Posláno autorem: Vesper | 17.7.2013

Tomáš Hanák: Doživotí a jak na to

Před více jak deseti lety vycházely v pátečním magazínu Lidových novin sloupky z pera nositele titulu Nejcharismatičtějšího muže roku 1998 a muže mnoha profesí, jehož jméno se jednou dokonce stalo tajenkou křížovky ve Vlastě, Tomáše Hanáka. Vzpomínám si, že některé jsem si dokonce vystřihovala, nikoli ovšem kvůli fotu autora, nebo že by mě snad tak hluboce oslovovaly myšlenky v nich obsažené, nýbrž čistě proto, že mě bavil způsob, jakým byly napsány, slovní obraty, zvraty, novotvary i patvary, stejně jako sarkasmus, ironismus, rasismus, machismus, sexismus a hyenismus v nich trefně zakomponovaný. Leč mé výstřižky padly za oběť stěhování a zbylo jen pár citací, které jsem z hlavy ztratit nestihla. Když po letech vyšel soubor těchto sloupků knižně, tehdejší úspěch se opakoval. Jedna redaktorka Hudlických rozhledů se dokonce nechala slyšet, že je to „možná nejlepší kniha, která u nás včera kolem třetí odpoledne vyšla“ (ovšem není jasno, myslela-li naše Hudlice nebo naši zem). Já knihu zaznamenala díky tomu, že grafiku a sazbu dělalo Studio Najbrt a tak jsem neváhala a přála si ji k narozeninám.

Po strmém úbočí mrakodrápající velehory se s bolestným kvílením brzd řítí muž! Ano – adrenalinový cyklista! Ve skutečnosti nejde sice o vražedný sráz alpského velikána, nýbrž pouze o velmi mírumilovné, až laskavé, popravdě řečeno, sotva patrné klesání okresní silnice – na dramatičnosti však celé situaci dodává cyklistův věk (45), jeho vrozené srabství, celková svalová ochablost, smrt v očích a koleno v hajzlu, spojené s absencí kosmické cyklopřílby a naopak s prezencí silného pocitu nejistoty a nedostatečné víry v účinnost čelistí neznačkových čínských brzd, kterými je bazarové korejské kolo s thajskou přehazovačkou z vietnamského tržiště vybaveno. Ano, tušíte správně: ten cyklista-vabankéř jsem já. Hladina adrenalinu v mé krvi je však přesto úspěšně srovnatelná s hladinou šílenců, vrhajících se z nadoblačných výšin k zemi na všemožných kolech, gumách, padácích, sky-boardech, sky-lyžích (tzv. sky-ski), či nejnověji na sáňkách. Ano, protože „adrenalinovým“ může být třeba i obyčejné česání ovoce ve svých třiasedmdesáti létech jistě i moje máma zakouší ono vzrušující mrazení a buchot srdce, hrozícího vyskočit z koše, když se snaží z poslední příčky chatrného žebříku po dědovi dosáhnout konečky třesoucích se prstů i na tu nejvýše urozenou třešničku jen proto, aby se byť jen jediný peckatý plůdek nedostal do rukou nenáviděného souseda, či do zobáku jen o málo náviděnějšího špačka. (ukázka ze sloupku Adrenalinoleum)

Kniha je rozdělena do čtyř částí: Sláva – tráva, Doživotí a jak na to, Volit pudu a Adrenalinoleum, z nichž každá obsahuje okolo dvaceti sloupků. Některé na sebe navazují volně, některé těsně a některé vůbec. I témata jsou pestrá. Některé sloupky reagují na to, co se tehdy aktuálně dělo v politice, sportu, společnosti, showbyznysu, světě, vesmíru i v hlavě pisatelově, jiné jsou jen snůškou plků, které způsobí, že se člověk ztrapní v tramvaji, když nad nimi vyprskne. Po gramatické stránce je třeba poukázat na fakt, že souvětí bývají nebývale dlouhá, mnohdy na celý odstavec, ne-li na celý sloupek. Navíc každou novou větu Hanák sebevědomě začíná velkým písmenem. Pestré jsou i použité literární formy. Kromě pohádky, povídky, kritiky, eseje, úvahy se Tomáš Hanák odvážně pouští i do vod poezie a remcání. Nutné je vyzdvihnout i jeho zásluhy v oblasti rozšiřování českého jazykového pokladu a potažmo slovní zásoby jeho uživatelů. Například termín gottismus, označující filozofický směr založený božským Kájou, který je dnes všeobecně považován za vůbec první skutečně zábavné vysvětlení tragických mechanismů fungování naší planety, včetně její rotace, již dávno zlidověl. Alespoň v naší rodině.

Vážím si tlumočnic v důchodu, přivydělávajících si na filmových festivalech, když v dusnu těsné kabinky zvažují, zda a jak překládat steny, funy a dyšné heky herců, předstírajících divé milování, či když se, s pomyšlením na vnoučata, snaží neustálé hrdinovo rozmrzelé „Fuck!“ převést do přijatelnějšího „Krutá vojna!“ Vážím si simultánních tlumočnic – já bych se zhroutil, muset v jednom jediném okamžiku naslouchat nějakému Tydýtovi z Tramtárie a téměř současně vypouštět překlad a ještě si stačit v duchu ulevovat „bože, co to ten chlap plácá?“, a při tom všem mít ještě hlavu plnou otazníků, proč se manžel už půl roku vrací z práce domů až po půlnoci, navíc vždy vonící mýdlem? (ukázka ze sloupku Vážení a milí čtenáři)

Drtivá většina sloupků se zábavnou, až vtipnou formou, snaží pranýřovat nešvary naší doby, české povahy i země, aby se čtenář mohl pozastavit, zamyslet, a poté vykročit dál s uspokojením, že jeho se tohle naštěstí vůbec netýká. Na málokterém příslušníku lidské rasy, sociální třídy, profese či politické strany zůstane nit suchá. Hanák se nebojí objekty své kritiky z řad celebrit nazývat pravými jmény (Dobrou noc, Lišky!), ani uvádět příklady z vlastního života, když chce poukázat na těžký život múzami obšťastněného umělce, kterému nejde o peníze, tedy aspoň ne vždycky úplně na tom prvním místě (Zlatá Hužva 2001). Osobních výpadů se naopak zcela zdržuje v případě, kdy touží napsat, jaký je terorismus, snobismus, komunismus a fanatismus zvěrstvo, a sděluje kulantně, decentně, až inteligentně, jak moc ho předmětné sociálně-patologické jevy serou.

Nyní, ve chvílích, kdy jistě již nejsem mezi živými, chci, abyste věděli toto: smyslem mého života byl a je Fotbal. Toť víra má i mé náboženství. A brána, ta je mou svatyní, Svatou Bránou, kam chodíval jsem se před zápasy modlit ke svým Bohům (většinou držitelům Zlaté Kopačky) za to, aby se Fotbal naučili vyznávat a jeho pravidly se řídit všichni lidé naší planety. Cožpak je náhoda, že svým tvarem právě Merunu připomíná? Šíření Kopané zasvětil jsem celý svůj život, k lásce a oddanosti k Ní vedl jsem děti své i cizí, Ji poslušně milovat donutil jsem i svou ženu, která v posledních – těch nejkrásnějších! – letech už Dres a Trenýrky prakticky neodložila. Těm, kteří tíhli k házené, volej – i nohejbalu či k docela jiným činnostem jsme se snažili trpělivě vysvětlovat zákony a krásy Kopané. Mnozí, ač dospělí, či špunti, pochopili. Nalezli cestu k Míči a s úlevou navlékli Štrupny a na boty přilepili Špunty. (…) Ano, dát vzniknout světu novému, zaslíbenému, konečně jedinému správně nalajnovanému – vyhrazenému však jen pokorným ovečkám, driblujícím, kličkujícím a přesně centrujícím za zvuků nebeské Píšťalky Sv. Čutese. Náš plán však přijmout odmítli, stejně jako mi jejich, spočívající v jisté – leč nepřijatelné – redukci plánu našeho. I tázali jsme se Bohů, zda nechat přesvědčené hříšníky a v bludu tápající nešťastníky žít, či zda milosrdně ukrátit jejich slepou pouť. Nato v mracích zjevila se nejprve zář, a pak i tvář tváři Chvalovského podobna řkouc: „Ti, kdož v Pumlíč náš nevěří, nezasluž, než aby s jejich hlavami právě jak s Pumlíčem nakládáno bylo. Jděte a kopejte dobro.“ (ukázka ze sloupku Zpověď)

Po některých sloupcích nezůstane jen na tváři lehký smích, ale i přízemní v srdci mráz. Příkladem budiž Homelessí sen o tom, co se může stát jednomu každému, Otřesný sloup o hluboce lidském uspokojení nad neštěstím druhých, Sláva, tráva! pro každého, komu konopí v mozku již semení, ale ještě jej zcela nezaplevelilo, Dr. Josef a dr. Jan, příběh o jednom začátku a jednom konci, anebo výše citovaná Zpověď, která vůbec není (tak) vtipná, jak by se z úryvku mohlo zdát. Naopak na bránici a dobrou pověst čtenářovu nejvíce útočí a mému oku a stohy přežvýkané poezie zdeformovanému mozku nejvíce lahodí sloupky ve verších. Potíž je jen v tom, že si člověk občas s poslední tečkou uvědomí, že nemá ponětí, o čem to bylo (Školáci, na start!), anebo naopak, některé verše už nikdy z paměti nedostane (tzv. básnický červ).

Pozor, za dveřmi Summit! Nejvyšší čas ummýt celé hlavní město, zabalit do fólií těsto, i buchty a loutky, vysmýčit koutky od pavouků, moučných červů zbavit mouku, pro čínského generála aby čínská hudba hrála, naopak Gerd Schröder dá si radši knödl, což nebude potíž, protože jsme totiž připraveni skvěle: na menu jsou skřele, mleté nebo celé, sele s želé nebo bez, pro prez. Bushe teplý pes. Dále: dle severoatlantické normy vyžehlit uniformy. Fez? Raději bez – spolu s knírkem může značit, že chceš s explozemi začít, že chceš Prahu, město míru, vyhodit až do vesmíru, někam k Mléčné dráze snad jak raketu i Pražský hrad – preventivně byl bys sťat. Opilce z povolání vyvézt, až do odvolání, do okolních lesů, aby zpěvem nerušili průběh slavnostního plesu, kde pět bude šest nejlepších tenorů na protest proti teroru. (ukázka ze sloupku Přišel čas se summit)

Jak Tomáš Hanák sám podotýká, hlavním cílem jeho psaní bylo, aby se lidé smáli, když nejistota zítřek halí; aby byl ještě důvod k žití, když mnohé zdá se beznadějně v řiti, a mohu potvrdit, že v mém případě se mu to naštěstí povedlo, a že jeho sloupky jsou naneštěstí aktuální i dnes. Nobelovu cenu za ně sice – navzdory (svým) očekáváním nedostal – já bych si ale přesto přála umět psát podobně. Ona i fušeřina se musí umět. :)

—-

Tomáš Hanák: Doživotí a jak na to

Nakladatel: Štěpán Kafka, Smršť
Formát: 216 stran
Rok vydání: 2011

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: