Posláno autorem: Vesper | 22.7.2013

Élisa / Elisa

„Přísahám ti, mami, že ho zabiju kousek po kousku. Pomalu a něžně.“

Drama

Francie 1995

Scénář a režie: Jean Becker

Hudba: Zbigniew Preisner, Michel Colombier

Hrají: Vanessa Paradis, Gérard Depardieu, Clotilde Courau, Florence Thomassin, Michel Bouquet, Philippe Léotard, Melvil Poupaud, Bernard Verley, Gérard Chaillou, José Garcia, Dodine Herry, Firmine Richard, Teco Celio, Catherine Rouvel, Dominique Marcas, Samir Guesmi

Dospívající dívka Marie je sirotek: otce nikdy nepoznala, a když jí byly tři, pokusila se ji její zoufalá matka Elisa zabít, a sama pak spáchala sebevraždu. Dítě však přežilo a dětství prožilo ve výchovných ústavech. Teď se potlouká pařížskými ulicemi ve společnosti kamarádky Solange a arabského kluka Ahmeda, a střechu nad hlavou i obživu si zajišťuje drobnými krádežemi a podvody. Život ze dne na den však dívku neuspokojuje, a když náhodou narazí na stopu svého neznámého otce, rozhodne se dát svému osudu smysl: chce otce najít a pomstít matčin (a snad i svůj) zmarněný život vraždou. Jediným vodítkem je dívce pohlednice s majákem, již otec poslal matce a na niž místo vzkazu načmáral pár taktů ze své kdysi populární písničky o Elise. Marie se rozloučí s přáteli a s nabitou pistolí se vypraví na skalnatý ostrůvek Ile de Seine v Bretani… (srv. oficiální text distributora)

Příběh o tom, že člověk nemá soudit vlastní rodiče (zvlášť, pokud je nezná) a o tom, že pomsta je sladká, ale geny jsou geny.

Když byly Marii tři roky, její matka jí na Štědrý večer připravila překvapení: pokusila se ji udusit polštářem, a sama si pak pod stromečkem nadělila kulku do hlavy. Nyní je Marie sedmnáctiletá dívka, zocelená životem v dětském domově a na ulici, překvapivě svěží a krásná, a patřičně ostrá a cynická. Náhradní rodinou jsou pro ni kamarádka Solange se zálibou v cizích mužích a postelích, a arabský teenager Ahmed, který ji zbožňuje natolik, že kvůli ní začal dokonce jíst vepřové. Jejich domovem je ulice, zdrojem obživy drobné krádeže a pár shovívavých obchodníků, kteří je nemají to srdce odmítnout nebo sílu vyhodit. V první polovině filmu sledujeme eskapády této divoké trojky, a zároveň pomocí flashbacků sledujeme, kde se v Marii vzal ten stále doutnající plamínek vzteku a nenávisti, který ji nutí občas udělat něco napohled nesmyslně krutého. Marie má po krk předstírání tradičních rodinných hodnot, mužů, kterým se i za nepatrnou pomoc musela odvděčit vlastním tělem, i svého života, se kterým si i přes sebevědomé vystupování neví rady.

Se Solange a Ahmedem se vloudí na cizí svatbu, aby se zdarma najedli, nenápadný podvod se ale díky Mariině intervenci a proříznuté puse zvrhne ve skandál; z návštěvy prarodičů, kteří kdysi odmítli její matce pomoci a nepřímo dohnali k sebevraždě, se stane divácky obtížně snesitelná scéna plná křiku, posměchu a opovržení; za další oběť si Marie vybere sešlého padesátníka, kterému se její matka prodávala, aby měla na jídlo a oblečení…

Motivem Mariina jednání není jen pomsta, ale také touha poskládat z několika střípků obraz svých rodičů, které nikdy nepoznala. Realita se ale nezdá být nijak růžová: matka byla pravděpodobně prostitutka a otec zřejmě pasák. Po tomto zjištění Marie opráší pistoli po matce a v hlavě se jí zrodí jasný plán s touto zbraní a mozkem ztraceného otce v hlavní roli. Předtím je ale třeba rozloučit se s přáteli – a nejlépe u stromečku, který má pro její život tak symbolický význam. Co na tom, že je duben. Každý z hrstky věrných dostane dárek, nejhezčí asi Ahmed, kterému Marie nadělí zážitek, na který se nezapomíná.

Svého otce nachází Marie v pobřežním bretaňském hnízdě, přesněji v hospodě tohoto hnízda. Jacques „Lébo“ Lébovitch je smradlavý ožungr a notorický hrubián, jehož obživou je hraní na piano na venkovských tancovačkách, a životní náplní zpíjet se do němoty a vyvolávat konflikty. Jacques netuší, že se jeho píseň, kterou kdysi pojmenoval po Mariině matce, stala hitem, ani že má dceru; nikdo jiný zase netuší, že pitím zahání bolest nad ztrátou milované ženy a životní zklamání, a že když není zrovna naplech, docela hezky maluje a celkem obstojně filozofuje. Když mu Marie vstoupí do života, začíná Jacques pochybovat o hranici snů a reality i o svém zdravém rozumu.

Její rozhodnutí „zabít ho pomalu a něžně“, už je samo materiálem pro psychiatra. Hned dalšího rána začne Marie Jacquese nepokrytě svádět (= svlékne se před ním), pronásledovat (= oblékne se jako matka a na tancovačce předstírá, že je na prodej, a on její pasák) a mučit (= nepřestává ho otravovat ani doma). Jacques s ní sice nejedná v rukavičkách, ale jeho zdrženlivost a sebeovládání je – vzhledem k tomu, že netuší, koho má před sebou, i s přihlédnutím k jeho obvyklému počtu promile – překvapivé. Ale jak by to nakonec dopadlo, kdyby Marie na své přímé lince k likvidaci zbylého rodiče nezakopla o důkaz, že minulost se nemá jednostranně soudit a že každá mince má dvě strany, raději nedomýšlet. „Mušle jsou fakt idioti. Zahřeješ je a ony se otevřou. Ty mladý jsou nejhorší. Nabízej se jako první.“ „Proč mi tohle říkáš?“ „Jen tak.“

Příběhu se dá jistě vytknout mnohé – hlavně psychologie postav se leckomu může zdát hodně podivná. Nehrát Marii mladá Vanessa Paradis, neměla by tato postava velkou šanci na divácké sympatie. Dívka ostrá jako žiletka, s andělskou tváří, nádhernými vlasy, křehkým tělem, chováním divokého zvířete a zraněnýma očima. Napohled zcela sobecká a morálkou nezatížená, za hrubým slovníkem a drzým chováním se však skrývá věčná starost o kamarády, které je třeba nakrmit a uhlídat, aby se nedostali do maléru. Za všechny hovoří výše zmíněné loučení u stromečku, kde Marie s neomylným instinktem podaruje každého tím, co nejvíc potřebuje. „Pro ty, který miluješ, jsi vždycky břemeno.“ Marie si to dobře uvědomuje, a proto se vydává do bitvy se svým osudem sama.

Vztah k mužům má Marie vyhraněný – s vidinou nikdy neviděného otce, který zřejmě nechal ji i její matku kdysi ve štychu, a zkušeností s těmi, kteří v ní nevidí nic než kus masa – je nemůže ani cítit. Za všechny to odnese bývalý matčin vydržovatel, kterého Marie s chutí poníží až k zemskému jádru. Než však rozporcuje jeho sebeúctu, předstírá lehkou profesi a v duchu matce škodolibě vzkazuje: „Doufám, že se tam nahoře na mě díváš, a že to bolí jako čert.“

Mnohem odpornější, než jakýkoli Mariin čin, je postoj jejích prarodičů. Když k nim s přáteli přijde (přesněji: vtrhne) na návštěvu, a zahrne je urážkami, člověk by s napohled bezmocnými seniory soucítil, kdyby z předchozího děje neznal jejich bezcitnost, se kterou se kdysi zatvrdili proti matce s malým dítětem v bezvýchodné situaci, která je prosila o pomoc. A důvod? Strach o vlastní pohodlí. „V tomhle věku jsou děti hrozně únavné,“ zněl jejich hlavní argument, proč se o tehdy tříletou Marii nemohou postarat. Dokonce ani nepovolí roztáhnout závěsy, když se holčička bojí tmy, protože je přece „čas siesty“. Není divu, že děvčátko po smrti matky raději volí dětský domov. K jejich neskonalé úlevě.

Gérard Depardieu hraje sice hlavní roli, ovšem vyskytuje se až v poslední třetině filmu – a úplně to stačí. Jeho kreace lihového násilníka s duší umělce je totiž natolik přesvědčivá, že dívat se na něj delší dobu, by slabší žaludky nemusely ustát. Lébo je opravdu hnusný. Když se pak ale ukáže, jak to mezi ním a Elisou bylo-nebylo, člověk mu ledacos odpustí (až na ty mastné vlasy). Navíc je ta písnička moc hezká.

Ve vedlejších rolích se objeví např. Michel Bouquet (kupodivu ne v roli pekelného zmetka), Philippe Léotard jako dávný Jacquesův parťák nebo Catherine Rouvel, Jacquesova domácí, která nakopává jeho kočku, ale také je jeho záchranným kruhem, když se občas zkouší v ohnivé vodě utopit. Film je věnován Serge Gainsbourgovi, který na konci šedesátých let Elisu složil, spolu s Michelem Colombierem zhudebnil a poté sám nazpíval. V soundtracku se najdou ale i písničky jiných známých jmen francouzského šansonu (a nejen toho), za všechny jmenujme Aznavourovu Les Plaisirs Demodes nebo Brassensovu La Non Demande En Mariage.

P. S.: české titulky od Vesper najdete zde. :)

elisa-1995-01

elisa-1995-02

elisa-1995-03

Photo © TF1 Films Production

Reklamy

Responses

  1. Doufám, že jste tam byla?
    Kalsika, ale no až moc blues :-)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: