokoušel se spočítat mouchy na mucholapce. „Konečně se nebudeš muset votravovat s drakama, manželkama a těžkou fachou za korunu. „Fajn,“ reagoval princ. „Vlastně proč ne.“

A tak si princ, ďas a chuďas vyměnili role. Princ vedl prádelnu, zpočátku se pochopitelně nevyhnul začátečnickým chybám a podařilo se mu zavinit několik povodní, když ale začal šňupat prací prášek, všechno se uklidnilo a navíc byla všude spousta bublinek. Chuďas dožil a užil si v královském paláci, celou dobu byl odporně bohat a po většinu času sťatý jak motyka a nic horšího než pár zákonů a válek se mu zmrvit nepodařilo. A ďas? Ďas kotvil se svou popelnicí postupně u všech nejvyhlášenějších restaurací v království, pak vystudoval vysokou školu chemicko-technologickou a stal se hvězdou televizní kuchařské show Poďasovy pomeje. Došlo i na jistou pikantní epizodu z vězení, chuďasův otec skončil s hlavou pod paží a do všeho se motal jakýsi úchylný Miles, ale tím se dnes nebudeme zdržovat. I když už všichni umřeli, určitě žijí šťastně až dodnes.

Dobrou noc, milé děti.

Advertisements

Responses

  1. :)))!!!


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: