Posláno autorem: Vesper | 18.3.2013

Deníky Sylvie Plathové

O Sylvii Plath jsme se v literatuře neučili a já se o ní dozvěděla teprve nedávno, když jsem postupně zpracovávala filmografii Daniela Craiga a dostala se k filmu Sylvia. Film mě zaujal natolik, že jsem o něm i něco málo napsala a o Sylvii se začala zajímat. Poezii mám ráda, představuje pro mne silný pramen inspirace, a úryvky z jejích básní i prózy, které ve filmu zazněly, podnítily mou zvědavost. Nejprve jsem přečetla její částečně autobiografický román Pod skleněným zvonem, a časem se mi podařilo sehnat několik básnických sbírek a nakonec i Deníky.

Rodina Sylvie Plath se od výše zmíněného snímku údajně distancovala, ale po tom, co jsem si o ní a od ní přečetla, musím konstatovat, že skutečnost v něm tvůrci zachytili poměrně věrohodně – byť samozřejmě s jistou dávkou (nutné) filmařské zkratky. Nedovedu posoudit, nakolik odpovídá skutečnosti postava Sylviina manžela Teda Hughese, protože ten je bohužel v našich zeměpisných šířkách známý ještě méně než ona, ale filmová Sylvia se patrně blíží skutečnosti. Na jedné straně mimořádně talentovaná spisovatelka s obdivuhodnými pozorovacími a vyjadřovacími schopnostmi, na druhé hluboce zraněná bytost s extrémně křehkou psychikou a sklony k labilitě. Při čtení jejích Deníků jsem měla pocit, že mi mluví z duše tak často, až mě to děsilo. Skutečnost, že talentem obdařený člověk dostává jako bonus „buď schopnost procítit hloubku depresí, nebo alespoň nějaký druh magorství“ je prostě jedním z přírodních zákonů. Snad i proto knižní vydání jejích deníků začíná větou: Myslím, že nikdy nebudu šťastná.

„Už nevěštím z čajových lístků
a ta klikatá čára
na královnině dlani
mě dávno nezajímá.

Já bloudím temnotami,
a křišťálová koule s důlky jako luna,
ta pukne dřív, nežli mi poradí;
své milé havránky raději pustím ven,
než aby skřehotali,
co mě čeká a nemine.“

(Zřeknutí)

Sylvia Plath se narodila 27. 10. 1932 v Bostonu v rodině rakouských emigrantů. Životním zlomem pro ni byla smrt otce v roce 1940, ze které se už nikdy nevzpamatovala. Sny plné hrůz a strachu se ke mně vrací od doby, kdy mi zemřel otec, a základ mého života se zhroutil, zapsala si o sedmnáct let později. V období dospívání se několikrát pokusila o sebevraždu, podstoupila psychiatrickou léčbu i elektrošokovou terapii, ale duševní vyrovnanosti se jí trvale dosáhnout nepodařilo. Během studií v Cambridge se seznámila s básníkem Edwardem „Tedem“ Hughesem, za něhož se v roce 1956 provdala. V letech 1960 a 1962 přišly na svět děti – dcera Frieda a syn Nicholas. V roce 1962 ji Ted opustil a 11. 2. 1963 po krátkém a mimořádně plodném tvůrčím období a také hluboké vnitřní krizi spáchala Sylvia Plath sebevraždu. Bylo jí třicet let.

Udělala jsem to znova.
Jeden rok z každých deseti
to provedu – – –

Brzo, už brzo maso,
polknuté jeskyní hrobu,
se na mně zabydlí

a já se změním v tu ženu, která se směje.
Je mi teprve třicet.
A jak ta kočka musím umírat devětkrát.

Tohle je teď potřetí.
Co je to za fušeřinu,
znicovat každé desetiletí?

(Lady Lazarus)

Sylvia si vedla deník prakticky celý svůj krátký život. Sloužil jí jednak jako každý jiný deník – mapoval život, dráždil paměť, potvrzoval vnitřní svět a možná i rozháněl pochyby o smyslu vlastní existence – ale znamenal také daleko více. (…) Pokladnici imaginace, v níž se obrazy, uvolněné z jejího podvědomí ocitly poprvé na denním světle. Kniha Deníků je výběrem jejích zápisků z let, které strávila studiem na Smith College a posléze v Cambridge, a z deníků, které si vedla během manželství s Tedem Hughesem. Záznamy z posledních měsíců před smrtí Ted zničil, aby se nedostaly časem do rukou jejich dětem. Z Deníků byly také odstraněny příliš kritické pasáže, které by mohly ranit některého z dosud žijících, kdo Sylvii znal, a části příliš intimní nebo erotické. Přesto Deníky vykreslují poměrně přesný portrét ženy, která stojí za básněmi, přetékajícími drsnými slovy i vnitřní bolestí. V nich si jenom pro sebe zaznamenávala každodenní zápasy svých protichůdných já. Jsou její autobiografií, zdaleka ne úplnou, ale zato komplexní a pravdivou. Zde se ze všech sil snažila o upřímný pohled na sebe samu a klestila si cestu obdobími sebeničení a obnovování, píše Hughes v úvodu.

Teď už to skončí, teď už to přestane,
nejsi tu, ani tvá černá bota ne,
ta, co jsem v ní třicet let žila
jak noha, ubohá a bílá,
zakřiknutá a s otlačenou patou.

Musela jsem tě zabít, táto.
Umřels mi dřív, než jsem mohla – – –

Tam na té fotce, kde tě mám, táto,
stojíš ve škole u tabule jak přibitý,
máš důlek na bradě, tam nemáš prasklé kopyto,
ale ďábel jsi stejně, kdepak, ani to
ti nepomůže, ty jsi ten černý, jasně, to jsi ty,

kdo mi rozkřáp křehké rudé srdce jako střep.
Bylo mi deset, když jsem ti šla na pohřeb.
Ve dvaceti jsem to tady chtěla vzdát
a vrátit se k tobě, k tobě, a už napořád.
Když nic, tak ty kosti jsem ti chtěla dát.

(Táto)

Člověk, nadaný tvůrčími schopnostmi, potřebuje tvořit stejně nutně jako dýchat. U Sylvie šla tato touha ruku v ruce s vnitřní nejistotou a nekončícími pochybami o sobě i svém nadání a v období studií i se strachem z budoucnosti. Sylvia toužila po manželství a lásce stejně silně jako po možnosti nerušeně a systematicky psát, dlouhá léta se však trápila obavami, zda lze tyto dva sny skloubit. Znamená to, že by manželství ze mě vysálo tvořivou energii a zničilo mou touhu po literárním a výtvarném vyjádření, touhu, která sílí s prohlubováním neuspokojených emocí… nebo že bych se dokázala (když se vdám) realizovat jak v umění, tak i v dětech? (…) Jsem dost silná na to, abych zvládla obojí? Podobné otázky si klade na stránkách svých deníků mnohokrát a očividně se jimi dlouho trápila. Stejně neodbytná byla její nejistota, zda i přes svou silnou kritičnost a perfekcionismus dokáže vůbec najít partnera, kterého by dokázala celý život milovat a přát si jeho úspěch ještě víc než svůj.

I přes všechny pochybnosti o sobě samé a stavy hluboké sklíčenosti a prázdnoty neměla Sylvia o přátele ani o nápadníky nouzi. Společnost jiných lidí ji ale většinou vyčerpávala a zneklidňovala a přechodné vztahy buď zraňovaly nebo obtěžovaly. Nazývala tento rys samotou duše a považovala distancování se od přátel i známých za nezbytnou daň tvůrčí činnosti. Proč jsem tak posedlá myšlenkou, že mohu ospravedlnit svou existenci tím, že mi vydají rukopis? Že je to únik – omluva za společenskou prohru. (…) Nebo je to výmluva, abych mohla být sama, abych mohla o samotě přemýšlet a nemusela soutěžit s jinými ženami. (…) Lidé vědí, kdo jsem, čím více se však snažím poznat, kdo jsou oni, tím více zapomínám jejich jména – chci být sama.

Luna, to nejsou vrata. Je to tvář, je plnoprávná,
je zbělelá jak kotník a hrůzně vzrušená.
Vleče za sebou moře jak temný zločin; je tichá,
s kulatou dírou úst naprostého zoufalství. Tady žiju.
Dvakrát za neděli tu zvony vyburcují nebe – – –
osm velkých srdcí halasně potvrzuje Vzkříšení.
Nakonec střízlivě odduní svá jména.

Padala jsem dlouho, tak dlouho. Mraky rozkvétají
modře a mysticky přes tváře hvězd.
Svaté v kostele modř poleje od hlavy k patě,
jejich jemné nohy se vznesou nad studené lavice,
ruce a tváře dál strnulé svatostí.
Nic z toho luna nevidí. Je divoká a holá.
A poselstvím tisu je čerň – čerň a ticho.

(Luna a tis)

Společným jmenovatelem zápisků ze všech období, které Deníky zahrnují, je upřímnost. Sylvia si nebrala servítky a nešetřila sarkasmem v pohledu nejen na druhé, ale i na sebe. Z jejích poznámek je patrné, že si dobře uvědomovala jak svůj talent, tak i nedostatky, křehkost i odlišnost a že si nijak neidealizovala svou výjimečnost. Vím, že nemohu být velká, ale odmítám být malá.  Celý život ji pronásledovaly pocity strachu a prázdnoty a trápila neschopnost uvědomění si vlastního já. Sylvia měl vždy sklon být závislá na druhých lidech – v první řadě na matce (to slovo píše v denících zpravidla s velkým M), později na manželovi (Neexistují mezi námi žádné hranice, jako bychom oba – hlavně však já – byli zcela bez kůže či měli jenom jednu kůži dohromady a neustále do sebe naráželi a navzájem se odírali.) nebo dr. Ruth Beuscher, své dlouholeté terapeutce.

Po svatbě s „černým nájezdníkem“ Tedem Hughesem se sice na čas naplnila Sylviina touha po lásce a pochopení od partnera se stejnou profesí (a – alespoň za jejího života – s větším úspěchem na poli literatury), ale její sebevědomí i psychika zůstaly rozkolísané. Přijala učitelské místo na Smith College, kde předtím studovala, ale nepochopení pedagogického kolektivu její frustraci jen prohloubilo. (Vyučování charakterizovala jako psychickou sublimaci při ovlivňování dětí jiných žen.) Navíc Sylvia vnímala jako potvrzení svého talentu výhradně publikaci svého díla a každé odmítnutí ji silně deprimovalo. Pro mne je psaní způsobem života, na tom se nedá nic změnit. A to nejenom psaní z pragmatického hlediska jako zdroj výdělku. Přiznávám ovšem, že publikování považuji za hodnotné potvrzení mých schopností. (…) Ospravedlnila jsem si zmatek ve svém životě tím, že jsem si řekla, že mu dám řád, tvar a krásu když o něm budu psát, a své psaní jsem si ospravedlnila tím, že vydání mé tvorby mi přinese opravdový život. Smutným faktem zůstává, že její dílo bylo doceněno až po její smrti – dostala za něj post mortem Pulitzerovu cenu a dnes je pro svět nejznámější americkou básnířkou.

Deníky Sylvie Plathové nejsou dvakrát povzbudivou četbou a na nepřipraveného čtenáře budou nejspíš působit nepochopitelně, nudně a neuroticky. Ale pro toho, kdo se zajímá o Sylviinu osobnost a dílo, budou cenným zdrojem informací o jejím vnitřním světě, a pro toho, kdo se spolu s tvůrčím potenciálem potýká i s nějakým tím psychickým bonusem mohou představovat ujištění, že v tom alespoň není sám.

Ležet je pro mě přirozenější.
Pak můžu volně mluvit s nebesy.
A až ulehnu navždy, budu zas
k něčemu dobrá: stromy mne pohladí, květy mi věnují svůj čas.

(Jsem svislá)

—-

Deníky Sylvie Plathové
Originál: The Journals of Sylvia Plath, 1982
Nakladatel: JOTA
Formát: 416 stran
Rok vydání: 1997

 

Úryvky básní pocházejí ze sbírek Noční tance a Ariel.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

Kategorie

%d bloggers like this: