Posláno autorem: Vesper | 16.9.2013

Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených

Nebe nezná vyvolených, příběh o lásce, o smyslu žití bez budoucnosti a o hře se smrtí, mě už celá léta nepřestává fascinovat svým pokročilým fatalismem. Je psán lehkou rukou, ale mezi řádky je neustále slyšet tichý šelest písku z přesýpacích hodin, které v rukou drží smrt.

Do plicního sanatoria Bella Vista ve švýcarských alpách přijíždí navštívit svého kolegu Hollmanna automobilový závodník Clerfayt. Během několika dní se seznámí s mikrosvětem nemocnice, kde je vrcholem dobrodružství vyrazit bez povolení na projížďku nebo na skleničku něčeho ostrého, aby člověk snáze zapomněl na ty, kteří náhle „odcestovali“. Sem tam se sice někdo uzdraví, ale naděje tu trvalé bydliště nemá. Zde se také setkává s dívkou Lillian Dunkerqueovou, žárlivě střeženou přítelem Borisem, zmítanou pocity bezmoci, odporu k neúčinné léčbě a pokrytectví personálu, který tají pacientům pravdu a odmítá umírání nazvat pravým jménem. Lillian je naopak až brutálně přímá, za tvrdou skořápkou se však skrývá zoufalá mladá žena, které se život krátí s každou další hodinou a ona neví, jak ho zastavit, aby si mohla utrhnout aspoň pár jeho plodů. Když jí Clerfayt, spíš nevážně než vážně, nabídne, aby odjela z hor s ním, neváhá se chopit posledního stébla, které jí osud hodil. S verdiktem „do roka a do dne“ opouští sanatorium a zamíří s Clerfaytem do Paříže.

Lillian se napila lehkého italského vína: „Zdá se mi to, nebo je to zdejší jídlo opravdu tak strašně dobré?“ zeptala se.
„Je strašně dobré. Hostinský by mohl být chef se cuisine v kterémkoli velkém hotelu.“
„Proč není?“
„Byl jím. Ale v rodné vesnici se mu líbí víc.“
Lillian vzhlédla. „Chtěl zpátky – ne ven?“
„Byl venku – a vrátil se zpátky.“
Postavila sklenku na stůl. „Jsem šťastná, Clerfayte. Přitom musím říct, že vůbec nevím, co to slovo znamená.“
„Já to taky nevím.“
„Nebyl jste nikdy šťastný?“
„Často.“
Pohlédla na něho. „Pokaždé jinak,“ dodal.
„Kdy nejvíc?“
„Nevím. Vážně to pokaždé bylo něco jiného.“
„Ale kdy nejvíc?“
„Když jsem byl sám.“

V Paříži nechá Clerfayt Lillian na čas samotnou, protože musí za prací do Říma. Lillian si u svého strýce, který spravuje její prostředky, vyzvedne peníze, aby mohla v čase, který jí zbývá, žít svobodně a po svém. Její urputná honba za životem ji zavede do módního salónu Balenciaga, na večírek plný nápadníků, které jí strýc shání, do pařížských uliček, památek, zákoutí i podniků, a především k úvahám po smyslu vlastní existence. Lillian je pohoršena bezstarostnou marnotratností, s jakou jiní lidé nakládají s časovým luxusem, který jim byl dopřán a jí ne, jak rozmělňují své životy v malichernostech a povrchních prožitcích bez větší hodnoty, měšťáky, kteří si myslí, že život je kuchyně, salón a ložnice a ne plachetnice se spoustou plachet, která se může každým okamžikem převrhnout. Když se Clerfayt vrátí, místo dívky okouzlené velkoměstem nachází dospělou ženu, mírně rozčarovanou, ale stále dychtící po všem, co svět nabízí. Svět, který sice příliš nechápe, ale který ji neodolatelně přitahuje. Clerfayt, jehož povoláním je riskování na závodní dráze, se do Lillian zamiluje, a po jejím boku začíná objevovat, jakou cenu lidský život skutečně má. Vabank se smrtí ale nejde vyhrávat dlouho.

„Strýc Gaston by mě hrozně rád dal pod kuratelu – nebo mě provdal.“
Clerfayt se zasmál. „Chtěl by tě strčit do druhého vězení ještě dříve, než bys stačila poznat, co je to volnost.“
„A co tedy je volnost?“
„Taky nevím. Vím jen, že to není ani neodpovědnost, ani bezcílnost. Člověk spíš chápe, co to není, než co to je.“

Clerfayt i Lillian zdánlivě hrají stejnou hru se smrtí, skutečně s ní ale počítá jen ona. Clerfayta nebezpečí živí, a Lillian připadá jeho přístup nemorální a frivolní. Clerfayt je zdravý a mít jiné zaměstnání, měl by všechny předpoklady prožít dlouhý život. On ale žije právě těmi chvílemi, kdy je blízko smrti. I jejich vzájemný vztah funguje jen, dokud jej oba prožívají způsobem carpe diem. Existuje větší demonstrace nesmyslnosti? „Naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život. Ale nemáme je. Když tohle člověk pochopí, opravdu pochopí, pak mnoho hořkého medu rázem zesládne,“ říká Lillian pouličnímu umělci Gérardovi, který, jak se zdá, je smrtí fascinován. Když se s ní ale posléze setká, bere nohy na ramena.

Věděla, že všechno to, čím se klame i utěšuje, je možné považovat za celkem laciné triky; ale byla teď tak vzdálená oněm ctihodným trikům, jimiž se člověk snaží udělat svůj život snesitelným, že už pro ni neexistovaly rozdíly velikostí. Kromě toho se jí zdálo, že k tomu, aby člověk dokázal věřit v malé triky platící jen chvilku a uměl je vychutnávat, je zapotřebí právě tolik kázně, odvahy a přemáhání – ne-li ještě víc – jako když spoléhá na ty, které mají velká jména. Proto si kupovala šaty a nacházela v tom stejnou útěchu jako někdo jiný ve veškeré filozofii světa, a právě tak záměrně zaměňovala svou lásku ke Clerfaytovi za lásku k životu, vyhazovala ji do vzduchu a opět chytala a věřila v ni, přestože věděla, že se jednoho dne určitě roztříští. S balonem lze létat, doku neklesne – ale není možné na něj zavěšovat domy.

Clerfaytovi se v závodech daří a v krátkém čase vydělá nemalé peníze. Zatímco Lillian je ochotna všechny jediný večer vsadit v casinu na jediné číslo, Clerfaytovi se poprvé v životě začne před očima rýsovat budoucnost, a ne jen příští závod. A Lillian vidí v hlavní roli tohoto snu. Pokusí se ji přesvědčit, aby pokračovala v léčbě. Lillian náhle cítí, že ho ztrácí. Když si člověk s budoucností pokusí přivlastnit člověka bez budoucnosti, nemůže to pro oba skončit jinak, než špatně. V tomto případě se ale do hry vloží osud. Lillian se rozhodne Clerfayta opustit, ale než to stihne udělat, Clerfayt při nehodě během dalšího závodu umírá. Lillian pochopí, že život, po kterém tolik prahla, jí naposledy podrazil nohy. To, co prožila v posledních měsících, byla jen cesta plná pozlátka vedoucí k poznání, že vlastně o nic nepřišla. Vrací se jako marnotratná dcera k Borisovi a posléze zpátky do sanatoria. Cestou potkávají Hollmanna, který se uzdravil, a nyní hodlá zaujmout Clerfaytovo místo za volantem závodního auta. Vyčerpaná a smířená Lillian umírá o pár týdnů později.

Ucítil slabou vůni jejích vlasů a hořký parfém na jejím hrdle. Nebránila se. Ležela mu v náručí s široce otevřenýma a nepřítomnýma očima, jako by naslouchala větru.
Clerfayt jí náhle zatřásl. „Řekni něco! Udělej něco! Pro mě za mě třeba řekni, abych šel pryč. Uhoď mě do obličeje! Ale nestůj tu jako socha!“
Lillian se napřímila a Clerfayt ji pustil. „Proč bys měl jít pryč?“ zeptala se.
„Chceš tedy, abych zůstal?“
„Chtít něco je dnes večer příliš hutné slovo, jakoby z litiny. A litina se tak snadno rozbije. Cítíš vítr? Co chce?“
Pohlédl na ni. „Myslím, že to, co říkáš, si taky myslíš,“ prohlásil po chvíli, hluboce udiven.
Usmála se. „Proč ne? Už jsem ti přece řekla, že všechno je mnohem prostší, než si myslíš.“

—-

Erich Maria Remarque: Nebe nezná vyvolených
Originál: Der Himmel kennt keine Gűnstlinge, 1961
Nakladatel: Euromedia Group, k. s. – Ikar
Formát: 277 stran
Rok vydání: 2005

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: