Posláno autorem: Vesper | 9.8.2013

Zápisek z okraje římsy

Když jsem se spouštěla po tyči, spojující balustrádu kolem středověkého okapu a nejvyšší patro lešení, bránila se panice, pramenící z jistoty, že vylézt zpátky na plošinu nedokážu, a vědomí, že od kontaktu se zemí mě dělí asi 40 metrů, spousta věžiček, stříšek, pilířů a podobných pitominek, které neogotičtí architekti přistavovali ke svým výtvorům, neproběhl mi život před očima, ale přemýšlela jsem, proč jsem si hrome vzala zrovna ty klouzavé boty.

Už nějaký čas pracuji na návrhu jedněch webových stránek a až doposud na tom nebylo nic zvlášť nebezpečného. Grafika celkově vzato není činnost, při které by hrozila újma na zdraví či životě – tedy když nepočítám jednání s klienty. Nedávno ale nějaký osvícený duch dostal velice poetický nápad, umístit do záhlaví fotografii určitých architektonických prvků jedné nejmenované církevní stavby. Nu a jak už tomu tak u nás v práci bývá, od ideje není daleko k potřebě a z potřeb se rychle stávají požadavky. Fakt, že předmětné kamenické serepetičky jsou umístěny mimo dosah jakéhokoli zoomu, nikoho příliš nerušil. K části stavby totiž právě přiléhá lešení. Dvacetipatrové. Podle pracovního řádu nesmíme vylézt ani na židli, podle jiného řádu nemají civilisti ani jiní neřádi na stavbách co dělat, a podle přírodního řádu nemají lidé, co mají závratě, lézt výš, než do postele. Who cares? Vzala jsem foťák, dva fotografy – Bodieho a Doyla – a jednou kolegyni, která bůhvíproč chtěla být u toho, a vyrazili jsme pokoušet osud.

Předák, který mi připomínal jednoho herce z filmu o neandrtálcích, na jehož jméno si nemůžu vzpomenout, pro nás přijel rozvrzaným výtahem, a když jsme nastoupili, konstatoval, že nosnost je asi 200 kg, a tak nás snad uveze. Vzhledem k tomu, že on sám vážil odhadem dvojnásobek, byl to nejspíš vtip, ale stejně jsme nahoru raději cestovali nadvakrát. Na 10. plošině jsme vystoupili s tím, že dál půjdeme a polezeme po svých, protože jeho poznámka „ten výtah je tu teprvʼ pár dní a mohʼ by se nahoře převrátit jako centrifuga“ naše sebevědomí do výšek nenakoplo.

Plošiny byly z děrovaného plechu, a kde nebyl plech, byla dřevěná prkna, a kde nebyla prkna, byl karton, a kde nebyl karton, tam nebylo nic. Žebříky byly kovové, a některé byly umístěny uprostřed plošiny a některé ne. Krycí folie nebo jak se tomu hadru říká pak jen symbolicky na prvních třech metrech. Bylo to prima. Kolegyně zvládla asi 5 kroků, pak se podívala dolů a stopla si výtah. My tři jsme po poradě s partičkou restauratérů odhlasovali následující postup: napřed poleze Bodie, protože se nebojí, potom Vesper, protože se bojí, pak Doyle podá Bodiemu zavazadla, stativy a fotoaparáty (nejtěžší měl 7 kg), a pak vyleze sám. Dáme si čas na přizpůsobení se novému výškovému rozdílu a verbálním frajeřinkám, pak vyfotíme, co se dá, a půjdeme na další level.

Než začne jít do tuhého, je čas představit vám členy naší výpravy. Doyle je tiskař a fotograf, který nemá závratě, Bodie je fotograf, který nemá ani závratě, ani pud sebezáchovy, a Vesper je grafička, která má závratě přímo strašné. Doyle je hezčí a rozvážnější, a Bodie je geniální fotograf, který ovšem vypadá trochu jako celer, a navíc magor, který je pro lepší záběr schopen balancovat na hřebenu střechy. A taky táhnout na lešení bágl na kolečkách, který, jak se ukázalo, obsahoval spacák, karimatku, stan a zásoby na týden, zřejmě pro případ, že by všechny žebříky někdo v nestřežené chvíli ukradl a výtah vzal roha.

V 17. patře jsme udělali poradu. Jednak se plošiny stále zmenšovaly a jednak Doyle zjistil, co je obsahem Bodieho batohu, a odmítal tento dál transportovat. Navíc 19. plošina, resp. plošinka, byla v blízkosti balustrády okolo okapu vedoucího podél celého obvodu střechy a bylo třeba odhlasovat, jestli tam přelezeme a obejdeme objekt kolem dokola, uděláme super fotky a budeme riskovat životy, zásah policejních, hasičských a památkářských složek a svou práci, anebo ne. Argumentem pro byl fakt, že Vesper okapovou túru absolvovala už před třemi lety (ovšem ne z lešení, ale z věže, a s povolením a správcem budovy), argumentem proti byla skutečnost, že lézt tam z lešení je šílenost, a tak bylo jasno. Doyle to zkusil první. Šlo jen o to, podlézt jednu tyč, sešplhat do místa, kde se křížily dvě podpěry, dosáhnout nohama na balustrádu a seskočit do okapu. Maličkost. Pro kaskadéra.

Popravdě se mi tam lézt nechtělo, ale taky se mi vůbec nechtělo přiznat se před kolegy, jejichž respekt jsem si na profesním poli musela těžce vydobýt, k pokročilému srabství. Tahle potřeba, aby mě druzí brali vážně, mě spolu s vrozeným smyslem pro dobrodružství (nebo pilinami v lebeční dutině) už dostaly do různých prekérních situací. A tohle byla jedna z nich.

Dostat se do okapu šlo docela snadno, a přesuny v něm podél střechy až k věžím byly poměrně bezpečné a poměrně zdlouhavé. Když jsme zrovna nefotili a nekřičeli na Bodieho, ať sakra sleze z toho chrliče, rozebírali jsme s Doylem film Strach nad městem, kde Belmondo pronásleduje Adalberta Maria Merliho po pařížských střechách a utrhne se s ním okap. (Malá odchylka od scénáře.) A mně se celou dobu někde v poslední řadě posledního vystoupení zdravého rozumu ozývala neodbytná myšlenka s neodvratnou pravdou, kterážto se nakonec potvrdila. Když došlo na lezení zpátky na lešení, nebylo zbytí, a musela jsem pány upozornit, že po tyči sice vylezu, ale díky fyzické konstituci a chybějící muskulatuře, se za ruce na plošinu přitáhnout nedokážu. (Když jsem později tuto situaci líčila jednomu kamarádovi do telefonu, nevím, proč, ale přerušil mě dotazem: „A odkud voláš?“ :) Ale dopadlo to dobře. Hlavně díky fyzické konstituci a muskulatuře Doylea, který mě prostě chytil a vytáhl nahoru. Ale strach jsem trochu měla. Ne, vlastně ne, měla jsem příšerný strach. Na panickou ataku ale zrovna nebyla vhodná doba, tak jsem si jen nahoře dopřála trochu třesavky.

Jak už tomu tak obvykle bývá, dolů to šlo samo. Strhli jsme Bodieho ze vzporu na věžičce, praštili ho stativem a snesli jeho i zavazadla dolů a šli na „jablečný džus“. :)

—–

DSC_0871

Advertisements

Responses

  1. Jé, tam bych taky šla, to je poměrně dost jedinečný zážitek.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: