Posláno autorem: Vesper | 31.5.2013

Vymyslím si nesmyslná slova, kterým budeš rozumět

Jacques Brel (1929–1978)

— aktualizováno —

Jacques Brel přišel na svět 8. dubna 1929 v Bruselské čtvrti Schaerbeek. Rodiče byli původem Vlámové, ale doma hovořili francouzsky a Jacques si tento jazyk zamiloval na celý život. Svým synům, Pierrovi a Jacquesovi, zajistili Brelovi klasické vzdělání i striktní katolickou výchovu. Jacques měl v seznamu školních předmětů i řečtinu, latinu a obchodní právo, propadal ale ve všem kromě zmíněné francouzštiny. Miloval recitaci, zajímal se o amatérské divadlo a od mládí zkoušel psát básně, které posléze zhudebňoval. Během hospodářské krize ve 30. letech přišla rodina o většinu svého majetku a jeho otec založil továrnu na kartony, kterou si hodlal zajistit živobytí a svým dětem budoucnost. Z Jacquese ale vyrostl zasněný mladík, který nejraději ze všeho předváděl po barech a s doprovodem kytary své básně a o podnikání nejevil žádný zájem. V roce 1951, tedy ve 22 letech, se oženil s Thérèse Michielsen, řečenou „Miche“, a koncem téhož roku se jim narodila dcera Chantal.

V téže době začal se svými písněmi vystupovat po bruselských kabaretech. I přes odpor rodiny vydal v roce 1953 svůj první singl La Foire/Il y a. Krátce poté své blízké opustil a vydal se na pozvání hledače talentů a ředitele pařížského kabaretu Les Trois Baudets, Jacquese Canettiho, do Paříže. Mezitím k jeho prvorozené přibyla druhá dcera France a později Isabelle. Rodina žila i nadále v Belgii a Brel pracoval v Paříži. V roce 1954 vydal své první album Grand Jacques. Postupně přicházely první úspěchy a koncerty, publikum si teprve postupně zvykalo na Brelovy písně plné drsného sarkasmu, smutku i něhy. Jejich mnohdy kruté texty se rychle dostávaly všemu na dřeň, vysmívaly se měšťáctví a povrchnosti, vypovídaly o osamění, pomíjivosti času a utkvělé myšlence na smrt. Skoro se zdá, jako by jej celý život provázelo jisté memento mori. „Útočím na vše, co mi překáží v rozletu, co mi brání ve štěstí. Přemýšlím o věcech, o kterých nikdo nechce mluvit, jako by všichni měli strach, že se dotknou otevřené rány…“ Jacques Brel nebyl klasickým písničkářem, byl básníkem, který si uvědomil, že zhudebněním své poezie ji dokáže zprostředkovat mnohem širšímu publiku.

Po deseti letech strmě stoupající kariéry přestal Jacques Brel koncertovat a vstoupil do světa filmu, kterému se věnoval jako režisér, scénárista i jako herec. Spolupracoval např. s Linem Venturou (Dobrodružství je dobrodružství, Dotěrný chlap), Charlesem Dennerem (Vrahové pořádku, Dobrodružství je dobrodružství), Bernardem Blierem (Les Risques du métier, Můj strýc Benjamin) nebo Annie Girardot (La Bande à Bonnot), se kterou i nějakou dobu žil. Ta o něm ve svých pamětech napsala: Jeho písničky se dotýkaly toho nejkrásnějšího v nás, dávaly člověku chuť odpouštět, rozjímat a radovat se. Milovala jsem ale i jejich smutek a krutost, jejich zuřivou beznaděj.*

V roce 1974 o slovo přihlásila jeho toulavá krev i celkové vyčerpání, a on znovu vše opustil. „Žít sám je plán, který jednoho dne uskutečním,“ tvrdil už dříve, ale nikdo tomu nevěřil. „Nejedná se mi o úplnou samotu, spíš mi jde o to, žít v malém domku poblíž velkého města. Chci žít v ústraní, ale ne jako poustevník.“ Tentokrát ale domek za městem nestačil, Brel se rozhodl položit mezi sebe a svůj dosavadní život oceán. Vydal na na plachetnici na moře, které celý život miloval a usadil se na druhé straně Země – tichomořském ostrůvku Hiva Oa, kde začal dělat pilota aerotaxi a vozit místním obyvatelům poštu. V té době už měl rakovinu plic v pokročilém stadiu.

O tři roky později přijel nakrátko do Evropy a natočil své poslední album Brel (Les Marquises), kterého se během jednoho týdne prodalo přes milion kusů. Poté se opět vrátil na ostrov, jeho zdravotní stav se tam ale prudce zhoršil a musel být záhy přepraven zpět do Paříže, kde 9. října 1978 v necelých padesáti letech zemřel. Pochován byl na vlastní přání na Markézách ve Francouzské Polynésii vedle Paula Gauguina.

Přestože byl Belgičan a Francouzi nemají Belgičany dvakrát v lásce, Jacquese Brela přijali za svého. Právem jej nejen oni považují za jednoho z největších a nejlepších šansoniérů na světě. Jeho výrazná a silně emocionální interpretace a silné texty oslovují posluchače dodnes. „Brel je ve větší míře než kdokoli jiný zrcadlem své doby,“ napsal o něm hudební kritik Guy Erismann, „publikum se s ním ztotožnilo.“ Brel natočil 12 filmů a složil 198 písní. Mezi nejslavnější patří Le Moribond (ovšem zatímco v české verzi Karel Gott nyje cosi o létech prázdnin, Brel zpívá o umírání a nevěrné ženě), Ces Gens-Là, La Chanson des Vieux Amants, Mathilde, J’arrive!, Marieke, La Valse à Mille Temps a především Ne Me Quitte Pas z roku 1959, která se dočkala více jak 400 verzí ve 22 světových jazycích (v češtině ji pod názvem Lásko prokletá nazpívala Hana Hegerová, v originále si ji můžete poslechnout například zde).

Postupně sem doplňuji překlady některých z nich, svoje i od jiných. Místy jsou ale hodně volné, navíc převést do češtiny promyšlený rytmus slov a zvukomalbu originálů je často nad mé síly. Kde hraje zásadní roli nejen Brelova hlasová, ale i pohybová interpretace, přidávám odkaz na video. :)

Amsterdam

Bruxelles (+ video)

Ces Gens-Là (+ video)

Fernand

Fils De…

Grand Jacques

Il y a

J’arrive!

Jef

J’en appelle

Je Suis Un Soir D’été

Jojo

La Chanson Des Vieux Amants

La Tendresse

La Ville S´endormait

Le Bon Dieu

Le Cheval

Le Gaz (+ video)

Le Moribond

Le Tango Funèbre

Les Bergers

Les Bigotes (+ video)

Les Bonbons (verze z roku 1964 + video)

Les Marquises

Les Pieds Dans Le Ruisseau

L’Ostendaise

Madeleine

Marieke

Mathilde

Mathilde 2

Mon Enfance

Ne Me Quitte Pas

Regarde Bien, Petit

Seul

S’il te faut

Une île

Voir Un Ami Pleurer

Zangra


—-

Brel

—-


* Annie Girardot: Horká krev, str. 93

Advertisements

Responses

  1. Děkuji za tyhle stránky, ve svém úplně ne mladém věku jsem se konečně znova dostal k muzice, kterou znám z dětství a která je neskutečně silná. A konečně vím, o čem se v ní zpívá. Brel, Joplinová, Hegerová, Dylan, Cohen. A nějak marně pátrám po někom v současnosti, kdo má takovouhle sílu. Možná v Čechách Radůza a bohužel odešlá Navarová, jinak mě nikdo nenapadá.

    • Některé jeho věci jsou neskutečně silné, jiné zas opravdu hodně smutné (Fernand, Les Marquises např.). Osobně jsou mi nejbližší ty sarkastické (Le Moribond, Ces Gens-Là). V každém případě překládat ty texty je děs a to i když člověk dělá překlad jen orientační… :) Českou scénu moc nesleduju, hodně se mi líbí Ebeni a nadějným se mi jevil Tomáš Klus, ale zatím čekám, co z něho vyroste… :))

      • Je mi 46 a 20.8. (letos) se chystám na výlet do Itálie. Nechcete jet se mnou?! Litr (1000 Kč) a vstup do muzea Ferrari Vám hradím. Za trest budeme spát spolu! Zduřte.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: